ECLI:CZ:US:2020:3.US.4039.19.1
sp. zn. III. ÚS 4039/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) I. A., t. č. Věznice Kuřim, a 2) I. M., t. č. Věznice Valdice, zastoupených JUDr. Romanem Haisem, advokátem, sídlem Čeňka Růžičky 767/8, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. září 2019 č. j. 4 To 61/2019-1001 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2019 č. j. 53 T 5/2012-984, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé byli společně rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 12. 2012 č. j. 53 T 5/2012-679 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 2. 2013 sp. zn. 2 To 17/2013 uznáni vinnými ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku ve stadiu pokusu, jakož i ze spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl prvnímu stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výši osmnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; druhému stěžovateli byl uložen úhrnný trest ve výši patnácti let a deseti měsíců, pro jehož výkon byl též zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Uložené tresty stěžovatelé v současné době vykonávají. Stěžovatelům byl též rozsudkem krajského soudu uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jakož i trest vyhoštění na dobu neurčitou. Rozsudkem krajského soudu bylo stěžovatelům uloženo také ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. Krajský soud rovněž stěžovatelům uložil povinnost k náhradě škody poškozené obchodní společnosti X, a nemajetkové újmy poškozenému B. A. ve výši 200 000 Kč, přičemž poškozený byl dále podle §229 trestního řádu s nárokem na náhradu škody, jakož i se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatelé podali u krajského soudu dne 29. 4. 2019 návrh na obnovu řízení. Pro účely povolení obnovy řízení si nechali vypracovat znalcem Doc. Ing. Aloisem Skoupým znalecký posudek z oboru kriminalistika, specializace zbraně palné, sečné, bodné a militárie. Dle názoru stěžovatelů tento znalecký posudek zpochybňuje důkazy provedené v původním řízení, konkrétně stěžovatelé zpochybnili překvalifikování zločinu loupeže na zločin pokusu vraždy. Znalec ve znaleckém posudku popsal princip činnosti samonabíjecí pistole Sig Sauer model P 225 při výstřelu, dále se věnoval zejména tomu, zda je možné opakovaně stisknout spoušť, nedošlo-li k vyhození nábojnice při předchozím výstřelu, kdy dle závěrů znalce je možné, zůstane-li náboj v komoře, opakovaně natáhnout zbraň a spustit kohoutek. Znalec se vyjadřoval i k paralyzéru, který stěžovatelé při trestném činu použili, ten však již není na trhu. Ve veřejném zasedání byl znalec k obsahu svého posudku vyslechnut. Obhajoba dále navrhovala výslech zpracovatele původního znaleckého posudku mjr. Ing. Heraufa, což však krajský soud odmítl pro nadbytečnost. Krajský soud po provedeném dokazování návrh stěžovatelů na povolení obnovy řízení zamítl podle §283 písm. d) trestního řádu, neboť neshledal naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení dle §278 odst. 1 téhož zákona.
4. Stěžovatelé usnesení krajského soudu napadli stížností, jež byla vrchním soudem zamítnuta, neboť stížnostní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu uvedenými v napadeném usnesení.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že soudy postupovaly v jejich věci v rozporu s platnou právní úpravou, předpojatě a nepřezkoumatelně a zároveň neuplatnily zásadu in dubio pro reo.
6. Stěžovatelé uvádějí, že i v původním proti nim vedeném řízení shodně vypovídali, že ani jeden ze stěžovatelů se nepokoušel poškozeného usmrtit. Poškozený však tvrdil opak. Stěžovatelé nyní předložili důkaz v podobě znaleckého posudku, který mohl jejich tvrzení podložit. Znalecký posudek nyní předkládaný přímo vyvrací tvrzení Ing. Heraufa, který nepracoval z nějakého důvodu s informací, že opakovaným stiskem spouště pistole zápalník znovu napíchne zápalku nábojnice a toto se projeví úměrným zvětšením napíchnuté oblasti v zápalce nábojnice.
7. K výše uvedenému stěžovatelé dále podotýkají, že ve výpovědi poškozeného v hlavním líčení se vyskytovaly určité nejasnosti, když poškozený nedokázal určit, který ze stěžovatelů se jej měl pokusit zastřelit přímou opakovanou střelbou přímo do srdce. Bylo to způsobeno tím, že stěžovatelé byli při činu tak dokonale maskováni, že ani nebylo možné je rozeznat, což mělo jediný účel - chtěli ponechat poškozeného naživu a zajistit, že nebude možná jejich identifikace do budoucna. Stěžovatelé k tomu uzavírají, že kdyby byl použit v dané věci nově předložený znalecký posudek, bylo by možno prokázat, že dno zápalky vystřelené nábojnice bylo proražené objemem velikosti odpovídající jedinému cvaknutí kohoutku, čímž by bylo postaveno najisto, že po jediném, náhodném výstřelu na místě činu při zápase o zbraň již nikdo další pokus o střelbu neprováděl a za této situace by nebylo možno kvalifikovat spáchané jednání jako pokus vraždy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím anebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Dle §278 odst. 1 trestního řádu platí, že obnovu řízení povolí soud, pokud předchozí řízení skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
11. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu účelem tohoto řízení není přezkoumávání zákonnosti, popř. odůvodněnosti původního rozhodnutí. Stejně tak není účelem řízení o povolení obnovy řízení posuzovat vinu odsouzeného [srov. bod 41 nálezu ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343) nebo nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 (N 183/79 SbNU 79)]. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí, dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. Tím toto řízení z důvodu racionální nezbytnosti co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193) a ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 905/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na internetu na http://nalus.usoud.cz); obdobně dále usnesení ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1364/10 a také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004 č. 50178/99, §56 odůvodnění].
12. Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil, že i přes specifickou povahu řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení jsou obecné soudy povinny respektovat základní práva, jež se standardně pojí s řízením trestním. Byť se v obnovovacím řízení nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svým charakterem v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [srov. nález ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673), bod 13 odůvodnění; či výše odkazovaný nález sp. zn. III. ÚS 608/10]. I v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit (srov. výše uvedené nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08, bod 39 odůvodnění a sp. zn. III. ÚS 905/17, bod 22 odůvodnění).
13. Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám anebo ve spojení s již provedeným dokazováním by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Jde tedy o posouzení otázky, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu či jiným orgánům činným v trestním řízení již dříve, odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je namístě rozhodnout o povolení obnovy. Znalecký posudek, který obsahuje nové skutečnosti, anebo využívá nové vědecké metody, které vedou k jinému skutkovému závěru, je vhodným důkazním prostředkem (již odkazované nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08, sp. zn. II. ÚS 2445/08 a sp. zn. III. ÚS 905/17).
14. Ústavní soud rovněž poukazuje na skutečnost, že v souladu s procesní zásadou iudex peritus peritorum je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci [usnesení sp. zn. III. ÚS 2679/13 ze dne 21. 5. 2014 (U 9/73 SbNU 993)]. Znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazního prostředku a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. Je však nutno jej hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti [nález ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149)].
15. V souladu s výše uvedenými východisky Ústavní soud postupoval i v posuzované věci. Znalecký posudek, který stěžovatelé krajskému soudu předložili, nepochybně je v obecné rovině důkazem způsobilým za současného splnění podmínek uvedených v §278 odst. 1 trestního řádu vyvolat přehodnocení skutkového stavu v trestní věci. Nicméně v projednávané věci podmínky §278 odst. 1 trestního řádu naplněny nebyly, neboť důkazní situace i při zhodnocení nově předkládaného znaleckého posudku vyznívá pro stěžovatele stejně nepříznivě jako v původním řízení. Krajský soud, na jehož úvahy navázal v napadeném usnesení i vrchní soud, jasně konstatoval, že stěžejním důkazem pro posouzení právní kvalifikace jednání stěžovatelů byla výpověď poškozeného B. A., který po útoku stěžovatelů a prvním výstřelu z pistole upadl na záda na zem a předstíral bezvědomí, přitom však viděl jednoho ze stěžovatelů, jak se na poškozeného posadil a zbraň přiložil na srdce a opakovaně bezúspěšně mačkal spoušť. Tato výpověď poškozeného korelovala s dalšími důkazy ve věci provedenými, a je bezpředmětné její věrohodnost nadále zpochybňovat, jak to činí stěžovatelé. Ve světle důkazů provedených v původním řízení tedy nově předkládaný důkaz znaleckým posudkem nezakládá pochyby o správnosti a úplnosti skutkových zjištění v projednávané věci, čímž nedošlo k naplnění zákonných podmínek pro nařízení obnovy řízení. Ústavní soud shledává závěry obecných soudů názorově koherentní a přezkoumatelné a ve svém důsledku taktéž ústavně souladné. Krajský soud provedl nově důkaz předkládaným znaleckým posudkem a k obsahu tohoto posudku vyslechl znalce. Obsah tohoto znaleckého posudku konfrontoval s odbornými závěry Ing. Heraufa, zpracovatele původního znaleckého posudku, jehož závěry byly dle náhledu krajského soudu v podstatě totožné se závěry Doc. Ing. Skoupého. Vrchní soud dále zdůraznil, že znalec ve veřejném zasedání uvedl, že i když chybí dno nábojnice, opakovaný stisk nábojnice je možný i s prázdnou nábojovou komorou, tedy opakovaný stisk nebrání opakovanému úderu zápalníku. Podle Ústavního soudu řízení před obecnými soudy proběhlo v souladu s ústavněprávními standardy vytyčenými výše citovanou judikaturou Ústavního soudu a Ústavní soud proto neshledal zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelů na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny či práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
16. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu