ECLI:CZ:US:2021:4.US.3205.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3205/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele O. O., zastoupeného Mgr. Tomášem Moryskem, advokátem, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2020 sp. zn. 9 To 288/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. června 2020 sp. zn. 51 T 66/2012, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21. 5. 2013 č. j. 51 T 66/2012-8023, stíhán jako uprchlý podle §302 a následující zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), uznán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle §361 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Současně mu byl uložen podle §80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu bylo rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. 12. 2013 pod sp. zn. 6 To 345/2013 zamítnuto.
3. Dne 10. 2. 2020 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení. Obvodní soud nařídil ve věci veřejné zasedání, ve kterém provedl předložené listinné důkazy, a to potvrzení zdravotního stavu otce stěžovatele, přísežná prohlášení rodinných příslušníků stěžovatele a vyjádření stěžovatele učiněné v Kalifornii dne 5. 3. 2020, ve kterém v plném rozsahu popírá svoji vinu a předestírá svoji verzi průběhu skutkového děje, která je v zásadě shodná s verzí, kterou jeho obhájce uvedl již v návrhu na povolení obnovy řízení. Poté napadeným usnesením podle §283 písm. d) trestního řádu návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítl s tím, že neshledal důvody obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatel se podle výsledků provedeného dokazování na trestné činnosti podílel jako eskort - doprovod občanů České republiky do Nigérie, kde vyplnil určitou mezeru, která nastala v letních měsících 2010, kdy z této role na určitou dobu vypadl odsouzený O. Stěžovatel po domluvě s hlavním organizátorem a hlavou celé skupiny, tj. odsouzeným C. O., prokazatelně vykonal dva lety, a to dne 23. 7. 2010 doprovodil tři české občany a dne 29. 8. 2010 doprovodil čtyři české občany. Obvodní soud zdůraznil, že stěžejním důkazem jsou rozsáhlé odposlechy a výpovědi, z nichž vyplývá, že stěžovatel byl dobrovolným a vědomým spolupracovníkem v organizaci, kterou měl na starosti hlavní organizátor odsouzený C. O. Podle obvodního soudu stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení nepředložil žádný nový důkaz či skutečnost, která sama o sobě či ve spojení s důkazy, které byly řádně provedeny, by mohla zvrátit či ovlivnit učiněný výrok o vině a trestu. Dodal, že těmito novými důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo trestu, nejsou ani přísežná prohlášení rodinných příslušníků stěžovatele, neboť jde pouze o jejich snahu stěžovateli maximálně vypomoci.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu městský soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Podotkl, že stěžovatel sám nijak nerozporoval, že předmětnými leteckými spoji letěl společně s dalšími občany České republiky, a že skutečnosti vyplývající z prohlášení jeho rodinných příslušníků nepřináší žádné nové skutečnosti. Obvodní soud podle městského soudu oprávněně poukázal na důkazní situaci, kdy měl k tomu, co se odehrávalo před odletem stěžovatele na území České republiky, k dispozici jednak odposlechy (a to přímo i ze dne odletu) a dále výpovědi českých občanů prokazující, že stěžovatel měl zajistit jejich cestu do Nigerie jako doprovod a jak si počínal. Městský soud se proto ztotožnil s názorem obvodního soudu, že vina stěžovatele byla bez pochybností prokázána. Dodal, že návrh stěžovatele na provedení výslechu odsouzeného C. O. v procesním postavení svědka není rovněž novým důkazem, neboť trestní řízení bylo vedeno společně jak proti stěžovateli, tak proti jmenovanému odsouzenému, který tak byl řádně vyslechnut v procesním postavení obžalovaného, přičemž uvedl, že je nevinen a dále odmítl vypovídat. Tvrzení stěžovatele, že nyní, kdy již měl C. O. vykonat uložený trest, lze předpokládat jeho svědeckou výpověď, je podle městského soudu pouze domněnka, která není ničím podložena (např. vyjádřením samotného C. O.).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje dosavadní průběh trestního řízení a dále uvádí, že obecné soudy pochybily, když nepředvolaly jím navrženého svědka C. O. Obvodní soud se o tomto důkazu v ústním odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil tak, že stěžovatel byl usvědčen ostatními provedenými důkazy, a proto by provedení navrhovaného důkazu nemohlo na závěru o jeho vině nic změnit. Městský soud k tomu dodal, že nejde o nový důkaz, neboť jmenovaný byl již vyslechnut v původním řízení v procesním postavení obžalovaného a odmítl vypovídat. Stěžovatel zdůrazňuje, že není podstatné, zda provedení tohoto důkazu mohlo vést ke změně skutkových jištění či nikoliv, ale je přesvědčen, že příslušné soudy nemohly tento důkaz hodnotit, když nebyl proveden. Má za to, že v případě, že by navrhovaný svědek uvedl nové skutečnosti, šlo by o nový důkaz, a že názor městského soudu je v tomto ohledu nesprávný. Za vágní pak považuje odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu, ve kterém podle něj absentuje jakékoliv bližší hodnocení důkazů a vypořádání se s obhajobou, přičemž toto pochybení podle jeho mínění nenapravil ani městský soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Obnova řízení podle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
10. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti nebo nové důkazy neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí v konfrontaci s uvedenými hledisky v nyní posuzované věci obstojí.
11. Stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení ze svého pohledu vylíčil skutkový stav věci, předložil shora zmíněné listinné důkazy (viz bod 3. tohoto rozhodnutí) a navrhl výslech svědka C. O. Obvodní soud nařídil k projednání návrhu na povolení obnovy řízení veřejné zasedání, kterého se stěžovatel osobně nezúčastnil, neboť byl a stále je stíhán jako uprchlý. Ve veřejném zasedání provedl dokazování, nově navržené důkazy zhodnotil v souvislosti s již provedeným dokazováním v původním řízení a následně dospěl k závěru, že ve věci nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, neboť důkazy předložené v řízení o povolení obnovy nelze považovat za důkazy soudu dříve neznámé, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy soudu známými už dříve mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele nebo o uloženém trestu. Z rozhodnutí obvodního soudu se podává, že v zásadě vyhověl důkazním návrhům stěžovatele a posoudil jejich novost a závažnost, avšak neshledal žádné důvody pro povolení obnovy řízení. Ve stížnosti proti usnesení obvodního soudu stěžovatel vznesl prakticky totožné námitky, které uplatnil v ústavní stížnosti proti usnesení městského soudu a se kterými se městský soud již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádal. Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí městského soudu v plném rozsahu odkazuje. Podle názoru městského soudu obvodní soud oprávněně poukázal na důkazní situaci, kdy měl k tomu, co se odehrávalo před odletem stěžovatele na území České republiky, k dispozici jednak odposlechy (a to přímo i ze dne odletu) a dále výpovědi českých občanů prokazující, že stěžovatel měl zajistit jejich cestu do Nigerie jako doprovod a jak si počínal. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
12. Namítá-li stěžovatel neprovedení důkazu výslechem svědka C. O., v tomto ohledu se Ústavní soud ztotožnil s názorem městského soudu, že nejde o nový důkaz, který by byl soudu dříve neznámý, ale že se pouze změnilo procesní postavení jmenovaného, neboť v původním trestním řízení byl řádně vyslechnut coby obžalovaný (uvedl, že je nevinen, a dále odmítl vypovídat).
13. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti judikuje, že za nový důkaz soudu dříve neznámý nelze považovat důkaz, jehož provedení stěžovatel navrhoval, nehledě na to, že tento důkaz není sám o sobě ani ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými dříve způsobilý odůvodnit jiné než původní rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2751/19). Uvedené platí tím spíše za situace, kdy byl navrhovaný důkaz v původním řízení již proveden, byť dotyčná osoba po odmítnutí viny odmítla dále vypovídat.
14. Na základě výše zmíněných skutečností Ústavní soud shledal, že obecné soudy se zabývaly důkazními návrhy stěžovatele a posoudily jejich novost a závažnost. Zvolily tedy postup, který plně odpovídá procesnímu postupu při projednání návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž nově navrhovaný důkazní materiál vyhodnotily jako nedostatečný pro vyhovění návrhu. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že obecné soudy nedaly průchod takovému dokazování, jakého se stěžovatel domáhal, a že nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatele o tom, jak mělo být rozhodnuto, ještě neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
15. Trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebude-li za skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení. Tyto skutečnosti nebo důkazy mohou být v řízení o povolení obnovy (nikoliv až v řízení obnoveném) posuzovány rovněž z hlediska toho, zda na jejich základě lze dospět k jinému hodnocení skutečností a důkazů známých z předchozího řízení (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20).
16. Postupem obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo. Stěžovatel se námitkami deklarovanými v ústavní stížnosti domáhá přezkumu procesu dokazování a jeho výsledků a po Ústavním soudu v zásadě žádá, aby tento proces sám zopakoval a nahradil vlastní úvahou. K tomu však Ústavní soud není povolán, jak mnohokráte uvedl ve své předchozí rozhodovací činnosti, a to ani obecně ve vztahu k trestnímu řízení, ani zvláště ve vztahu k řízení o povolení návrhu na obnovu řízení [srov. nález ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13 (N 189/71 SbNU 259), nález ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1455/11 (N 125/70 SbNU 141) aj.].
17. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení ústavních kautel práva na řádný proces podle páté hlavy Listiny, a proto mu do závěrů obvodního soudu a městského soudu v nich učiněných nepřísluší zasahovat (srov. usnesení ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 899/19).
18. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu