ECLI:CZ:US:2021:1.US.3392.20.1
sp. zn. I. ÚS 3392/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Újezd 450/40, Praha 1, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. 19 Co 867/2020 a výroku II. rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 6. 2020 č. j. 7 C 11/2019-1168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Česká republika - státní pozemkový úřad v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II
Okresní soud ve Strakonicích napadeným rozsudkem nahradil projev vůle žalované České republiky - Státního pozemkového úřadu (dále jen "stěžovatelka") k ve výroku vyjádřené smlouvě o bezúplatném převodu v něm uvedených pozemků (dále "předmětné pozemky") jako pozemkové náhrady podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.) a konstatoval, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud vyhověl návrhu žalobců, aby na ně stěžovatelka převedla předmětné pozemky (v rozsahu vyplývajícím ze zúženého titulu z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro hl. město Prahu ze dne 16. 6. 2014 č. j. PÚ 3090/92/9 - dále "Rozhodnutí I."). Soud poukázal na to, že žalobcům vznikl nárok na vydání náhradních pozemků podle §11 a zákona o půdě, neboť jim nebylo možné vydat původní pozemek a ani jim za něj (jako za pozemek stavební) dosud nebyla poskytnuta náhrada v plném rozsahu. Za prokázanou měl skutečnost, že k řádnému a včasnému převádění náhradních pozemků na žalobce nedošlo v důsledku liknavého a svévolného postupu stěžovatelky. Konstatoval, že k uspokojení podstatné části restitučního nároku žalobců nedošlo navzdory jejich aktivitě, přičemž stěžovatelka bez legitimního důvodu rigidním postupem znemožnila uspokojení nároku prostřednictvím veřejné nabídky pozemků, pozemky nesprávně ocenila, na tomto ocenění trvala a řadu let odmítala jakýkoliv nárok žalobců. Právě tento rigidní postoj stěžovatelky zapříčinil, že se žalobci nemohli zúčastnit veřejné nabídky a byli nuceni domoci se svých práv soudní cestou. Okresní soud o nákladech řízení rozhodl s vědomím §142 odst. 2 o. s. ř., avšak podle §150 o. s. ř. Zdůraznil, že v souzené věci byla (díky zúženému titulu z původně širšího návrhu) sice procesně úspěšnější stěžovatelka, avšak kvůli specifičnosti předmětu řízení (restituční nárok), poměrům žalobců a rovněž kvůli postoji stěžovatelky v průběhu řízení a zejména před ním, by bylo v souzené věci nespravedlivé, aby stěžovatelka obdržela od žalobců poměrnou část náhrady nákladů řízení, které účelně vynaložila, a proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků, resp. procesně úspěšnější stěžovatelce náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit každému ze (dvou) žalobců na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 64 478,48 Kč (výrok II.) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit každému ze (dvou) žalobců na nákladech odvolacího řízení 6 609, 02 Kč (výrok III.). Odvolací soud s odkazem na §220 o. s. ř. poukázal na to, že výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení změnil z úřední povinnosti. Zdůraznil, že procesní úspěch je třeba shledat na straně žalobců a podle §142 odst. 1 o. s. ř. jim náleží právo na náhradu nákladů řízení. Také krajský soud shledal dosavadní postup stěžovatelky ve vztahu k žalobcům za liknavý a svévolný, zakládající mimořádnou možnost požadovat přímo konkrétní náhradní pozemky mimo veřejné nabídky. Okolnost, že okruh konkrétních pozemků k převodu požadovaných se v průběhu řízení změnil, není s ohledem na charakter daného řízení (§153 odst. 2 o. s. ř.) pro rozhodování o nákladech řízení určující. Krajský soud uzavřel, že žalobce je proto nutno považovat za stranu ve sporu úspěšnou a ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. jim náleží náhrada nákladů v řízení před soudem prvního stupně. Výrok o nákladech odvolacího řízení odůvodnil poukazem na§224 odst. 1 o. s. ř. za použití §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobci měli v odvolacím řízení úspěch.
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti připomněla dosavadní průběh řízení. Poukázala na to, že soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, ačkoliv žalobci byli úspěšní pouze v rozsahu 0,61 % (vzhledem k hodnotě pozemků), resp. v rozsahu 2,8 (vzhledem k počtu žalovaných pozemků). Stěžovatelka uvedla, že odvolací soud nemůže revidovat výrok nalézacího soudu o nákladech řízení z moci úřední, a to navíc za situace, kdy stěžovatelka byla "zcela zřejmě téměř stoprocentně" úspěšná se svoji procesní obranou. Došlo tím k porušení nejen čl. 36 Listiny, ale také čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelka poukázala na to, že k privilegování žalobců z ryze formálních důvodů ostatně došlo také v řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatelka konečně připomněla judikáty Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1819/20 a III. ÚS 3370/19.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Ústavní soud připomíná, že z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí civilních soudů ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Opakovaně uvedl, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně. Ústavní soud tedy zdůrazňuje, že náhrada nákladů řízení včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze civilních soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem souzené věci. Odůvodní-li soudy tyto své úvahy dostatečně, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný, ani za nepřiměřený. Ústavní soud však také připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého (řádného) procesu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné aplikovat i na rozhodování civilních soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí civilních soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovoval obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud, který vztáhl právě uvedené obecné principy na souzenou věc, nepřisvědčil stěžovatelce, že by napadenými výroky rozhodnutí krajského soudu bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý (řádný) proces, neboť krajský soud aplikoval adekvátní podústavní právo, své úvahy odůvodnil dostatečně a jeho přístup nelze tedy z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný.
Ústavní soud musí v těchto souvislostech v prvé řadě také připomenout, že hodnocení skutkového stavu oběma soudy a jeho důsledky pro nahrazení projevu vůle stěžovatelky nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť oba soudy zřetelně uvedly důvody pro svá rozhodnutí. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Nepomíjí ani skutečnost, že oba soudy shledaly postup stěžovatelky ve vztahu k žalobcům za liknavý, rigidní a svévolný, a to s konkrétně specifikovanými důsledky pro postavení a věcný i procesní postup žalobců (viz výše). Ústavní soud současně považuje za případnou a přiléhavou argumentaci krajského soudu, z níž nejen na základě právě uvedeného, ale také v důsledku jím zdůrazněného charakteru daného (restitučního) řízení (srov. §153 odst. 2 o. s. ř.), tento soud dovodil skutečnost, že stranou ve věci úspěšnou jsou (oba) žalobci a že jím ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. náleží náhrada nákladů v řízení nejen před soudem prvního stupně, ale také před ním samotným. Na této skutečnosti nic nemění zavádějící argumentace stěžovatelky, jež vychází z účelově tvrzeného kvantitativního vyjádření "úspěšnosti v řízení", když v jejím rámci pomíjí podstatnou okolnost, že předmětem řízení ve věci byl pouze titul vycházející z Rozhodnutí I. (viz výše).
Ústavní stížnost proto představuje v podstatě pouze polemiku týkající se posouzení a hodnocení aplikace podústavního práva, která ani nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Civilní soudy (a krajský soud zvláště) dostatečně vysvětlily důvody svého postupu. Argumentace stěžovatelky věc do ústavní roviny neposouvá; ani jí připomínané judikáty Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1819/20 a III. ÚS 3370/19 nejsou z věcného a procesního hlediska přiléhavé.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu