ECLI:CZ:US:2021:4.US.3097.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3097/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., t. č. ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem, sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2020 č. j. 10 To 261/2020-141, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl trestním příkazem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 10 T 110/2015 uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustil tím, že v době od září 2013 do června 2015 včetně, vyjma částečného uhrazení výživného v měsíci září 2013, kdy uhradil částku 3 000 Kč, úmyslně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost k nezletilým dcerám A. V. a K. V., stanovenou mu rozsudkem okresního soudu ze dne 4. 11. 2013 sp. zn. 3 Nc 150/2013, který nabyl právní moci dne 13. 11. 2013, ve výši 3 000 Kč na dceru A. a ve výši 2 500 Kč na dceru K., splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky V. V., a dlužil výživné v celkové výši 118 000 Kč. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 24. 10. 2015.
3. Trestním příkazem okresního soudu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. 2 T 60/2016, v právní moci dne 8. 7. 2016, byl stěžovatel opětovně uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že od července 2015 do května 2016 neplatil dále výživné na své děti A. a K. Za toto jednání mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků za současného stanovení dohledu. Stěžovateli byla také uložena povinnost dokládat placení běžného i dlužného výživného. Usnesením okresního soudu ze dne 15. 9. 2016 sp. zn. 2 T 60/2016 byl proto nad stěžovatelem stanoven dohled a bylo mu uloženo, aby vždy do každého 25. dne každého sudého kalendářního měsíce dokládal soudu hrazení dlužného výživného.
4. Následně byl stěžovatel trestním příkazem okresního soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 10 T 86/2017 odsouzen pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že od června 2016 do května 2017 neplatil dále výživné na své děti A. a K. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně byl nad stěžovatelem stanoven dohled a bylo mu uloženo dokládat placení běžného i dlužného výživného. Na tuto situaci reagoval okresní soud usnesením ze dne 13. 12. 2018 sp. zn. 10 T 86/2017 tak, že opět ponechal podmíněné odsouzení stěžovatele v platnosti a zkušební lhůtu podmíněného odsouzení prodloužil o dva roky.
5. Usnesením ze dne 3. 9. 2020 č. j. 10 T 110/2015-131 okresní soud podle §86 odst. 1 trestního zákoníku za použití §330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodl, že stěžovatel trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, který mu byl uložen trestním příkazem ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 10 T 110/2015, vykoná. Podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Své rozhodnutí odůvodnil okresní soud tím, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení pokračoval v páchání stejné trestné činnosti a nesplnil přiměřenou povinnost uloženou mu pro zkušební dobu, tj. uhradit dlužné výživné. Okresní soud dodal, že i když v průběhu zkušební doby projevil značnou benevolenci a dokonce dvakrát reagoval na pokračující trestnou činnost stěžovatele jinak, než nařízením výkonu trestu odnětí svobody, stěžovatel svůj přístup k věci nezměnil a nadále se trestné činnosti dopouštěl. Argumentace, že nemůže najít práci, je podle okresního soudu nepřijatelná. Zjevně si práci nehledá, sám koneckonců uvedl, že je raději se synem na rodičovské dovolené, než aby šel pracovat a dluhy mu byly exekučně sráženy z příjmu. Z uvedených důvodů okresní soud uzavřel, že je zřejmé, že stěžovatel se plnění vyživovací povinnosti vyhýbá.
6. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu ze dne 3. 9. 2020 č. j. 10 T 110/2015-131 Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Ztotožnil se s názorem okresního soudu, že u stěžovatele podmíněné odsouzení svůj účel zjevně a prokazatelně nesplnilo a že stěžovatel jako otec selhal. Na tomto závěru nemůže podle krajského soudu nic změnit ani fakt, že stěžovatel pečuje o dalšího potomka, případně že je z minulosti zatížen exekucemi.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dne 7. 10. 2013 společně se svojí bývalou manželkou daroval svým nezletilým dcerám A. a K. nemovitosti v hodnotě převyšující částku 5 000 000 Kč, čímž je do budoucna materiálně zajistil bez ohledu na to, že dcera A. po dovršení zletilosti darovala svoji polovinu na předmětných nemovitostech své matce. Poté, co poznal novou partnerku a narodil se mu syn, vyskytly se u něj závažné zdravotní komplikace, které ho omezovaly při hledání zaměstnání se slušným výdělkem. Za situace, kdy partnerka měla zajištěné zaměstnání, nastoupil proto na rodičovskou dovolenou a staral se o syna. Je přesvědčen, že rozhodly-li příslušné soudy o tom, že v průběhu zkušební doby nežil řádným způsobem života, tak vycházejí z diskriminačního pojetí role otce při výkonu rodičovských práv a povinností. Rozhodnutí obecných soudů považuje za přepjatý právní formalismus odtržený od reality lidského života.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Přezkum rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem nastupuje jen z konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány. V oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad (tzv. kvalifikované vady), přičemž Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti [viz např. nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.].
11. V nyní posuzované věci stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje převážně námitky, které uplatnil již ve stížnosti proti usnesení okresního soudu ze dne 3. 9. 2020 č. j. 10 T 110/2015-131 a se kterými se krajský soud ve svém rozhodnutí již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádal. Od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry krajského soudu podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, avšak takové postavení, jak již bylo shora zmíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
12. Krajský soud v napadeném usnesení jasně konstatoval, že na základě učiněných skutkových zjištění není pochyb o tom, že stěžovatel se ve zkušební době podmíněného odsouzení opakovaně dopustil další úmyslné trestné činnosti stejného druhu a že je tedy více než zřejmé, že podmíněné odsouzení svůj účel nesplnilo. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že na závěru, že stěžovatel jako otec naprosto selhal, nemohou jím zmiňované skutečnosti (tj. že pečuje o dalšího potomka či že je z minulosti zatížen exekucemi) nic změnit.
13. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že své dcery již do budoucna materiálně zajistil, neboť jim spolu s bývalou manželkou daroval nemovitosti v hodnotě převyšující částku 5 000 000 Kč, jde z hlediska následného plnění později stanoveného výživného naprosto irelevantní tvrzení. Jak již bylo shora uvedeno, stěžovateli bylo rozsudkem okresního soudu ze dne 4. 11. 2013 sp. zn. 3 Nc 150/2013 k plnění zákonné vyživovací povinnosti stanoveno výživné vůči jeho dcerám (ve výši 3 000 Kč na dceru A. a ve výši 2 500 Kč na dceru K.), avšak stěžovatel stanovené výživné dlouhodobě neplatil, čímž spáchal přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, a nečinil tak ani přes značně shovívavý a benevolentní přístup okresního soudu, který mu dvakrát ponechal podmíněné odsouzení v platnosti a původně stanovenou zkušební dobu o dva roky prodloužil, aby mu poskytl šanci dostát uložené povinnosti. Vyživovací povinnost, a to ke všem dětem, je prioritním závazkem každého rodiče, přičemž stěžovatel se o jeho splnění fakticky nesnažil.
14. Lze tedy uzavřít, že jak okresní soud, tak krajský soud zvažovaly, zda se stěžovatel ve zkušební době podmíněného trestu odnětí svobody osvědčil, a dospěly shodně k závěru, že spáchal-li v této době opakovaně totožnou trestnou činnost, je třeba na něho hledět tak, že nevedl řádný život a tedy že se neosvědčil. Takový závěr je z ústavního hlediska přijatelný, neboť vyvarování se páchání další trestné činnosti ve zkušební době podmíněně odsouzeným představuje bezpochyby základní atribut řádného života podle §83 odst. 1 trestního zákoníku. Obecné pravidlo zní, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li dalším uloženým podmínkám, rozhodne soud o nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu je dostatečně konkrétní, vychází ze skutkových okolností věci a co do rozsahu a argumentační roviny je přesvědčivé, a proto Ústavní soud neshledal, že by bylo projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
15. Ústavní soud neshledal v napadeném usnesení porušení ústavních kautel práva na řádný proces podle páté hlavy Listiny, a proto mu do závěrů krajského soudu v něm učiněným nepřísluší zasahovat (srov. usnesení ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 899/19).
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu