ECLI:CZ:US:2020:4.US.3589.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3589/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Markéty Koutkové, zastoupené JUDr. Markem Czivišem, advokátem, sídlem Přemyslovská 48/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2019 č. j. 22 Cdo 4012/2017-200, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. dubna 2017 č. j. 69 Co 163/2017-169 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. prosince 2016 č. j. 29 C 296/2015-138, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AGRA Velký Týnec, a. s., sídlem Bystřická 704, Velký Týnec, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek a rovnost vlastnického práva všech subjektů podle čl. 11 odst. 1 Listiny, zákaz zneužití vlastnického práva podle čl. 11 odst. 3 Listiny a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení, že kupní smlouva uzavřená mezi původními žalovanými - Jitkou Jurečkovou a Helenou Nedbalovou a žalovanou vedlejší účastnicí dne 8. 10. 2015, označená datem 22. 9. 2015, je neplatná, a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 13 213 Kč. Uvedený soud konstatoval, že stěžovatelka vzala žalobu vůči původním žalovaným (jako prodávajícím) zpět, a vzhledem k tomu, že nelze vést řízení jen proti vedlejší účastnici (jako kupující), žalobu z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace zamítl; nadto uvedl, že na určení neplatnosti kupní smlouvy není dán naléhavý právní zájem.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 829,50 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že žaloba byla správně zamítnuta z důvodu (nedostatku) procesní legitimace účastníků a absence naléhavého právního zájmu [§80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")].
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné. K tomu uvedl, že stěžovatelka vymezila přípustnost dovolání pouze ve vztahu k právnímu posouzení nedostatku pasivní věcné legitimace, i když závěr o nedůvodnosti žaloby vychází z absence naléhavého právního zájmu stěžovatelky na navrhovaném určení. Jen na doplnění uvedl, že závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že jí nelze vytýkat, že dostatečným způsobem nenapadá názor okresního a krajského soudu o absenci naléhavého právního zájmu, když okresní soud se touto otázkou nezabýval a svůj závěr vyslovil nad rámec rozhodnutí, a krajský soud konstatoval, že tento závěr okresního soudu je správný, přičemž vyslovil úvahu o preventivním charakteru žaloby na určení. Dle stěžovatelky tato obecná argumentace není v daném případě přiléhavá, neboť nebyla v situaci, kdy by mohla vést řízení na splnění povinnosti. V této souvislosti obecným soudům vytýká, že se nezabývaly reálným řešením jejího právního případu, když neuvedly, jakým způsobem měla postupovat, aby byla chráněna její práva, a tvrdí, že aktuální neochota katastrálních úřadů zabývat se způsobem provedení zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí nemůže stát v cestě uplatnění základních lidských práv a pravidel současného právního řádu.
6. Dále stěžovatelka obecným soudům vytýká, že se blíže nezabývaly otázkou nutnosti žalovat všechny subjekty příslušné smlouvy. S odvoláním na §13 občanského zákoníku, resp. princip ochrany legitimního očekávání uvádí, že podaná žaloba se vztahuje k §1123 občanského zákoníku a že veškerá judikatura Nejvyššího soudu, o kterou obecné soudy opírají svá rozhodnutí, k otázce pasivní věcné legitimace i naléhavého právního zájmu pochází z dob před přijetím tohoto právního předpisu, ovšem tato skutečnost nebyla nijak reflektována a samotnou otázkou obsahu vlastnického práva při spoluvlastnictví se žádný ze soudů nezabýval. Stěžovatelka zpochybňuje, že by tato judikatura měla souvislost s jejím případem, přičemž je názoru, že zde není kontinuita právní úpravy.
7. V návaznosti na to se stěžovatelka vyjadřuje k možnosti nakládání se spoluvlastnickým podílem a k ochraně menšinového vlastníka a s poukazem na §153 odst. 1 a §157 odst. 2 o. s. ř. tvrdí, že napadená rozhodnutí příslušná hodnocení, skutkové závěry a hodnocení důkazů neobsahují, a tudíž nebylo vyhověno ani zákonným, a ani ústavním pravidlům. Tím, že se obecné soudy jejím případem meritorně nezabývaly, resp. že "svým formalistickým přístupem odmítly jednat o podstatě samotné věci, nebyla naplněna garance spravedlnosti demokratického státu jako výlučného vykonavatele spravedlnosti". Porušeno mělo být také její právo na spravedlivý a zákonný přezkum.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost, směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti tomuto rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení shora označených rozsudků okresního a krajského soudu, pak (řádně) nevyčerpala dovolání (k důvodům viz níže), které v dané věci představovalo procesní prostředek podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, případně mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 téhož zákona, a tudíž je ústavní stížnost v této části podle §75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná (viz k těmto důvodům již usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 200/2016 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka (v podstatě) argumentuje tím, že nemohla vymezit předpoklady přípustnosti dovolání i ve vztahu k druhému důvodu, z jakého byla žaloba zamítnuta (tj. absence naléhavého právního zájmu), neboť okresní soud je uvedl toliko "nad rámec" důvodu prvního (tj. nedostatku pasivní věcné legitimace). Ústavní soud této námitce přisvědčit nemohl, neboť jak patrno z odůvodnění rozsudku krajského soudu, uvedený soud se otázkou naléhavého právního zájmu (vedle otázky pasivní věcné legitimace) podrobně zabýval a výslovně uvedl, že okresní soud žalobu zamítl z obou důvodů správně. Nelze tedy vyjít z toho, že by příčinou vadného dovolání mohl být chybný či zavádějící postup soudů nižších stupňů, tím spíše s ohledem na to, že dovoláním se napadá (primárně) rozhodnutí odvolacího soudu (viz §236 odst. 1 o. s. ř.), které v daném směru žádné pochybnosti nevyvolává.
12. K tomu Ústavní soud dodává, že považoval-li takovéto vymezení Nejvyšší soud za nedostatečné (a dovolání tudíž za vadné), daný závěr koresponduje s dosavadní ustálenou judikaturou tohoto soudu. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz již shora citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 200/16), což následně shrnul ve svém stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905).
13. Jen na okraj možno dodat, že i kdyby nebyla ústavní stížnost ve vztahu k rozsudkům soudů nižších stupňů odmítnuta pro nepřípustnost, musel by ji Ústavní soud odmítnout z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Její podstatu tvoří námitka, že se obecné soudy nezabývaly otázkou neplatnosti předmětné smlouvy. Ovšem důvody, proč tomu tak nemohlo být, resp. proč bylo třeba stěžovatelčinu žalobu zamítnout, jsou řádně vysvětleny v odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. Stěžovatelka přitom příslušné úvahy náležitě nereflektuje, a tak není zřejmé, jakého konkrétního pochybení se měly obecné soudy dopustit. Uvádí totiž pouze, že je třeba vzít v úvahu změnu právní úpravy, ke které došlo přijetím nového občanského zákoníku, a že judikaturní odkazy nejsou na její věc nepřiléhavé, avšak jak konkrétně by se tato změna měla projevit při řešení zde relevantních právních otázek, resp. z jakého důvodu by dané odkazy měly být chybnými, již dostatečně nevysvětluje; namítá-li, že se ochrany svých práv nemůže domáhat žalobou na plnění, na opačném závěru napadená soudní rozhodnutí postavena nejsou, jde pouze o úvahy týkající se interpretace §80 písm. c) o. s. ř. Za této situace Ústavní soud nemá, co by obecným soudům - které při svém rozhodování vyšly z ustálené judikatury, z níž je dostatečně patrno, jakým způsobem by stěžovatelka měla postupovat, aby dosáhla ochrany svých údajných práv - mohl vytknout.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu