ECLI:CZ:US:2020:3.US.1331.20.1
sp. zn. III. ÚS 1331/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 3 Tdo 869/2019-1214, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. března 2016 č. j. 6 To 195/2015-1040 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. června 2014 č. j. 5 T 178/2011-965, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 6. 2014 č. j. 5 T 178/2011-965 byla uznána vinnou a odsouzena pro 7 skutků, kdy pod body 1) až 3) byla uznána vinnou trestným činem podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a pod body 4) až 7) trestným činem zpronevěry dle §206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem a dále jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu a samostatné podnikání s předmětem činnosti realitní kanceláře po dobu 6 let. Dále bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, na základě kterého byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 3. 2016 č. j. 6 To 195/2015-1040 zrušen ve výroku o náhradě škody ve vztahu ke stěžovatelce a bylo znovu rozhodnuto. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 č. j. 3 Tdo 869/2019-1214 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka shodně jako v opravných prostředcích namítá porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tvrdí, že rozhodnutí trestních soudů jsou projevem libovůle v rozhodování, porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Stěžovatelka poukazuje na nepřiměřenou délku řízení, kdy ke spáchání skutků mělo dojít v roce 2010 a uložený trest odnětí svobody ve výměře 5 let ve věznici s dozorem je zjevně nepřiměřený a krutý s ohledem na její zdravotní stav. Poukázala na průtahy v řízení před okresním soudem, nesprávné doručování spoluobviněnému R. P., přestože je soudu známo, že s ním žije ve Spolkové republice Německo řádným životem od roku 2015 a trestní řízení nikterak nemařila. Stěžovatelka dále namítá, že dosud jí nebylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání a seznámila se s ním z veřejně dostupných internetových stránek.
5. Okresní soud ani krajský soud se nevypořádaly s jejím psychickým stavem, neprovedly důkazy znaleckým posudkem, který stěžovatelka navrhovala. Krajský soud odmítl návrh na doplnění dokazování jen s tím, že učinil bez jakýchkoli podkladů sám závěr, že stěžovatelka vypovídala racionálně, bez známek jakékoli zvláštnosti. Dle tvrzení stěžovatelky dokazování neprobíhalo v souladu s trestním řádem a namítala tzv. opomenuté důkazy, se kterými se obecné soudy náležitě nevypořádaly a bez bližšího zdůvodnění je ignorovaly a přisvědčily výpovědím svědků tj. poškozených. Okresní soud nedostatečně prokázal naplnění subjektivní stránky a porušil zásadu presumpce neviny - k tomu stěžovatelka odkázala na listiny ve spisu okresního soudu (skutek č. 1 - inzerát na převod nájmu, smlouva o zprostředkování, rezervační smlouva, smlouva o smlouvě budoucí k převodu nájemní smlouvy, výpověď poškozené atd., skutek č. 2 - výpověď poškozeného O. a ověřený podpis smlouvy na magistrátě, skutky č. 3 - 7 soud rozhodl jen na základě výpovědi nevěrohodného svědka Š.), a to bez jediného objektivního důkazu o převzetí peněz.
6. Stěžovatelka doplnila ústavní stížnost o lékařskou zprávu, z níž vyplynulo, že trpí minimálně 5 let schizoafektivní poruchou a navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil všechna rozhodnutí napadená ústavní stížností pro porušení jejích základních práv a svobod.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je (po výzvě k odstranění vad podání z 18. 5. 2020) právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoli jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoli jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky [např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nalus.usoud.cz]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
10. Předně je třeba konstatovat, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toliko opakuje svoji obhajobu, kterou již uplatňovala v řízení před obecnými soudy. Nevypořádává se však s jejich závěry, toliko opakovaně prosazuje své konkurenční stanovisko a snaží se o to, aby Ústavní soud sám znovu její vinu posoudil na místo okresního soudu. K tomu však Ústavní soud povolán není.
11. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu je podle Ústavního soudu patrné, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a vyvozené závěry jsou v souladu s §2 odst. 5 a 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Dospěl k závěru, že byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a z takto zjištěného stavu okresní soud vycházel. Porušení práv stěžovatelky nemůže být založeno na faktu, že okresní soud rozhodl jinak, než jak si obžalovaná stěžovatelka představovala, nebo vyvodil z provedených důkazů závěry jiné. Krajský soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že všechny významné důkazy byly provedeny pro objasnění skutkového stavu věci. Trestní řízení předcházející napadenému rozsudku bylo v souladu s procesními předpisy a nebylo porušeno právo stěžovatelky na obhajobu, když ji nepřijal a vyhodnotil jako účelovou, nelogickou a rozpornou s dalšími ve věci provedenými důkazy. Okresní soud vycházel z výpovědí svědků, listinných důkazů a z odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu) je zřejmé, jakými úvahami byl veden, když dospěl k závěru, že stěžovatelka a spoluobžalovaný se dopustili protiprávního jednání. Důkazní návrh obhájce stěžovatelky na přezkoumání jejího duševního stavu shledal krajský soud nadbytečný a řádně svoje rozhodnutí odůvodnil. Krajský soud k odvolání obviněných částečně zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody obžalovaného R. P., který podmíněně odložil a modifikoval povinnost k náhradě škody poškozených.
12. Ústavní soud konstatuje, že žádný z obecných soudů nevykročil z mezí zásady volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 trestního řádu a žádné z tvrzení stěžovatelky není způsobilé přesvědčit Ústavní soud o tom, že by závěry obecných soudů o účelovosti byl na základě provedených důkazů učiněn v příkrém rozporu se zásadami elementární logiky či že by byl svévolný.
13. Ústavní soud souhlasí s hodnocením Nejvyššího soudu, který usnesením dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, protože se jedná o situaci, kdy stěžovatelka v dovolání opakovala námitky, s nimiž se okresní soud i krajský soud dostatečně vypořádaly. Nebyl shledán žádný z uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) a g) trestního řádu, ani nebyla shledána žádná závažná procesní vada, která by měla za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
14. K námitkám stěžovatelky o průtazích v řízení nemohl Ústavní soud přihlédnout, protože nejsou v řízení o ústavní stížnosti přípustné; jedná se o nová tvrzení, která stěžovatelka neuplatnila v řízení před obecnými soudy a nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post) [k tomu srov. např. nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367) usnesení ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. III. ÚS 577/02, usnesení ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. III. ÚS 604/02, usnesení ze dne 18. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 496/13]. Stěžovatelka neuvedla žádnou argumentaci ohledně uplatněných prostředků k nápravě, proto není možné se jí meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud poukazuje na odůvodnění Nejvyššího soudu, kde na str. 11 - 12 usnesení se zabývá problémy při doručování stěžovatelce a časté telefonické i písemné (zasílala doklad o pracovní neschopnosti) omluvy z hlavního líčení, což také jistě přispělo k délce řízení.
15. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svoji argumentaci užitou již v průběhu řízení, aniž by přitom akceptovala obecnými soudy vyslovenou reakci - lépe řečeno, rozšiřuje své námitky o nesouhlas se způsobem, jak se s jejími námitkami obecné soudy již vypořádaly. Přesto stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá vlastní hodnocení své věci, relativizuje rozhodnutí obecných soudů a vyslovuje svůj nesouhlas s nimi. Podobné námitky Ústavní soud trvale považuje jen za pouhou polemiku, nezpůsobilou založit důvodnost ústavní stížnosti. Nic proto nesvědčí o stěžovatelkou tvrzených zásazích do jejích základních práv; obecné soudy učinily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestných činů, postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
16. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu