ECLI:CZ:US:2020:3.US.64.20.1
sp. zn. III. ÚS 64/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti CASPER UNION, s. r. o., sídlem Olivova 948/6, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2019 č. j. 11 Co 249/2019-112 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. dubna 2019 č. j. 26 C 397/2018-84, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Jozefa Kazíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroků o nákladech řízení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 3, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. dubna 2019 č. j. 26 C 397/2018-84 v řízení o vyloučení věcí z exekuce vedené na majetek vedlejšího účastníka řízení (žalobce) na základě jeho žaloby vyloučil předměty blíže specifikované ve výroku I. (šlo o 9 položek). Výrokem II. žalobu vedlejšího účastníka ve vztahu k předmětům v tomto výroku specifikovaným (šlo o 5 položek) zamítl. Výrokem III. uložil stěžovatelce (žalované) zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na nákladech řízení částku ve výši 4 651 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") výrokem v bodě I. rozsudku ze dne 4. 10. 2019 č. j. 11 Co 249/2019-112 rozhodnutí okresního soudu ohledně 5 položek v tomto výroku specifikovaných potvrdil. Výrokem v bodě II. změnil výrok III. rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatelce uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 3 519 Kč a výrokem v bodě III. uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 632 Kč. Ve shodě s okresním soudem rozhodl o nákladech řízení podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když vedlejší účastník byl částečně úspěšný v 9 ze 14 žalobou požadovaných položek. Přestože hodnota jednotlivých položek byla různá, nepřikládal krajský soud tomuto kritériu význam, neboť o každé jednotlivé položce bylo zapotřebí provádět dokazování, jehož rozsah nebyl na hodnotě věci závislý. Argumentaci stěžovatelky ohledně případné aplikace §150 o. s. ř. s odkazem na nálezy Ústavního soudu [zejména nález ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 292/07 (N 133/53 SbNU 669); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] neshledal přiléhavou. Krajský soud sice poukázal na specifický charakter excindačních sporů, které jsou vyvolány v důsledku postupu soudního exekutora, a může se v nich jevit nespravedlivým, aby oprávněný, který důvodně hájí svá práva a žádá výkon rozhodnutí, byl povinen k úhradě nákladů řízení vůči osobě, která byla v řízení o excindační žalobě úspěšná. V nyní posuzované věci však konstatoval, že stěžovatelka v exekučním řízení měla možnost sledovat činnost soudního exekutora a způsob vymáhání pohledávky. Stěžovatelka i poté, kdy jí byla doručena žaloba a seznámila se s argumentací vedlejšího účastníka řízení, jakož i s listinami jím předloženými, mohla si sama vyhodnotit procesní pozici, avšak na tuto situaci nikterak nezareagovala. Naopak v průběhu řízení vlastnictví vedlejšího účastníka řízení zpochybňovala. Za daných okolností tedy nebyla aplikace §150 o. s. ř. podle krajského soudu na místě.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Předně poukazuje na nosné důvody výše uváděného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/07, v němž byla akceptována aplikace §150 o. s. ř. i v situaci, kdy osoby podávající excindační žalobu byly v řízení zcela úspěšné. Soudům vytýká, že tyto závěry do svých rozhodnutí nikterak nepromítly. Stěžovatelce zejména nelze klást k tíži, že se bez dalšího neztotožnila se skutkovými tvrzeními vedlejšího účastníka řízení, přičemž důkazní situace byla nejistá. Na druhé straně vedlejší účastník řízení nevyvinul žádnou snahu, aby stěžovatelku kontaktoval a domluvil se s ní před podáním žaloby na mimosoudním řešení věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
8. V dané věci pak bylo ve hře rozhodování podle §150 o. s. ř., pro něž ovšem platí výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu nákladů řízení ještě více. Zmírňovací právo obsažené v §150 o. s. ř. přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)].
9. Co se týče stěžovatelkou zmiňovaného rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/07, je třeba poukázat na to, že Ústavní soud se zde vyjadřoval k možnému (nikoliv nutnému) použití §150 o. s. ř., přičemž vymezil základní mantinely jeho aplikace v případě excindačních sporů. Ústavní soud v tomto nálezu přesto setrval na závěru, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se totiž promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci něhož účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. V nyní posuzované věci považuje Ústavní soud zdůvodnění obecných soudů, proč i v případě existence nálezové judikatury Ústavního soudu nebylo třeba ve sporu o vyloučení věcí z exekuce aplikovat §150 o. s. ř., nýbrž se uplatnil §142 odst. 2 o. s. ř. (částečný úspěch ve sporu), z pohledu standardů kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí za dostačující. Ze strany stěžovatelky jde pak o pouhou polemiku s hodnocením, zda byly či nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné, která však ústavněprávní roviny nedosahuje.
10. Vedle toho nelze ani přehlédnout, že náklady řízení, které je stěžovatelka povinna hradit vedlejšímu účastníkovi řízení jsou v bagatelní výši (za řízení před okresním soudem činí částku 3 519 Kč, za řízení před krajským soudem pak 3 632 Kč). Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 nebo ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 aj.) dospěl k závěru, že v bagatelních věcech - s výjimkou extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních věcí je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní věci totiž nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13).
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu