ECLI:CZ:US:2020:3.US.2745.20.1
sp. zn. III. ÚS 2745/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Srbkové, zastoupené advokátkou Mgr. Libuší Hrůšovou, sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. června 2020 č. j. 11 Co 127/2020-164 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. dubna 2020 č. j. 31 C 236/2019-144, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Johna Semana a Jamese Semana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Dne 22. 9. 2020 došla Ústavnímu soudu ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v níž se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to co do výroků o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na legitimní očekávání podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí s odůvodněním, že uloženou povinnost k náhradě nákladů řízení považuje za likvidační.
2. Žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") se stěžovatelka domáhala "vydání rozhodnutí, jímž by soud dodatečně projednal dědictví", dále aby soud "správně určil okruh dědiců" a určil, kdo je vlastníkem pozemku vymezeného stěžovatelkou v žalobě. Stěžovatelka následně vzala svou žalobu v plném rozsahu zpět, načež došlo k zastavení řízení (výrok I.) a vrácení poměrné části soudního poplatku stěžovatelce (výrok II.). Výrokem III. a IV. okresní soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit každému z vedlejších účastníků (žalovaných) náhradu nákladů řízení ve výši 9 900 Kč. Výrokem V. pak okresní soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 12 279,08 Kč rovněž Mgr. Martinu Laubemu, který měl v řízení před okresním soudem postavení vedlejšího účastníka řízení. Výroky o náhradě nákladů řízení okresní soud odůvodnil zejména odkazem na zásadu úspěchu ve věci podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro použití moderačního práva soudu podle §150 o. s. ř. Jako tarifní hodnotu pro výpočet výše náhrady nákladů řízení určil okresní soud odkazem na §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, částku 35 000 Kč.
3. Stěžovatelka následně podala odvolání proti všem výrokům rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení. Odvolání co do výroků III. a IV. podali rovněž vedlejší účastníci řízení (žalovaní). Proti V. výroku rozhodnutí okresního soudu podal odvolání Mgr. Martin Laube, kterému bylo v řízení před okresním soudem přiznáno postavení vedlejšího účastníka. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") přezkoumal napadené výroky o náhradě nákladů řízení a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky je nedůvodné, odvolání vedlejších účastníků a Mgr. M. Laubeho je důvodné zčásti. Napadeným rozhodnutím proto krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu ve výrocích III. a IV. tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení ve výši 46 101 Kč, a ve výroku V. tak, že stěžovatelka je povinna na náhradě nákladů řízení zaplatit Mgr. Martinu Laubemu částku 30 973,58 Kč.
4. K odvolání stěžovatelky se krajský soud zabýval zejména tím, zda stěžovatelka zastavení řízení zavinila. Dospěl přitom k názoru, že ano, neboť okresní soud řízení zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby stěžovatelkou, aniž přitom došlo k jakémukoliv zapříčinění tohoto kroku vedlejšími účastníky (např. uspokojením nároku). Již ze samotné žaloby bylo podle krajského soudu patrné, že jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, když se okruh dědiců zjišťuje výlučně v (nesporném) pozůstalostním řízení, nikoliv ve sporném řízení podle občanského soudního řádu na základě podané žaloby. V předmětném řízení tedy stěžovatelka nebyla vůbec aktivně věcně legitimována, "neboť se domáhala v podstatě reparace rozhodnutí vydaného v pozůstalostním řízení, čehož jím zvoleným způsobem nelze dosáhnout". Žaloba navíc představovala "nejasné podání", přičemž některé její vady nebyly odstraněny ani po výzvě soudu. K těmto všem důvodům bylo podle krajského soudu nutné přihlédnout při posouzení, zda ve věci využít moderačního oprávnění soudu podle §150 o. s. ř. a nepřiznat tak úspěšným účastníkům náhradu nákladů řízení. Krajský soud dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru, že důvody pro použití §150 o. s. ř. zde nebyly dány.
5. Krajský soud však shledal pochybení okresního soudu při určení tarifní hodnoty pro výpočet náhrady nákladů řízení. Předmětem řízení bylo mimo jiné určení vlastnického práva k nemovité věci vymezené v žalobě. Tato nemovitost byla ocenitelná penězi. Z toho vyplývá, že okresní soud neměl použít §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, ale měl postupovat podle jeho §8 odst. 1. Ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu lze podle krajského soudu použít jen v těch případech, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné, popř. lze-li tuto hodnotu zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (§9 odst. 1 advokátního tarifu). Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763). V řízení byl Mgr. Martinem Laubem předložen znalecký posudek ze dne 17. 6. 2019, podle něhož činila hodnota nemovitosti při prodeji 2 425 000 Kč. Podle znaleckého posudku vypracovaného necelý rok předtím v pozůstalostním řízení činila hodnota nemovitosti 1 175 000 Kč. Krajský soud vyšel z průměru těchto dvou částek a za tarifní hodnotu tak určil částku 1 800 000 Kč. Taková korekce podle jeho názoru rovněž spravedlivě odráží náročnost poskytované právní služby a obtížnost případu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí považuje za věcně nesprávná, a to do té míry, že jimi došlo k porušení ústavnosti. Tato rozhodnutí totiž nepřiměřeným způsobem zasáhla do její majetkové sféry a do právní jistoty. Povinnost k náhradě nákladů řízení, tím spíše v nepřiměřeně krátké lhůtě dvou měsíců od právní moci rozhodnutí krajského soudu, je pro stěžovatelku likvidační. Soudy vůbec nevzaly na vědomí argumenty stěžovatelky, která již "od počátku brojí proti původnímu rozhodnutí o dědictví, ze kterého je zřejmé, že došlo k opomenutí jednoho ze zákonných dědiců po druhém spoluvlastníkovi nemovitosti". Podaná žaloba podle ní "vlastně rozpoutala jednání žalovaného a vedlejšího účastníka k urovnání vztahů s druhým opomenutým dědicem", v důsledku toho došlo k jejímu zpětvzetí a proto by vedlejším účastníkům neměla být přiznána náhrada nákladů řízení.
7. V ústavní stížnosti dále stěžovatelka ozřejmuje, proč "původní rozhodnutí o dědictví nebylo správné". Povinnost k náhradě nákladů řízení v celkové výši cca 77 000 Kč pak pokládá za rozpornou s dobrými mravy, jakož i s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2688/15. Podle názoru stěžovatelky nebyla cena nemovitosti "zcela známa" a proto měla být tarifní hodnota určena podle §9 advokátního tarifu. Navíc podle ní existoval "rozpor v hodnotě nemovitosti". Jelikož by zpracování dalšího znaleckého posudku bylo nehospodárné, měl soud dospět k závěru, že hodnota nemovitosti je "zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi", a za tarifní hodnotu tak podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu považovat částku 50 000 Kč. Primárně však podle ní mělo dojít k použití moderačního práva soudu podle §150 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není další revizní instancí v systému obecného soudnictví [srov. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)], ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z toho vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, jestliže soudy nepostupují v souladu s ústavním pořádkem, zejména hlavou pátou Listiny. Výše uvedené platí tím spíše, napadá-li stěžovatelka pouze výroky o náhradě nákladů soudního řízení. Platí totiž, že "samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" [nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461)].
10. Rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů a je výrazem nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud tudíž v detailech nepřezkoumává jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (např. usnesení ze dne 27. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 956/19 nebo ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, typicky v důsledku soudní svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145) a ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
11. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud posuzoval pouze to, zda napadená rozhodnutí neobsahují "prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti" [nálezy ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319) a ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06 (N 121/46 SbNU 143)], popř. zda nedošlo k "extrémnímu excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona" (nález ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3332/09). Ústavní soud přitom neshledal důvod ke kasačnímu zásahu.
12. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí (byť velmi stručně) uvedl, z jakého důvodu nelze v dané věci použít moderační oprávnění soudu podle §150 o. s. ř. Odůvodnění tohoto postupu pak bylo velmi podrobně a ústavně slučitelným způsobem rozvedeno v rozhodnutí krajského soudu (body 7 až 13 odůvodnění).
13. Pokud jde o určení tarifní hodnoty pro výpočet náhrady nákladů řízení, Ústavní soud odkazem na svou dřívější judikaturu připomíná, že "je-li předmětem řízení určení vlastnického práva k nemovitostem, jedná se o plnění penězi ocenitelné a nelze proto aplikovat §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu" (nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1332/07). Určení vlastnického práva k vymezeným nemovitostem přitom bylo jedním z předmětů řízení, a to v návaznosti na rozšíření žalobních návrhů ze dne 27. 3. 2019. Navíc šlo o jedinou otázku, o níž mohl soud v civilním sporném řízení podle o. s. ř. na základě podané žaloby rozhodnout. Ústavní soud dále poznamenává, že je třeba "v každém konkrétním případě zkoumat, zda lze předmět právního úkonu ... ocenit a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů" (nález ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000). Předmětná nemovitost penězi ocenitelná bezpochyby byla, což dokládají i dva znalecké posudky, které měl krajský soud v řízení k dispozici. Krajský soud tedy nepostupoval protiústavně, když na rozdíl od okresního soudu určil tarifní hodnotu v závislosti na výši hodnoty této nemovitosti.
14. Ani v konkrétním způsobu určení tarifní hodnoty korigováním, resp. zprůměrováním částek uvedených ve dvou znaleckých posudcích, nelze spatřovat důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15, na který odkázala v ústavní stížnosti stěžovatelka, jakož i krajský soud ve svém rozhodnutí, Ústavní soud uvedl, že "znalecký posudek představuje v tomto směru nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, nejedná se však o způsob jediný. Soud může, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, vycházet i z jiných důkazů, shledá-li je hodnověrnými... Obecným soudům nic nebrání ani v tom, aby případně na základě vlastní úvahy údaj uváděný účastníkem dále korigovaly. K právu vítězného účastníka na náhradu nákladů řízení je totiž i významně podhodnocený odhad ceny nemovitosti mnohem šetrnější, než když soud na určení ceny zcela rezignuje." Rozhodnutí krajského soudu je v tomto přesvědčivě odůvodněno (srov. body 14 až 17) a prosto prvků svévole. Ústavní soud navíc podotýká, že nebýt této "korekce", byla by stěžovatelce uložena náhrada nákladů řízení v ještě vyšší částce.
15. Stejně tak nelze stěžovatelce přisvědčit v argumentu, že krajským soudem stanovená lhůta k zaplacení náhrady nákladů řízení je nepřiměřená, natož snad protiústavní. Krajský soud k tomu stěžovatelce stanovil lhůtu dvou měsíců, což je několikanásobně více, než stanovit mohl (srov. §160 odst. 1 o. s. ř.). Pouze nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že krajský soud stěžovatelce neuložil dokonce ani náhradu nákladů odvolacího řízení.
16. S ohledem na to, že ve věci stěžovatelky nebylo shledáno porušení žádného jejího ústavně zaručeného práva, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu