ECLI:CZ:US:2020:3.US.116.20.1
sp. zn. III. ÚS 116/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Kláry Hrbkové, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 7. 2019, sp. zn. 1 T 114/2018, a Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 To 403/2019, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností usiluje stěžovatelka o zrušení napadených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "soud prvého stupně") a Městského soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud"), a to proto, že jimi mělo dojít k porušení jejích ústavně zaručených základních lidských práv, a to dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 4 odst. 3 Listiny a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 Ústavy (sic! stěžovatelka patrně míní čl. 11 Listiny - pozn. Ústavního soudu) a čl. 91 odst. 1 Ústavy.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
2. Ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, které jí zákon poskytuje, a byla k ní připojena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku ochrany práv stěžovatelky, který jí zákon přiznává. Splňuje tedy všechny procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a Ústavní soud se jí tedy může zabývat z věcného hlediska.
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Napadeným usnesením soudu prvého stupně rozhodl uvedený soud o výši odměny a o náhradě hotových výdajů stěžovatelky jakožto ustanovené obhájkyně dle §151 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, že jí přiznal úhrnem částku 1 500 Kč a ve zbytku její uplatněný nárok ve výši 1 550 Kč zamítl. Stěžovatelka podala proti napadenému usnesení soudu prvého stupně stížnost, již zamítl stížnostní soud svým napadeným usnesením.
IV. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nejprve zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovení obhájkyni a deklarovala, že je jí známo, že její věc se týká především výkladu vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, což Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Stěžovatelka dovozuje, že Ústavní soud tento právní předpis však může přezkoumávat, jestliže vykazuje znaky libovůle či nerespektuje existenci základních práv a svobod stěžovatelů.
5. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že obecné soudy jsou dle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázány zákonem a mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, přičemž ustanovení §12a odst. 1 advokátního tarifu je ustanovení podzákonného právního předpisu v rozporu se zákonem, které proto v její věci nemělo být aplikováno. Toto ustanovení již neodpovídá důvodům svého přijetí a zasahuje do práva na rovné zacházení, neboť se neuplatňuje vůči jiným povoláním. K tomu stěžovatelka poukázala i na to, že v jiných věcech již obecné soudy dospěly ke stejnému závěru a toto ustanovení neaplikovaly. Obecné soudy se v její věci přitom s touto argumentací dostatečně nevypořádaly.
6. Stěžovatelka dále rozvádí, že jí nebyla přiznána náhrada ve výši poloviny jednoho úkonu za dostavení se k hlavnímu líčení, které bylo odročeno, aniž však toto odročení stěžovatelce bylo doručeno. Obecné soudy stěžovatelce odepřely přiznat nárok s odkazem na to, že jí bylo včas odročení dodáno do datové schránky a že se tedy s jeho obsahem mohla seznámit, avšak k tomu nebyla ze zákona povinna a dodání nelze směšovat s doručením.
V. Posouzení Ústavním soudem
7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána pro nepřiznání části stěžovatelkou uplatněného nároku z odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce ve výši 1 550 Kč. Jedná se tedy ve smyslu judikatury Ústavního soudu o tzv. bagatelní částku [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3678/12 ze dne 18. 12. 2013 (N 218/71 SbNU 557)]. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, ústavní stížnosti, jejichž věcným jádrem je nepřiznání bagatelní částky, zpravidla postrádají ústavněprávní rovinu a vedou k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/18 ze dne 9. 1. 2019).
10. To neznamená, že by za všech okolností byl v těchto věcech Ústavním soudem přezkum odepřen. Pokud konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, jehož podstatou je spor o bagatelní částku, celou věc do ústavněprávní roviny posouvají, nemůže Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout, a tím i zabránit jejímu věcnému přezkumu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2018/15 ze dne 19. 1. 2016 (N 11/80 SbNU 139)]. Takovými okolnostmi mohou být např. zájem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018), potřeba sjednotit judikaturu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), nález sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 192/71 SbNU 289) či nález sp. zn. II. ÚS 1810/13 ze dne 13. 5. 2014 (N 93/73 SbNU 549)], popření samotné podstaty ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody nebo podstatný zásah do nich [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3573/11 ze dne 12. 4. 2012 (N 79/65 SbNU 87) či nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
11. K takovému zásahu může dojít např. libovůlí [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75)], odepřením přístupu soudu účelovým rozdělením žalované částky tak, aby proti rozhodnutí o ní nebyl přípustný opravný prostředek [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2143/16 ze dne 19. 12. 2017 či nález sp. zn. IV. ÚS 3153/15 ze dne 27. 9. 2016 (N 182/82 SbNU 769)], přehlédnutím procesního úkonu účastníka soudem [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2682/15 ze dne 6. 1. 2016 (N 1/80 SbNU 25)], naprostým opomenutím stěžejního důkazu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2067/14 ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739)] či nezohledněním zvláštní nespravedlnosti napadeného rozhodnutí vůči stěžovateli, zejména jde-li o spotřebitele ve sporu s velkou obchodní korporací [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599)], o jednotlivce ve sporu se subjektem navázaným na veřejné finance [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 195/11 ze dne 15. 12. 2011 (N 215/63 SbNU 473)] či o osobu, na niž má napadené rozhodnutí zvlášť tíživý dopad vzhledem k její tísnivé sociální situaci (nález sp. zn. I. ÚS 1705/15 ze dne 14. 3. 2016 (N 40/80 SbNU 495)]. Vždy však současně musí jít o extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) či nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)].
12. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla z těchto okolností v podstatě pouze údajné nevypořádání se s její argumentací a nesprávné nepřiznání poloviny částky za jeden úkon obhajoby ve výši dohromady 950 Kč včetně tzv. režijního paušálu. Tyto skutečnosti však nelze považovat za natolik závažné, aby celou stěžovatelčinu věc posunuly do ústavněprávní roviny. V minulosti již Ústavní soud mnohokráte rozhodl, že snižování nároku advokáta o 20 % dle §12a advokátního tarifu je z ústavněprávního hlediska přípustné (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2488/17 ze dne 27. 2. 2018, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1213/17 ze dne 30. 5. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 2082/15 ze dne 12. 8. 2015 aj.).
13. Ani druhá stěžovatelčina námitka nesvědčí o extrémním vybočení stížnostního soudu z obecných principů spravedlnosti. Námitka stěžovatelky představuje v podstatě pouze polemiku o tom, zda bylo možné po stěžovatelce požadovat, aby si zprávu o odročení hlavního líčení vyzvedla z datové schránky včas, či nikoliv. Takovou polemikou však obecné soudy neupřely stěžovatelce právo na odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného obhájce, jejich rozhodnutí na ni neměla zvlášť tíživý dopad, nebyla zcela svévolná, nepopřela samotnou podstatu žádného jejího ústavně zaručeného základního práva či svobody ani nepředstavovala podstatný zásah do nich ani nenaplnila žádný jiný důvod, který by Ústavní soud opravňoval k mimořádnému zásahu proti napadeným rozhodnutím.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal ve stěžovatelčině věci nic, co by odůvodňovalo, aby výjimečně nevycházel ze zásady de minimis non curat praetor, již obvykle v tzv. bagatelních věcech důsledně respektuje, a podrobil její ústavní stížnost, jejíž podstatou je nepřiznání bagatelní částky stěžovatelce na náhradě nákladů řízení, meritornímu přezkumu. Proto Ústavní soud postupoval stejně, jak činí ustáleně v obdobných případech (k tomu viz výše sub 9.)
VI. Závěr
15. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů bez nutnosti opatřovat si ve věci další podklady dospěl k závěru, že odvolací soud se vydáním napadeného rozhodnutí ani postupem jemu předcházejícím nemohl dopustit porušení žádných ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu