ECLI:CZ:US:2021:1.US.3203.20.1
sp. zn. I. ÚS 3203/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Ivo Suchomelem, advokátem se sídlem Praha 4, Durychova 101/66, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020 č. j. 3 Tdo 732/2020-768, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2019 sp. zn. 5 To 346/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2019 č. j. 2 T 144/2018-480, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Dále navrhuje, aby Ústavní soud zrušil "předchozí rozhodnutí v trestním řízení". Vzhledem k dalšímu obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud posoudil tento návrh tak, že se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) a e) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, jakož i zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel namítá, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhované důkazy, jimiž měly být vyvráceny svědecké výpovědi policistů, přičemž tento postup ani přesvědčivě neodůvodnil. Rozporuje tvrzení trestních soudů o tom, že údajně rok sháněl tužku a papír, aby oznámil krádež, kterou měla údajně spáchat poškozená policistka S. Poukazuje na dopis z října 2015, z nějž má být patrné, že krádež oznamoval již po jednom měsíci. Má za to, že senát soudu prvního stupně měl být vyloučen pro podjatost, neboť jeden z členů tohoto senátu na jeho adresu slyšitelně pronesl "to je debil". Obvodnímu soudu dále vytýká, že nevyhověl jeho žádosti, aby hlavní líčení bylo z důvodu jeho špatného zdravotního stavu vedeno prostřednictvím videokonference. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje i v tom, že policie "nepochybně v rámci předmětného trestního řízení provedla kopii celého harddisku" laptopu, který mu odebrala a na němž "byl uložen odposlech, který potvrzuje jeho výpověď", přičemž mu tuto kopii nikdy neposkytla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Pokud stěžovatel namítá, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhované důkazy, a to bez přesvědčivého odůvodnění, Ústavní soud k tomu připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). Právě o takovou situaci jde i v nyní posuzovaném případě, neboť sérii důkazních návrhů stěžovatele zamítl obvodní soud s vysvětlením, že jsou nadbytečné, neboť dosud provedené důkazy postačují k vydání meritorního rozhodnutí. Tento soud rovněž upozornil na to, že podstatná část navržených důkazů s předmětným trestním řízením nesouvisí a týká se jiné trestní věci (srov. rozsudek obvodního soudu č. l. 6). Jelikož provedenými důkazy byla vina stěžovatele prokázána skutečně spolehlivě (viz dále), jeví se Ústavnímu soudu uvedený závěr nalézacího soudu jako zcela opodstatněný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěru trestních soudů o nevěrohodnosti jeho obvinění vznesených vůči poškozené policistce S., přičemž zpochybňuje zejména jejich zdůrazňování skutečnosti, že údajnou krádež peněz nahlásil přibližně až po jednom roce. Upozorňuje na dopis z října 2015, z nějž má být patrné, že krádež oznamoval již po jednom měsíci. V úředním záznamu Vězeňské služby ČR o pohovoru se stěžovatelem, který je datován 16. 10. 2015 (který stěžovatel připojil k ústavní stížnosti), je skutečně zachyceno mj. tvrzení stěžovatele, že byl "okraden" o částku 2 800 Kč. Ze stejného úředního záznamu však také vyplývá, že mu byla předána kontaktní adresa na Generální inspekci bezpečnostních sborů 13. odd. Ústí nad Labem, s tím, že tím je pohovor považován za vyřízený. Jestliže stěžovatel tento kontakt nevyužil a téměř až po roce sepsal písemné podání, v němž poškozenou obviňoval z krádeže částky 2 800 Kč, jeví se úvaha trestních soudů o tom, že takováto časová prodleva nepřispívá věrohodnosti stěžovatelových tvrzení, jako zcela opodstatněná. Jestliže pak stěžovatel v rámci své výpovědi v hlavním líčení k této prodlevě uváděl, že se k papíru a tužce dostal až po nějakém čase (srov. č. l. 3 rozsudku obvodního soudu), lze to skutečně obtížně považovat za věrohodné vysvětlení.
Úmyslná nepravdivost stěžovatelova obvinění policistky S. byla navíc spolehlivě prokázána provedeným dokazováním. Stěžovatel například tvrdil, že svou peněženku poškozené odevzdal již před započetím domovní prohlídky, která u něj probíhala, přičemž poškozená z ní měla peníze odcizit v momentě, kdy byla s touto peněženkou v kanceláři sama. Nicméně z vyjádření policistů, kteří se na realizaci této domovní prohlídky podíleli, vyplynulo, že stěžovatel svou peněženku odevzdal až po provedení domovní prohlídky, tudíž jeho tvrzení bylo vyvráceno. Jestliže stěžovatel zpochybňuje věrohodnost těchto tvrzení policistů, jde z jeho strany toliko o polemiku se způsobem, jakým trestní soudy hodnotily provedené důkazy.
Stěžovatel navíc nepředkládá žádnou konkrétní a relevantní argumentaci, která by mohla být důvodem pro závěr, že trestní soudy hodnotily provedené důkazy nelogicky, popř. že zjištění učiněná na základě provedeného dokazování jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje na č. l. 7-8 rozsudku obvodního soudu a na č. l. 4-6 usnesení městského soudu, kde je srozumitelně a racionálně vysvětlen závěr o vině stěžovatele ze spáchání přečinu křivého obvinění. Speciálně je pak třeba upozornit na závěr vyjádřený na č. l. 6 usnesení městského soudu (jakož i na č. l. 5 usnesení Nejvyššího soudu), že i kdyby byla hypoteticky přijata nevěrohodná verze předkládaná stěžovatelem, nebylo by možno akceptovat jeho tvrzení, že mohl v dobré víře nabýt přesvědčení, že právě poškozená policistka (nikoliv jiná osoba) mu z peněženky odcizila 2 800 Kč. Dlužno podotknout, že na tuto argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak nereaguje.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani ostatním námitkám stěžovatele. Jeho tvrzení, že policie "nepochybně v rámci předmětného trestního řízení provedla kopii celého harddisku" a tato kopie měla být součástí spisu, představuje pouhou spekulaci. Nevyhovění jeho žádosti, aby hlavní líčení probíhalo formou videokonference, tedy stanovisko soudu, že bude stěžovatel k hlavnímu líčení eskortován, zcela koresponduje požadavku na přítomnost obžalovaného při hlavním líčení; stěžovatel přitom ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by svůj údajně nepříznivý zdravotní stav doložil soudu lékařskou zprávou.
Pokud jde o námitku týkající se údajné podjatosti senátu soudu prvního stupně, z usnesení městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že tuto námitku stěžovatel neuplatňoval ani ve svém odvolání, ani ve svém dovolání. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 432/98, III. ÚS 117/2000 a IV. ÚS 430/05, usnesení sp. zn. II. ÚS 242/2000, I. ÚS 269/02 a I. ÚS 1324/08 a řada dalších) jde o nepřípustné námitky v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita) resp. o nepřípustná nova. Je-li podle čl. 4 Ústavy úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu