ECLI:CZ:US:2016:3.US.3152.16.1
sp. zn. III. ÚS 3152/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Bohemia Faktoring, s. r. o., sídlem Letenská 121/8, Praha 1, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem, sídlem Letenská 121/8, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2016 č. j. 12 Co 450/2015-292, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Hany Kopecké, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a namítá rovněž porušení principu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozhodl usnesením ze dne 8. 9. 2015 č. j. 68 Nc 3434/2009-162 o zastavení exekučního řízení zároveň s rozhodnutím o povinnosti stěžovatelky zaplatit exekutorovi náklady exekuce ve výši 10 769 Kč; rozhodnutí odůvodnil tím, že na straně stěžovatelky jakožto oprávněné shledal procesní zavinění na zastavení exekuce. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Podle jeho názoru původně oprávněná Komerční banka, a. s., i současná oprávněná, která do řízení vstoupila v době již publikované judikatury ohledně rozhodčích nálezů, nezachovaly potřebnou míru pečlivosti před podáním návrhů na nařízení exekuce, při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců a rovněž i při postoupení vymáhané pohledávky a následném pokračování v bezdůvodném vymáhání.
3. Jde o další z ústavních stížností, kterou stěžovatelka počínaje dnem 5. 5. 2016 Ústavnímu soudu podala a kterou se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, vydaného v rámci exekučního řízení. Exekuční řízení bylo zastaveno podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu z toho důvodu, že rozhodčí doložka, na základě které byl vydán rozhodčí nález, jenž představoval v dané věci exekuční titul, je podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, neplatná. Rozhodčí doložka totiž neobsahovala buď přímé určení rozhodce, nebo konkrétní způsob jeho určení. Proti napadenému usnesení brojí stěžovatelka především v části, ve které bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž jí byla uložena povinnost, aby v procesní pozici oprávněné nahradila exekutorovi náklady exekuce.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka stran povinnosti hradit náklady exekuce v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně svého procesního zavinění ve vztahu k zastavení exekuce. Má za to, že tyto závěry jsou výsledkem svévolné interpretace právních předpisů, rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna a odporují principům spravedlnosti, zejména zásadě předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. legitimního očekávání, že v řízeních bude rozhodováno obdobně jako dosud v podobných případech se shodným skutkovým a právním základem. Stěžovatelka v této souvislosti namítla, že v době podání návrhů na zahájení exekuce byla rozhodovací praxe obecných soudů opačná, tj. uznávala za způsobilé exekuční tituly i rozhodčí nálezy přijaté na základě rozhodčích doložek obdobného znění jako v projednávané věci. Nic podle stěžovatelky před vydáním usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012, nenasvědčovalo tomu, že dojde k zásadnímu obratu v judikatuře a zmíněné rozhodčí nálezy budou jako exekuční tituly odmítnuty.
5. Stěžovatelka dále zdůraznila, že v důsledku existence rozhodčích doložek neměla její právní předchůdkyně možnost uplatnit pohledávku cestou žaloby k obecnému soudu, neboť v rozhodné době by řízení o takovém návrhu bylo pro nedostatek pravomoci (event. z důvodu překážky věci rozhodnuté) zastaveno. Podle mínění stěžovatelky odporuje obecnému vnímání spravedlnosti, pokud se v konečném důsledku nejenže nedomohla zaplacení svých oprávněných pohledávek, ale ještě ji navíc zatížila povinnost hradit náklady exekuce; to vše za situace, kdy se chovala obezřetně, v souladu s tehdy všeobecně uznávaným a praktikovaným právním názorem soudů. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3168/09 a II. ÚS 635/09, v nichž se Ústavní soud vyjádřil k problematice změny judikaturní praxe. Stěžovatelka se dále dovolávala aplikace názorů vyslovených v nálezech sp. zn. II. ÚS 594/10, I. ÚS 1413/10 a usnesení sp. zn. I. ÚS 1219/15, v souladu s nimiž lze oprávněnému uložit náhradu nákladů exekučního řízení jen v odůvodněných případech, resp. že exekutor nemusí mít vždy zajištěnu náhradu nákladů exekuce.
6. Další porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje v tom, že nebylo rozhodnuto o změně účastníka řízení - oprávněné, za situace, kdy stěžovatelka není skutečnou vlastnicí pohledávky (ta byla postoupena na třetí osobu). Odvolací soud nepovažoval za překážku pro rozhodnutí o odvolání opakovaný návrh oprávněné na záměnu účastníků na straně oprávněné, neboť tento návrh kvalifikoval jako "další pokus o zneužití institutu procesního nástupnictví". S tím stěžovatelka nesouhlasí, neboť její návrh obsahoval konkrétní skutková tvrzení, jež domněnku o zneužití procesní úpravy vyvrací.
7. Stěžovatelka rovněž považuje za protiústavní postup odvolacího soudu, který nerozhodl o návrhu na změnu exekutora, v souvislosti se zánikem výkonu exekutorského úřadu JUDr. Tomáše Vrány, který předmětnou exekuci vedl. Stěžovatelka poukazuje (obecně) na judikaturu, podle níž je výběr osoby soudního exekutora v dispozici oprávněného. Pokud dojde k zániku výkonu exekutorského úřadu, je dán důvod pro změnu exekutora, a pokud oprávněný využije práva dle §15 odst. 5 exekučního řádu a navrhne změnu exekutora, důvody soud nezkoumá a návrhu musí vyhovět.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Po zvážení stížnostních námitek, i obsahu napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Zcela přitom následuje právní závěry přijaté v usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1431/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž se ve společném řízení zabýval obdobnou ústavní stížností stěžovatelky, a cituje z něj následující:
"Ústavní soud předesílá, že argumentačně a co do svého obsahu velmi obdobnými podáními různých stěžovatelů se v minulosti opakovaně zabýval, přičemž neshledal podmínky pro vyhovění předložených ústavních stížností (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2448/14 ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2863/14 ze dne 13. 1. 2015 a sp. zn. I. ÚS 807/15 ze dne 26. 1. 2016...). Ani v nyní posuzované věci nemá Ústavní soud důvod se od závěrů vyslovených v těchto rozhodnutích odchylovat. Jak již dříve zdůraznil, aplikaci zásady incidentní retrospektivity nových právních názorů... jsou způsobilé vyloučit pouze specifické okolnosti, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Ústavní soud přitom existenci žádných takových specifických okolností nezjistil a stěžovatelka je v ústavních stížnostech nevymezila. Případné tvrzení, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu a že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal, onu výjimečnost situace nezakládá....
Je třeba naopak poznamenat, že určité náznaky, že ke změně judikatury v oblasti přípustných formulací rozhodčích doložek může dojít, se objevily v rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze již v roce 2009. Důvěra stěžovatelky v "ustálenost" judikatury tedy nemohla být absolutní. Jinými slovy, v době, kdy stěžovatelka, resp. její právní předchůdkyně, podala návrh na nařízení exekuce, bylo představitelné, že by ke změně právního názoru dojít mohlo. I kdyby tomu tak nebylo, pak nelze pominout, že procesní zavinění na zastavení exekučního řízení je možno oprávněnému přičítat nejen v případě, kdy při podání návrhu na nařízení exekuce nezachoval potřebnou míru obezřetnosti a začal bezdůvodně vymáhat povinnosti, ale i v případě, kdy ve vymáhání bezdůvodně pokračoval. V konkrétní věci původním věřitelem povinného byla společnost Komerční banka, a. s., která své pohledávky postoupila na stěžovatelku až v roce 2014, tj. v době, kdy judikatura vztahující se k platnosti rozhodčích doložek byla ustálena na aktuálně platném názoru. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelka si již před postoupením pohledávky musela být rizika zastavení exekuce pro nevykonatelnost rozhodčího nálezu vědoma, stejně jako si musela být vědoma i procesních důsledků s tím spojených, přesto pohledávky za sníženou cenu v rámci souboru pohledávek koupila a souhlasila se vstupem do řízení. Za daných okolností se závěr obecných soudů, že stěžovatelka zavinila zastavení exekuce, nejeví nikterak nepřiměřený či extrémní.
Namítaný nesoulad mezi rozhodnutími obecných soudů v otázce zavinění oprávněného na zastavení exekuce pro neplatnost rozhodčího nálezu, není Ústavní soud v zásadě oprávněn zkoumat či perfekcionisticky "napravovat". Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování je věcí nežádoucí, není ani v pravomoci Ústavního soudu, ani jeho úkolem, aby ...vnucoval obecným soudům jiný výklad podústavního práva ..., a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví, je-li sjednocování judikatury obecného soudnictví zákonem svěřeno Nejvyššímu soudu.".
10. K námitce, kterou stěžovatelka brojí proti tomu, že v řízení nebylo vyhověno jejímu návrhu na změnu účastníka na straně oprávněné a změnu soudního exekutora, se Ústavní soud rovněž v usnesení ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1431/16 vyjádřil. Jak uvedl, uplatněné argumenty nelze považovat za relevantní, "neboť samotná fáze řízení, v níž byly návrhy podány, vypovídá spíše o tom, že šlo o návrhy obstrukční". Stěžovatelce proto nelze přisvědčit, že by nevyhovění jejím návrhům svědčilo o újmě na jejích základních právech, neboť postupu zneužívajícímu právo nenáleží ochrana v řízení před obecnými soudy, natož před Ústavním soudem.
11. Ústavní soud konstatuje, že neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces či jiného ústavně zaručeného práva. Odvolací soud jasně a srozumitelně zdůvodnil své rozhodnutí, jeho právní názor vychází ze zjištěného skutkového stavu a opírá se o ústavně konformně interpretovaná ustanovení příslušných zákonných a podzákonných norem. Napadené rozhodnutí nevykazuje prvek svévole či extrémního rozporu s principem spravedlnosti a měřeno kritérii shora naznačenými zcela obstojí.
12. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Současně odmítl i akcesorický návrh na přiznání nákladů řízení (jak dle §62 odst. 4, tak dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu