ECLI:CZ:US:2022:1.US.1868.22.1
sp. zn. I. ÚS 1868/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Alpel Praha s. r. o., sídlem Neklanova 126/10, Praha 2 - Vyšehrad, zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem, sídlem Veleslavínova 252/5, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2022 č. j. 33 Cdo 2259/2021-279, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. února 2021 č. j. 22 Co 294/2020-241 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 16. června 2020 č. j. 8 C 302/2018-187, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a Ing. Lenky Havrdové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Chrudimi (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 424 710 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení výše uvedené částky s odůvodněním, že vedlejší účastnice jako vlastnice nemovitostí v k. ú. Zdiměřice u Prahy uzavřela s manžely Kotrisovými jako zájemci ohledně jejích nemovitostí dne 19. 1. 2018 rezervační smlouvu, na základě které zájemci - manželé Kotrisovi složili rezervační poplatek ve výši 424 710 Kč. Vedlejší účastnice ale s nimi kupní smlouvu neuzavřela a nemovitosti prodala jinému zájemci. V takovém případě mají manželé Kotrisovi právo na vrácení rezervačního poplatku. Nárok na vrácení rezervačního poplatku manželé Kotrisovi postoupili stěžovatelce. Okresní soud předmětnou věc posoudil podle §2048, §2991 a §1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), tak, že k neuzavření kupní smlouvy předvídané rezervační smlouvou ze dne 19. 1. 2018 došlo z důvodů na straně manželů Kotrisových, jimž tak vznikla povinnost zaplatit vedlejší účastnici smluvní pokutu ve výši 424 710 Kč sjednanou v rezervační smlouvě. Na druhé straně ale tím, že nedošlo k uzavření kupní smlouvy, vzniklo vedlejší účastnici bezdůvodné obohacení ve výši uhrazeného rezervačního poplatku jako zálohy na kupní cenu na úkor zájemců - manželů Kotrisových. Tito svou pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení postoupili stěžovatelce. O tom vedlejší účastnici vyrozuměli nejpozději dne 20. 12. 2018, proto téhož dne učiněný úkon vedlejší účastnice nemohl mít za následek zánik závazku vedlejší účastnice započtením. Teprve dne 27. 2. 2019 učinila vedlejší účastnice úkon směřující k započtení vůči stěžovatelce. Tehdy se již pohledávky setkaly a započtením došlo k jejich zániku. Za těchto okolností je tedy žalována pohledávka, která zanikla.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že zájemci nevyzvali v rezervační době vedlejší účastnici k uzavření kupní smlouvy. I kdyby bylo možné e-mail D. Kotrise D. Burešovi ze dne 27. 2. 2018 považovat za výzvu, pak i z tohoto e-mailu je zřejmé, že zájemci dosud neměli zajištěno financování kupní ceny, takže nelze hovořit o prokázání připravenosti uhradit kupní cenu. Takovou připraveností totiž nelze rozumět jen vůli uhradit kupní cenu (která patrně na straně zájemců byla), ale též schopnost ji uhradit, a to ve formě a lhůtě uvedené v kupní smlouvě, resp. bez zbytečného odkladu (viz §1958 odst. 2 občanského zákoníku). Po vedlejší účastnici nebylo možné spravedlivě požadovat, aby uzavírala kupní smlouvu se zájemci, kteří nebyli schopni řádně a včas zaplatit kupní cenu. Poukazy stěžovatelky na to, že zájemci manželé Kotrisovi měli dostatečný majetek na to, aby si peníze na zaplacení kupní smlouvy mohli obstarat, považoval krajský soud za irelevantní. Kupní cena měla být placena penězi, a toho zájemci zjevně v rezervační době, resp. v době předvídané kupní smlouvou, jež byla přílohou rezervační smlouvy, nebyli schopni. Z uvedeného krajský soud dovodil, že zájemcům nevzniklo právo na vrácení rezervačního poplatku podle žádného ustanovení rezervační smlouvy, a pohledávka z tohoto titulu tak nemohla přejít na stěžovatelku.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto, neboť stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud dovodil, že závěr krajského soudu, že zájemcům (potažmo stěžovatelce) nevznikl podle rezervační smlouvy nárok na vrácení rezervačního poplatku, je správný. Namítá-li stěžovatelka, že vedlejší účastnice se zájemci neuzavřela kupní smlouvu přesto, že ji k tomu písemně vyzvali a prokázali připravenost uhradit kupní cenu, pomíjí, že skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení věci krajským soudem (že zájemci vedlejší účastnici během rezervační doby písemně nevyzvali k uzavření kupní smlouvy, ani neprokázali svou připravenost uhradit kupní cenu), je v dovolacím řízení nezpochybnitelný a Nejvyšší soud je povinen z něho vycházet. Otevírá-li stěžovatelka k dovolacímu přezkumu právní otázku následků předložení smlouvy, která se odlišuje od textu, sjednaného v rezervační smlouvě, kterou označuje za Nejvyšším soudem dosud neřešenou, přehlíží, že na ní napadené rozhodnutí krajského soudu nespočívá, takže se nemůže stát základem přípustnosti dovolání. Uvedenou otázku nadto stěžovatelka nepřípustně formuluje na podkladě vlastní skutkové verze. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výtka stěžovatelky, že krajský soud účastníky neseznámil se svým právním názorem, odlišným od právního posouzení okresního soudu, což mělo za následek překvapivost napadeného rozhodnutí. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. K vadám řízení Nejvyšší soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné, samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejvyšší soud uzavřel, že v projednávané věci byl provedenými důkazy skutkový stav objasněn dostatečně, takže jiný právně hodnotící úsudek krajského soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost podle §118a odst. 2 o. s. ř., založit nemůže a jeho rozhodnutí nelze označit jako překvapivé.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy se odchýlily od judikatury Ústavního soudu o výkladu vůle smluvních stran [nález ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 403/12 (N 12/76 SbNU 163), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], když nepodepsání kupní smlouvy kladly za vinu kupujícím.
6. Stěžovatelka uvádí, že okresní soud dovodil existenci práva na vrácení rezervačního poplatku a proti němu stojícího práva vedlejší účastnice na zaplacení smluvní pokuty, přičemž obě práva zanikla zápočtem. Krajský soud shledal, že právo na vrácení rezervačního poplatku nevzniklo, neboť rezervační poplatek je automaticky přímo ze smlouvy plněním a jako takový je již v okamžiku zaplacení příjmem vedlejší účastnice. O takové změně právního názoru účastníky krajský soud nepoučil. Postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku (§219 o. s. ř.), dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, je odepřením práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, jak judikoval Ústavní soud [např. v nálezu ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181)].
7. Stěžovatelka namítá, že krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil, avšak s jiným odůvodněním. Rozhodnutí krajského soudu spočívá na jiném právním posouzení věci. Krajský soud dospěl k závěru, že rezervační poplatek byl nevratným plněním. Tento právní závěr neodpovídá ani vůli účastníků, ani textu smlouvy a je překvapivý. Výklad krajského soudu je v rozporu s jasně vyjádřenou vůlí účastníků, se samotným textem rezervační smlouvy a také v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a s principem autonomie vůle stran.
8. Stěžovatelka dále namítá, že žádný ze soudů se nezabýval tím, že vedlejší účastnice nepředložila zájemcům (manželům Kotrisovým) k podpisu dojednaný text kupní smlouvy, ale odlišný text kupní smlouvy, než jaký si v rezervační smlouvě dojednali, a tím neučinila platný krok k uzavření kupní smlouvy. Stěžovatelka tvrdí, že sjednaly-li si smluvní strany v rezervační smlouvě text budoucí kupní smlouvy, avšak prodávající vyzývá kupujícího k podpisu jiného znění, které je pro kupujícího méně výhodné, nejde o splnění povinnosti prodávajícího vyzvat kupujícího k uzavření sjednaného textu kupní smlouvy a budoucí kupující není povinen uzavřít smlouvu, jejíž obsah se v podstatných náležitostech odlišuje od znění, sjednaného mezi stranami v rezervační smlouvě. Stěžovatelka usuzuje, že otázka, která dosud nebyla Nejvyšším soudem rozhodována, je otázka následků předložení k podpisu smlouvy, která se odlišuje od textu, sjednaného v rezervační smlouvě.
9. Stěžovatelka dále namítá, že povinnost prokázat financování před podpisem kupní smlouvy (od níž se má odvíjet právo vedlejší účastnice žádat smluvní pokutu, případně právo ponechat si rezervační poplatek), nebyla v rezervační smlouvě sjednána, a nevyplývá ani z právních předpisů. Neprokázání financování je přitom jedním z nosných důvodů úvah krajského soudu i Nejvyššího soudu, avšak nemá oporu v předpisech ani ve smlouvě. Stěžovatelka poukazuje na to, že v průběhu jednání s vedlejší účastnicí manželé Kotrisovi vedlejší účastnici prokázali, že mají dostatečný majetek, soudy k tomu však nepřihlédly.
10. Stěžovatelka dovozuje, že účastník, který od smlouvy odstoupil, jsou manželé Kotrisovi, přičemž ze smlouvy vyplývá povinnost vrácení rezervačního poplatku. Nejvyšší soud ani krajský soud se však uvedenou námitkou nezabývaly, čímž zatížily svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti a zasáhly do práva stěžovatelky na soudní ochranu a práva vlastnit majetek.
11. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud se při svém rozhodování odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud však závěry krajského soudu potvrdil a s judikaturní argumentací stěžovatelky se nevypořádal, čímž zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti a zasáhl do práva na spravedlivý proces. Krajský soud ani Nejvyšší soud se dalšími námitkami stěžovatelky nezabývaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutí krajského soudu pro ni bylo překvapivé. V usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 5/10, Ústavní soud uvedl, že ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, který v předchozím řízení nebyl vznesen a účastník řízení tak proti jinému (nově vyslovenému) právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv tedy nespočívá v určité nečekanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat, srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další.
16. V posuzované věci však nejde o tento případ. Krajský soud zopakoval důkaz přečtením rezervační smlouvy ze dne 19. 1. 2018 a důkaz e-mailem Davida Kotrise Davidu Burešovi ze dne 27. 2. 2018, v ostatním převzal skutková zjištění okresního soudu. Takto zjištěný skutkový stav krajský soud posoudil odlišně od okresního soudu, avšak i on dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud dovodil, že zájemcům nevzniklo právo na vrácení rezervačního poplatku podle žádného ustanovení rezervační smlouvy, a pohledávka z tohoto titulu tak nemohla ani přejít na stěžovatelku. Své závěry krajský soud dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Výše uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Skutečnost, že krajský soud dostatečně zjištěný skutkový stav posoudí po právní stránce částečně odlišně od okresního soudu, ovšem v zásadě se stejným právním závěrem pro rozhodnutí věci, sama o sobě překvapivost jeho rozhodnutí nezakládá.
17. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Krajský soud vysvětlil, proč nepovažoval za podstatné, zda, resp. že vedlejší účastnice v rezervační době projevila vůli směřující ke změně textu kupní smlouvy oproti textu uvedenému v příloze rezervační smlouvy, když zájemci mohli a (pokud chtěli uzavřít kupní smlouvu ve znění uvedeném v příloze rezervační smlouvy) též měli vyzvat vedlejší účastnici k uzavření kupní smlouvy odpovídající příloze rezervační smlouvy, a vedlejší účastnice by pak případně nesla následky porušení povinnosti takovou smlouvu uzavřít (viz sjednaná smluvní pokuta). Krajský soud rovněž vysvětlil, že sdělení o vlastní připravenosti uzavřít kupní smlouvu není výzvou druhé straně, aby kupní smlouvu uzavřela. I kdyby e-mail Davida Kotrise Davidu Burešovi ze dne 27. 2. 2018 bylo možné za výzvu považovat, pak i z tohoto e-mailu je podle krajského soudu zřejmé, že zájemci dosud neměli zajištěno financování kupní ceny, přičemž poukazy stěžovatelky na to, že manželé Kotrisovi měli dostatečný majetek na to, aby si peníze na zaplacení kupní smlouvy mohli obstarat, jsou irelevantní. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. V této souvislosti Nejvyšší soud dostatečně přesvědčivě vypořádal i stěžovatelčiny námitky týkající se předložení vedlejší účastnicí smlouvy odlišné od textu sjednaného v rezervační smlouvě, o připravenosti zájemců uhradit kupní cenu a výzvy k uzavření kupní smlouvy, jakož i námitky o překvapivosti rozhodnutí krajského soudu. Závěr krajského soudu, podpořený argumentací Nejvyššího soudu, že zájemcům (potažmo stěžovatelce) nevznikl podle rezervační smlouvy nárok na vrácení rezervačního poplatku, považuje Ústavní soud za ústavně souladný.
18. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy se odchýlily od judikatury Ústavního soudu v otázce výkladu vůle smluvních stran, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 403/12, ve kterém Ústavní soud stanovil požadavky kladené na interpretaci soukromoprávní smlouvy. V nyní posuzované věci však vzhledem ke shora uvedeným konkrétním okolnostem této věci nejde o tento případ. Výklad projevu vůle smluvních stran provedený obecnými soudy shledal Ústavní soud ústavně konformním.
19. Ačkoli stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, podstata její polemiky se závěry napadených rozhodnutí obecných soudů je založena na hodnocení podústavního práva, procesních postupů a zjištěného skutkového stavu případu, nemá tedy žádný ústavněprávní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatelky se obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatelky na soudní ochranu. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní ani neodůvodněná, ani zasahovat do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva a provádění důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění. Odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným, je zpracováno pečlivě a je odpovídají na argumentaci stěžovatelky. Rovněž skutková zjištění obecných soudů jsou dobře vysvětlena a Ústavní soud ani na této úrovni neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právními hodnoceními obecnými soudy, resp. krajským soudem.
20. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
21. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu