ECLI:CZ:US:2022:2.US.1895.22.1
sp. zn. II. ÚS 1895/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Luboše Klouda, právně zastoupeného JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem, se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 22 Co 202/2021-553, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že soud prvního stupně uložil na základě §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, žalobci povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení, když byl neúspěch stěžovatele v řízení pouze v poměrně nepatrné části. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, výrok o nákladech řízení změnil tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává. Na danou věc aplikoval moderační právo podle §150 o. s. ř. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Praze nesprávně aplikoval normy podústavního práva, když využil moderační právo v případě, kdy pro jeho aplikaci nebyly splněny podmínky, neboť soudem nebyly posouzeny všechny okolnosti konkrétní věci, a vydal rozhodnutí, které řádně a přesvědčivě neodůvodnil. K tomu dále stěžovatel uvádí, že závěry soudu ohledně uplatnění moderačního práva nemohou obstát i s ohledem na to, že náklady odvolacího řízení byly stěžovateli přiznány v plné výši, aniž by byl tento rozpor v rozhodnutí ohledně nákladů řízení odůvodněn.
3. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. I. ÚS 503/22, byla ústavní stížnost podána včas.
4. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole.
5. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu nákladových výroků platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, tj. podle zásady úspěchu ve věci.
6. Posouzení podmínek použití výše uvedeného ustanovení v konkrétní věci je záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Je na obecném soudu, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je v konkrétním případě nejvhodnější. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek (srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06).
7. Ústavní soud současně dodává, že úvaha obecného soudu o tom, zda jde v konkrétní věci o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci moderačního práva naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. V postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), nález ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 (N 131/42 SbNU 4)] nebo usnesení ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05]. O takovou libovůli by šlo především tehdy, postupovaly-li by soudy tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho použití) či by je zdůvodnily nedostatečně. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl podle §157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na soudní ochranu) dostačující.
8. Ústavní soud však taková pochybení v napadeném rozhodnutí neshledal. Krajský soud se rozhodl pro aplikaci §150 o. s ř. z důvodů, které spočívají v poměrech projednávané věci i v poměrech účastníků. Stěžejním důvodem byla pro krajský soud skutečnost, že žalobce je spolkem, jehož hlavní činností může být jen uspokojování a ochrana těch zájmů, k jejichž naplňování je založen. Podnikání nebo jiná výdělečná činnost hlavní činností spolku být nemůže. Důvody týkající se projednávané věci pak spatřuje v tom, že stěžovatel pokračoval ve své činnosti předsedy spolku i za situace, kdy byl mimořádnou členskou schůzí odvolán a ze strany žalobce několikrát urgován, aby vydal spolkovou agendu a účetnictví. To bylo v soudním řízení prokázáno. Svým netransparentním jednáním stěžovatel de facto dovedl žalobce k tomu, že se uchýlil k podání žaloby. Na těchto skutečnostech nic nemění závěr soudů obou stupňů, že stěžovatel nezpůsobil žalobci škodu. Je nutno podotknout, že odůvodnění v bodě 51. rozsudku krajského soudu, ve kterém krajský soud vysvětluje důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., je z pohledu výše shrnuté relevantní judikatury Ústavního soudu hraničně stručné. Ačkoliv mohl krajský soud své závěry více rozvést, aby bylo jednoznačné a přesvědčivé, z jakých důvodů se pro aplikaci §150 o. s. ř. rozhodl, lze z jeho argumentace tyto důvody vyčíst, a to nejen z bodu 51. rozhodnutí, ale i z předchozích částí odůvodnění. Případné pochybení krajského soudu v otázce odůvodnění proto nedosahuje takové intenzity, aby mohl Ústavní soud do jeho rozhodnutí, za respektování výše popsaných judikatorních principů, zasáhnout. Posuzovaná ústavní stížnost tak postrádá potřebný ústavněprávní rozměr, neboť naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává. Toto posouzení je věcí obecných soudů, do které Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu