ECLI:CZ:US:2021:3.US.48.21.1
sp. zn. III. ÚS 48/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, sídlem Palackého nám. 740/28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavíkovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2020 č. j. 9 Co 57/2020-171, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, a 2. Jakuba Dziamby, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 26. 11.2019 č. j. 49 EXE 1620/2017-102 zastavil exekuci a 1. vedlejší účastnici uložil nahradit stěžovateli náklady exekuce ve výši 6 655 Kč.
3. K odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením mimo jiné i výrok okresního soudu týkající se náhrady nákladů exekuce. Při určení výše nákladů exekuce v situaci, v níž předmětný exekuční titul - rozhodčí nález - nebylo od samého počátku možno považovat za řádný exekuční titul, dospěl krajský soud k závěru, že exekuce na jeho základě vůbec neměla být nařízena. Proto podle krajského soudu ani nešlo uvažovat o jakémkoli vymoženém plnění podle zákonných ustanovení o exekuci, a tak nebylo možné výši odměny exekutora za provedení exekuce určit z vymoženého plnění. K tomu krajský soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž nese exekutor z povahy svého povolání riziko, že mu nebudou vždy nahrazeny náklady řízení v plném rozsahu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel zejména namítá, že napadené usnesení je v rozporu s kogentním ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "ex. řád."), podle kterého exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu. Krajský soud totiž údajně přiznal stěžovateli nesprávnou výši náhrady nákladů exekuce, která měla vycházet z vymoženého plnění, nikoli paušální odměny. Krajský soud měl věc posoudit namísto podle §11 odst. 2 podle §11 odst. 3 ve spojení s §6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"). Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil nedostatečně a bez odkazu na rozhodné ustanovení právního předpisu. Podle stěžovatele žádné zákonné ustanovení o exekuci nerozlišuje mezi plněním vymoženým soudním exekutorem na základě způsobilého a nezpůsobilého exekučního titulu a není rozhodné, z jakého důvodu byla exekuce zastavena.
5. Podle stěžovatele zákonodárce vyjádřil úmysl, aby exekutor vykonával svou činnost za úplatu, a zároveň právním předpisem stanovil závazná pravidla pro určení její výše, přičemž příslušná ustanovení těchto právních předpisů chrání jeho nezávislost. Proto nelze další ustanovení téhož předpisu použít a vyložit v rozporu s úmyslem zákonodárce, tj. ignorovat exekutorovo postavení a v řízení o exekuci mu přiznat výrazně nižší odměnu, než která mu právem náleží. Rovněž podle stěžovatele krajský soud nepřiléhavě argumentoval rizikem povolání exekutora, neboť v daném případě soudy shodně shledaly zavinění zastavení exekuce na straně oprávněné. Nešlo o očekávatelnou situaci, např. nemajetnosti povinného, nýbrž o to, že soudy stěžovateli nepřiznaly zákonný nárok.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. K problematice náhrady nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
10. Ústavní soud též opakovaně zdůraznil, že exekutor nemusí mít vždy zajištěnu náhradu exekuce (srov. např. usnesení ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 3152/16 nebo ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1431/16). Z judikatury Ústavního soudu plyne, že samo neuspokojení všech nároků soudního exekutora není protiústavní, jelikož exekutor z povahy povolání nese toto riziko sám (srov. např. usnesení ze dne 5. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2400/17 nebo ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1721/17). Již v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 11. 1983 ve věci van der Mussele proti Belgii č. 8919/80 bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora. Riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 1722/17). Z uvedeného též plyne, že použití a význam stěžovatelem poukazovaného §3 odst. 1 ex. řádu nejsou v kontextu naznačených ústavněprávních kautel bezbřehé, a to ani prismatem poukazovaného úmyslu zákonodárce, který nelze absolutizovat. V opačném případě, při nepochybné náhradě nákladů řízení exekutorovi, by tyto náklady mohl nahrazovat i účastník, který zastavení řízení nezavinil.
11. V nyní posuzované věci okresní soud zastavil exekuční řízení, neboť rozhodčí nález vůbec nemohl být exekučním titulem. Logicky proto dospěl k závěru, že ani vymožené plnění, které vůbec vymoženo být nemělo, nepředstavuje základ pro výpočet výše náhrady nákladů exekuce. Sám stěžovatel si mohl a měl být vědom toho, že exekuce vůbec neměla být nařízena, přičemž v tomto ohledu žádných kroků neučinil. Opačný náhled soudů, zastávaný stěžovatelem, by znamenal, že výkon činnosti stěžovatele je prakticky bezrizikový a za každých okolností lze oprávněnému nebo povinnému uložit nahradit exekutorovi náklady exekuce.
12. Zjevně neopodstatněná je námitka stěžovatele, že krajský soud měl použít §13 odst. 3 vyhlášky. Z výše uvedeného plyne, že krajský soud o náhradě nákladů exekuce rozhodl podle ústavně souladného výkladu příslušných zákonných ustanovení a v souladu s judikaturou vrcholných soudů, na níž přiléhavě odkázal. Naopak se neuchýlil k "mechanickému" použití vyhlášky bez ohledu na širší kontext věci a vůbec důvod zastavení exekuce. Nadto nebyl soud podle čl. 95 odst. 1 Ústavy a contrario vyhláškou vázán. Krajský soud napadené usnesení v souladu s ústavním pořádkem dostatečně a logicky odůvodnil a Ústavní soud neshledal nepřezkoumatelnost daného odůvodnění ani jiný potenciálně relevantní ústavněprávní nedostatek.
13. Na posuzovanou věc se proto plně uplatní výše uvedená hlediska, podle nichž nemusí být exekutorovi v odůvodněných případech vždy přiznána plná náhrada nákladů exekuce, jak ostatně dovodil i krajský soud na základě ústavně souladného použití §89 ex. řádu (neboť nelze uložit náhradu nákladů exekuce účastníku, který její zastavení nezavinil). Stejně tak ze své povahy tato věc, týkající se zcela "nákladového" výroku rozhodnutí obecného soudu, nedosahuje požadované ústavněprávní intenzity, s níž by bylo možno uvažovat o porušení základních práv nebo svobod stěžovatele.
14. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu