ECLI:CZ:US:2021:3.US.10.21.1
sp. zn. III. ÚS 10/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. H., zastoupené Mgr. Martinem Bugajem, advokátem se sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 3 To 80/2020, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu a právo na obhajobu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 9. 2020, č. j. 41 T 6/2019-12358, rozhodl tak, že podle §37a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") se advokát Mgr. Martin Bugaj vylučuje jako zvolený obhájce z obhajoby stěžovatelky. Rozhodnutí městský soud odůvodnil tím, že v dané věci existují důvody možného střetu zájmů obžalovaného J. C. a stěžovatelky, který podle městského soudu plyne z obsahu podané obžaloby a z popisu jednání obžalovaných. Zájmy obžalovaných si podle městského soudu odporují a jmenovaný obhájce měl z opatrnosti sám zvážit poskytování služeb v takovémto případě, jak mu ukládá §19 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"). Možný konflikt zájmů ostatně podle městského soudu vyplývá již ze samotných vyjádření stěžovatelky v rámci provedených hlavních líčení. Nedostatky v obhajobě způsobené působením vyloučeného advokáta jsou podle městského soudu možným samostatným dovolacím důvodem, kdy nadto vyloučením jmenovaného obhájce není obhajoba stěžovatelky nikterak zmařena, neboť ta má k zajištění své obhajoby k dispozici ještě dalšího jí zvoleného obhájce Mgr. Rabu.
3. Následné stížnosti obou obhájců stěžovatelky podané podle §141 a násl. tr. řádu byly ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuty jako nedůvodné. Podle vrchního soudu již z podstaty trestné činnosti, která je obžalovaným kladena za vinu, je zřejmé, že si jejich zájmy odporují, kdy to ostatně vyplývá i z průběhu dosavadního řízení a z obsahu vyjádření stěžovatelky u hlavních líčení. Obžalovaní jsou stíháni ve formě spolupachatelství, z čehož vyplývá zcela oprávněný požadavek na jejich samostatnou obhajobu, která i do budoucna, při odděleném řízení, může mít velký význam. Ostatně i pro případ trvající a prohlubující se kolize mezi zájmy spoluobžalovaných by mohlo být obhajobou následně namítáno procesní pochybení soudu právě v podobě působení vyloučeného obhájce, a to ve snaze domoci se opakování celého řízení.
4. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je proto v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
5. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že v posuzované věci nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci §37a odst. 2 tr. řádu, neboť zájmy stěžovatelky a spoluobžalovaného nebyly ve vzájemné kolizi, čímž došlo k porušení práva na právní pomoc (obhajobu).
7. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 863/16 (N 152/82 SbNU 415), právo na volbu obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny není právem absolutním a nelze je vykládat jako povinnost orgánů činných v trestním řízení volbu advokáta za všech okolností bez omezení respektovat. Zvoleného obhájce je tudíž možno vyloučit; jde však o mimořádně významný zásah do práva na obhajobu a s ním spjaté svobody volby obhájce, neboť je zásadně věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije, a proto je takové rozhodnutí svěřeno nezávislému soudci a podmíněno existencí zákonem stanovených důvodů.
8. Ke kolizi zájmů spoluobžalovaných zastoupených týmž advokátem a z toho vyplývajícím použitím §37a odst. 2 tr. řádu se Ústavní soud vyjadřoval např. v usneseních ze dne 6. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 382/02 a ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 306/04 (dostupných na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), kde konstatoval, že jde o otázku respektování ústavní zásady (imperativu), která směřuje i vůči orgánům činným v trestním řízení a v rovině zákona je zakotvena v jejich povinnosti zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jakož i stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (§2 odst. 5 tr. řádu). Ke zjištění skutkového stavu svými, z povahy věci specifickými, prostředky přispívá nepochybně i obhajoba.
9. Obhajoba obžalovaného však není (a v právním státě ani být nemůže) věcí jen tohoto subjektu a je úkolem orgánů činných v trestním řízení vytvářet pro její efektivní uplatnění nejen podmínky, ale odstraňovat i překážky, které by řádnému výkonu práv obhajoby mohly bránit. Právě k odstranění těchto překážek směřuje §37a odst. 2 tr. řádu, a to v těch případech, kdy objektivně existující rozpor mezi zájmy spoluobžalovaných je ze strany obhájce, případně i samotných spoluobžalovaných, popírán, resp. jsou považovány případné kolizní situace za nepodstatné, nemající vliv na konečné rozhodnutí ve věci. Tento postoj totiž ve svých důsledcích může znamenat porušování práva na obhajobu i samotným obhájcem.
10. Není tedy sice zásadně vyloučeno - jak naznačuje sama stěžovatelka v ústavní stížnosti - aby tentýž advokát zastupoval v jedné trestní věci více obžalovaných (§38 odst. 2 tr. řádu), avšak pouze tehdy, je-li splněna podmínka, že jejich zájmy si neodporují. Vyjde-li však v průběhu trestního řízení najevo, že obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobžalovaných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, rozhodne předseda senátu, nebo v přípravném řízení soudce, o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce podle §37a odst. 2 tr. řádu.
11. Obecné soudy jsou povinny pečlivě hodnotit konkrétní okolnosti každého případu. Vyloučit advokáta lze totiž pouze tehdy, budou-li zájmy zastupovaných osob skutečně v rozporu, což lze dovodit právě jen z konkrétních okolností věci, neboť existenci potenciální kolize zájmů nelze chápat jako paušální nemožnost zastupování více obžalovaných v trestním řízení týmž advokátem. Při posuzování, zda tato podmínka je dána, je třeba vzít v úvahu zejména stav vyšetřování, důkazní situaci, obsah výpovědí obžalovaných zastupovaných tímtéž obhájcem a rovněž charakter stíhané trestné činnosti, jakož i rozsah a formu účasti jednotlivých obžalovaných na trestném činu, pro jehož spáchání jsou stíháni. Soudy proto musí bedlivě vážit, zda jsou zájmy spoluobžalovaných skutečně v rozporu, či zda naopak usilují o tentýž výsledek trestního řízení.
12. Shora citované ustanovení §37a odst. 2 tr. řádu. je přitom samostatným důvodem k vyloučení advokáta (zvoleného obhájce) v případě, kdy vykonává obhajobu dvou nebo více obžalovaných, jejichž zájmy jsou v tzv. kolizi. Tento důvod navazuje - jak již ve svém rozhodnutí zmínil i městský soud - na ustanovení §19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii, které ukládá advokátovi povinnost odmítnout poskytnutí právních služeb, tedy i převzetí obhajoby, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá. Podle §20 odst. 1 zákona o advokacii je advokát za takové situace povinen od smlouvy o poskytování právních služeb odstoupit, popřípadě požádat o zrušení ustanovení či požádat Českou advokátní komoru o určení jiného advokáta. Advokát naopak může převzít zastoupení dalšího spoluobžalovaného až po velmi pečlivém zkoumání, zda není mezi spoluobžalovanými rozpor zájmů, neboť rozpor mezi spoluobžalovanými není vždy patrný již při převzetí obhajoby a může se projevit teprve na základě později zjištěných skutečností. Důslednost při posuzování eventuálního střetu zájmů mezi spoluobžalovanými plyne i z §37a odst. 2 věty druhé tr. řádu, neboť obhájce, který byl z uvedeného důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obžalovaných. Vyloučený obhájce totiž disponuje (či může disponovat) informacemi z dřívějšího obhajování spoluobžalovaného.
13. Nahlíženo těmito východisky, která jsou stěžovatelce dobře známa, neboť tvoří podstatnou část její argumentace, aniž by je ovšem do okolností svého případu důsledně promítla, je ústavní stížností napadené rozhodnutí vrchního soudu (i rozhodnutí jemu předcházející) z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelné.
14. Jak totiž sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, v dané trestní věci je potřeba zodpovědět mimo jiné otázku, zda v obchodních transakcích mezi stěžovatelkou a spoluobžalovaným byly řádně odváděny daně a zda se případného nezákonného postupu dopouštěla stěžovatelka, spoluobžalovaný nebo oba. Již z toho je patrno, že mezi zájmy stěžovatelky a spoluobžalovaného může existovat rozpor. Není přitom na Ústavním soudu, aby se takovými otázkami v nyní posuzované věci jakkoliv zabýval, když jeho úkolem je toliko hodnotit, zdali je konflikt zájmů mezi stěžovatelkou a spoluobžalovaným v dané věci dostatečně zjistitelný. K závěru opačnému by přitom Ústavní soud mohl dospět jen za situace, když by takový eventuální konflikt zejména pro samotný postup spoluobžalovaných v řízení (či jejich obhájců) byl vyloučen - srov. k tomu např. skutkové okolnosti popsané v nálezu sp. zn. II. ÚS 863/16 ze dne 10. 8. 2016 (N 152/82 SbNU 415). Takové zjevné okolnosti však v případě stěžovatelky zjistitelné nejsou, když ani ona sama je v ústavní stížnosti nepředkládá.
15. Jak již bylo naznačeno shora, ústavní stížnost sice vychází z obecných východisek plynoucích mimo jiné i z judikatury Ústavního soudu, nicméně samotné (ne)existenci možného konfliktu se věcným popisem nevěnuje; uvádí toliko v závěru ústavní stížnosti, že o podnikání spoluobžalovaného (svého tchána) nic nevěděla. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí se přitom mimo jiné podává, že v předmětném řízení zajišťují obhajobu stěžovatelky dva právní zástupci a není tedy zcela zřejmé, proč by absence jednoho z nich měla stěžovatelku jakkoliv zásadněji poškodit. Ve stěžovatelčině trestní věci se sice konalo již několik hlavních líčení, nicméně stěžovatelka ani nenaznačuje, že by druhý právní zástupce nebyl s jejich průběhem dostatečně seznámen.
16. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu