ECLI:CZ:US:2022:1.US.2586.22.1
sp. zn. I. ÚS 2586/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Petera, advokáta se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1473/2022-200 ze dne 28. 6. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 133/2021-162 ze dne 19. 10. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Ing. Jaroslava Rygla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "nalézací soud"), kterým nalézací soud zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení 269 949 Kč s příslušenstvím. Uvedené částky se stěžovatel žalobou domáhal proti vedlejšímu účastníkovi jako nároku na mimosmluvní odměnu advokáta za poskytování právních služeb v řízení o zaplacení částky 39 319 483 Kč vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové. Obecné soudy neuvěřily tvrzení stěžovatele o absenci domluvy ohledně odměny za poskytování advokátních služeb, nýbrž vzaly za prokázané, že smluvní dohoda existovala a příslušná odměna stěžovateli již vyplacena byla. Stěžovatel a vedlejší účastník se podle obecných soudů dohodli, že stěžovatel nebude odměnu inkasovat přímo od vedlejšího účastníka, ale zprostředkovaně od Lesní společnosti Ledeč nad Sázavou, a. s., a to ve výši 10 000 Kč za účast u každého ústního jednání v předmětném řízení - s tím, že půjde o paušální odměnu pokrývající veškeré právní služby spojené se zastupováním vedlejšího účastníka.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu. Byť podle Nejvyšší soudu stěžovatel v dovolání zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu o absenci nároku na zaplacení mimosmluvní odměny, učinil tak za užití argumentace založené na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem ohledně existence dohody o odměně za zastupování. Vychází-li tedy kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde podle Nejvyššího soudu o řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Obdobně pak přípustnost dovolání nezaložily námitky stěžovatele stran vad řízení (chybné hodnocení listinných důkazů, výpovědi svědka a nepřipuštění doplnění dokazování). Nejvyšší soud dále dovodil, že na stěžovatelem formulované otázce, "zda při sjednávání příkazní smlouvy ve prospěch třetí osoby lze pro tuto třetí osobu sjednat, že plná moc udělená advokátu nemusí být udělena pro celé řízení", rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Otázka, zda stěžovatel byl zmocněn k zastupování vedlejšího účastníka, kterou stěžovatel označil za dosud neřešenou, není podle Nejvyššího soudu otázkou právní nýbrž skutkovou.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud a odvolací soud porušily jeho právo na spravedlivý proces. V řízeních u obecných soudů soustavně namítal, že svědek Ing. Tláskal není věrohodný, neboť byl v době zahájení sporu přímo podřízen vedlejšímu účastníkovi, který byl předsedou představenstva Lesní společnosti Ledeč nad Sázavou, a. s.; stěžovatel rovněž poukazoval na skutečnost, že uvedený svědek nebyl oprávněn samostatně za tuto společnost jednat. K tvrzení svědka, že byl vedlejším účastníkem ústně pověřen k uzavření smlouvy příkazní, stěžovatel u obecných soudů namítal, že takové zmocnění musí být podle §31 odst. 4 občanského zákoníku písemné, neboť nejde o určitý právní úkon. K tvrzení svědka, že byl stěžovatel pověřen při řízení před soudem pouze k vybraným úkonům, stěžovatel poukazoval na rozpor se zákonem. Stěžovatel konečně u obecných soudů tvrdil, že obsahem listiny označené jako plná moc je samotná dohoda o plné moci. Otázka posouzení významu obsahu listiny pro vznik právního vztahu je podle stěžovatele problematikou hmotného práva a obecné soudy o ní rozhodly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který však tento rozpor neřešil.
5. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem v řízeních u obecných soudů [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení (§72 odst. 3 téhož zákona), a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona, protože stěžovatel vyčerpal procesní prostředky, které mu občanský soudní řád k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. když ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti nese břemeno tvrzení, ze kterého vyplývá povinnost předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy; usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022]. Byť stěžovatel nyní souzené věci v ústavní stížnosti formálně tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, jeho dílčí námitky nelze považovat za ucelenou a kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel vágně rozporuje hodnocení jednotlivých skutečností a důkazů ze strany obecných soudů (věrohodnost svědka, jeho zmocnění jednat, obsah plné moci), konkrétně však netvrdí, jak měly obecné soudy porušit jeho právo na spravedlivý proces.
7. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020 (N 20/98 SbNU 156), bod 15]. Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s činěnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); či usnesení sp. zn. II. ÚS 2012/22 ze dne 23. 8. 2022 ].
8. V nyní projednávané věci z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že obecné soudy v rámci posuzování věrohodnosti důkazů vzaly v úvahu zejména časovou a logickou návaznost vydání konečného rozhodnutí v řízení, ve kterém stěžovatel vedlejšího účastníka zastupoval, a vyúčtování odměny stěžovatelem výše uvedené akciové společnosti za blíže nespecifikované poskytnuté právní služby ve výši 20 000 Kč; nárokovanou mimosmluvní odměnu naopak stěžovatel vyúčtoval až fakturou ze dne 15. 8. 2017, ač poslední úkon právní služby učinil 19. 3. 2014 (viz str. 2 napadeného usnesení). Ústavní soud dospěl k závěru, že takové závěry z pohledu výše popsaného standardu posuzování činnosti obecných soudů obstojí. Lze pouze zopakovat, že stěžovatel, který je advokát, ostatně nic konkrétního stran extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry netvrdí.
9. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu