ECLI:CZ:US:2021:2.US.1443.21.1
sp. zn. II. ÚS 1443/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem Plaská 623/5, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2021, č. j. 7 Tdo 17/2021-231, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. srpna 2020, č. j. 12 To 149/2020-175, a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 10. června 2020, č. j. 4 T 67/2020-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Semilech uznán vinným přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §178 odst. 2 tr. zákoníku s použitím §43 odst. 1 a §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 40 denních sazeb po 500 Kč, celkem tedy 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovateli pro případ nezaplacení peněžitého trestu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dále bylo rozhodnuto, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je stěžovatel povinen nahradit škodu způsobenou trestným činem E. T., ve výši 14 300 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená E. T. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození E. T. a jeden další odkázáni s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku.
4. Odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly se všemi důkazními návrhy, které stěžovatel v řízení vznesl. Konkrétně se jedná o jeho návrh na výslech E. T., P. M., na provedení důkazu zprávou distributora elektrické energie o tom, zda v místě činu před inkriminovanou událostí došlo k výpadku elektrického proudu, a rovněž o návrh na provedení vyšetřovacího pokusu a znaleckého posudku k otázce, zda mohlo dojít k tvrzenému poškození dveří podle verze uváděné poškozenými. Soud prvního stupně důkazní návrhy zamítl s odůvodněním, které však stěžovatel nepovažuje za dostatečné. Podle názoru stěžovatele soud neměl konstatovat nevěrohodnost svědkyně M., aniž by důkaz jejím výslechem provedl. Její výslech se jeví jako relevantní důkaz i proto, že byla na místě činu přítomna. Jako nepřezkoumatelné se stěžovateli jeví i zdůvodnění neprovedení vyšetřovacího pokusu odkazem na životní zkušenosti soudu prvního stupně. Obecné soudy tak provedly a zohlednily pouze důkazy, které podporují obžalobu.
7. Stěžovatel dále tvrdí, že skutková zjištění a právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu. Konkrétně se jedná o závěr, že vstupní dveře poškodil svým jednáním stěžovatel. Stěžovatel uvádí, že poškozený při podání vysvětlení na úřední záznam uvedl, že dveře měly být vyhnuté z pantů, což z přiložené fotodokumentace podle názoru stěžovatele neplyne. Až u výslechu v rámci hlavního líčení poškozený uvedl, že stěžovatel vložil nohu do dveří a začal se s ním přetlačovat a až později v průběhu výslechu měl uvést, že dveře byly vyvrácené, měly poškozené panty a nebylo možné je dovřít. Stěžovatel namítá, že se jedná o situaci tvrzení proti tvrzení, kdy však soudy daly bez dalšího za pravdu poškozenému. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na zásadu in dubio pro reo. Pochybnosti o průběhu skutkového děje obecné soudy měly vyhodnotit ve prospěch stěžovatele.
8. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že z odůvodnění údajné nadbytečnosti výslechu P. M. samosoudcem Okresního soudu v Semilech JUDr. Fišerem dovozuje pochybnosti o jeho nepodjatosti. Podle názoru stěžovatele se soudce k osobě navrhované svědkyně i nevhodně vyjadřoval v průběhu hlavního líčení.
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) v podstatě nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
10. Podstata ústavní stížnosti spočívá v odmítnutí skutkových zjištění rozhodných pro závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel přitom poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Jak však vyplývá z rozsudku okresního soudu, tento soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení provedených důkazů. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (v souladu s §125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Krajský soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s relevantními odvolacími námitkami stěžovatele, které označil za nedůvodné. Stěžovateli přitom nepřisvědčil v tom, že by krajský soud dostatečně neověřil věrohodnost výpovědi poškozeného K. ml., přičemž poukázal na konkrétní skutečnosti svědčící o jeho hodnověrnosti a spolehlivosti. Při hodnocení samotného jednání tohoto svědka pak odkázal na další důkazy, které jeho výpověď podporují. Obhajoba stěžovatele tedy byla vyvrácena nejen výpovědí poškozeného K. ml., ale i uceleným řetězcem dalších důkazů, vyjmenovaných a řádně zhodnocených v rozhodnutích okresního a krajského soudu, které jsou s výpovědí tohoto svědka v souladu.
11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Soud totiž může přistoupit k uplatnění zásady presumpce neviny až tehdy, dospěje-li po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. Teprve v případě, že v trestní věci lze dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Přiklonily-li se soudy v posuzované věci na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje vybrané body své obhajoby, s níž se však soudy obou stupňů vypořádaly. K jednotlivým námitkám nemá Ústavní soud co dodat a lze odkázat na příslušná místa zevrubného odůvodnění napadených rozhodnutí. Opakovat na tomto místě podrobné závěry a důkazy, z nichž tyto závěry vyplývají, je v řízení o ústavní stížnosti zcela nadbytečné. Lze shrnout, že oba soudy v napadených rozhodnutích provedly souhrnné hodnocení všech provedených důkazů a vyloučily jakékoliv rozumné pochybnosti o stěžovatelově vině.
13. I Nejvyšší soud při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09], přezkoumal z pohledu takových vad rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Jeho řádně odůvodněné rozhodnutí, v němž je reagováno na všechny relevantní námitky, z ústavněprávního hlediska obstojí.
14. U nevyslyšených návrhů stěžovatele na doplnění dokazování Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000, N 122/23 SbNU 191). V této souvislosti stěžovatel tvrdí, že v jeho věci nebylo oběma soudy patřičně reagováno na důkazní návrhy obhajoby. K tomu Ústavní soud podotýká, že návrhem obhajoby na neprovedení důkazů se obecné soudy náležitě zabývaly v odůvodnění napadených rozhodnutí (viz bod 12. a 17. rozsudku soudu prvního stupně a body 6. a 9. usnesení odvolacího soudu). Obecné soudy srozumitelně uvedly, v čem spočívá podstata posuzované věci, a logicky vyargumentovaly, proč jsou neprovedené důkazy nadbytečné. Nešlo tak o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
15. Ústavní soud dodává, že námitky opomenutých důkazů stěžovatel konkrétně neuplatnil v dovolacím řízení, jak vyplývá i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Z tohoto důvodu je jejich zařazení mezi námitky v ústavní stížnosti nepřípustné.
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné skutečnosti, které by měly svědčit o tom, že je tu některý z důvodů uvedený v §30 odst. 1 tr. ř., tedy skutečnost, že by bylo možné mít pochybnosti, že samosoudce soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Stěžovatel namítá, že konstatování důvodů, pro něž návrh na provedení výslechu svědkyně M. soudce zamítl pro nadbytečnost, svědčí o jeho podjatosti. K tomu Ústavní soud znovu uvádí, že zhodnocení navrhovaného důkazu je realizací jeho povinnosti volně vyhodnotit důkazy relevantní pro náležité zjištění skutkového stavu a nepředstavuje okolnost, jež by svědčila o nedostatku nestrannosti soudce okresního soudu. Další zmínka o údajném nevhodném vyjadřování v průběhu hlavního líčení je zcela nekonkrétní. Námitka je navíc nepřípustná, neboť ji stěžovatel uplatnil jako novum až v ústavní stížnosti, ačkoli o namítané skutečnosti věděl a nic mu nebránilo, aby tak učinil dříve.
17. Ústavní soud neshledal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu