ECLI:CZ:US:2022:3.US.1128.22.1
sp. zn. III. ÚS 1128/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. W., zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Ostravská 16, Olomouc, proti vyrozumění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 28. 2. 2022, č. j. 2 NZT 48/2021-103, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému vyrozumění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, neboť v něm spatřuje porušení svých základních práv, zaručených čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin vyplývá, že usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, sp. zn. 4 VZV 1/2021 ze dne 14. 9. 2021 byla zamítnuta stížnost stěžovatele (a dalších obviněných) proti usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže v jednočinném souběhu se zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě a se zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie, kterých se měl dopustit jednáním popsaným v usnesení policejního orgánu.
3. Navazující podnět stěžovatele k výkonu dohledu vyhodnotilo Nejvyšší státní zastupitelství jako nedůvodný. Státní zástupce tohoto dohledového orgánu totiž neshledal, že by státní zástupce vrchního státního zastupitelství při výkonu působnosti stížnostního orgánu postupoval v rozporu se zákonem a nebyly tedy shledány zákonné důvody k využití dohledových opatření. Současně v této souvislosti nebyly shledány v postupu vrchního státního zástupce (dále jen "VSZ" či "dozorový státní zástupce") ani žádné okolnosti, které by mohly nasvědčovat zaviněnému porušení plnění povinností VSZ, jež by mohlo zakládat kárné provinění. Konkrétně státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dozorový státní zástupce vykonával svoji působnost jako stížnostní orgán podle §146 odst. 2 písm. a) věty první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a svoji působnost vykonával v souladu s příslušným ustanovením trestního řádu, že v rámci stížnostního řízení přezkoumával postup policejního orgánu na podkladě příslušných spisových materiálů a o podaných stížnostech rozhodl v přiměřené lhůtě, která odpovídala povaze a rozsahu věci. Vydané rozhodnutí dozorového státního zástupce obsahuje veškeré zákonem vyžadované náležitosti, včetně srozumitelného výroku, odůvodnění i poučení o nepřípustnosti opravného prostředku proti takovému rozhodnutí. Ze samotného obsahu stížnostního rozhodnutí vyplývá, jakým způsobem stížnostní orgán ve vztahu k jednotlivým obviněným o jejich stížnostech rozhodl, stejně jako z odůvodnění rozhodnutí vyplývají základní úvahy, na podkladě kterých dospěl k vydanému rozhodnutí. Dohledový orgán tak učinil závěr, že usnesení VSZ odpovídá zákonem vyžadovaným podmínkám a bylo vydáno podle příslušných ustanovení trestního řádu věcně a místně příslušným orgánem soustavy státního zastupitelství.
4. Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti předesílá, že nesměřuje primárně proti tomu, jak se VSZ se stížností stěžovatele vypořádal (ačkoliv i to shledává nedostatečným, zejména s ohledem na nedostačující odůvodnění), ale zejména proti skutečnosti, že jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu nebyla přezkoumána k tomu určeným státním zástupcem, ale státním zástupcem vrchního státního zastupitelství, jehož pravomoc nebyla podle stěžovatele ve věci dána, resp. který byl z rozhodování o opravném prostředku vyloučen. Byl to totiž týž státní zástupce, s jehož vědomím a na jehož "zastřený" pokyn bylo trestní řízení se stěžovatelem zahájeno.
5. Stěžovatel uvádí, že věc byla nejprve vedena proti jiným obviněným (Kauza I.), kde byl stěžovatel v pozici svědka. Usnesení o zahájení trestní stíhání v Kauze I. bylo vydáno se souhlasem VSZ (vyplývá ze stěžovatelem předložené kopie obsahu spisu ke Kauze I. - položka 2. ve II. části - Souhlas VSZ se zahájením tr. stíhání z 27. 8. 2015), o navazujících stížnostech obviněných proto rozhodovalo Nejvyšší státní zastupitelství. Později VSZ vypracoval a podal proti obviněným i obžalobu.
6. Poté zaslal týž VSZ policejnímu orgánu sdělení, že dospěl k závěru, "že bude nutné zabývat se trestní odpovědností některých dalších osob", které dále specifikoval (včetně stěžovatele), a odkázal přitom na již podanou obžalobu v Kauze I. a tam popsané konkrétní jednání. VSZ dále ve sdělení uvedl, že již není nutné činit úkony trestního řízení, tedy realizovat postup dle §158 odst. 3 tr. řádu, neboť tyto úkony ve vztahu k předmětnému jednání již byly zahájeny v minulosti (v Kauze I.). Upozornil rovněž, že bude vhodné oddělit předmětnou část věci (Kauza II.) a vést ji již samostatně, pod jiným číslem jednacím.
7. Stěžovatel na tomto místě připomenul, že policejní orgán i přes tuto instrukci vyhotovil záznam o zahájení úkonů trestního řízení stěžovatele a dalších osob. Současně s tím rovněž upozornil, že do doby zahájení úkonů trestního řízení úkony policejního orgánu dozoru státního zástupce nepodléhají, avšak v tomto případě VSZ již předtím oním sdělením uložil policejnímu orgánu posoudit trestní odpovědnost stěžovatele a dle stěžovatele tak de facto pro případ trestního stíhání stěžovatele projevil souhlas.
8. Stěžovatel je přesvědčen, že pouze na základě onoho sdělení vydal policejní orgán usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele. Ani ke dni vyhotovení záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. řádu, ani ke dni vyhotovení usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. řádu, totiž neopatřil policejní orgán z vlastní inciativy žádné nové důkazy, které by takový postup vysvětlovaly a je tedy otázkou, zda by vůbec k postupu dle §158 odst. 3 tr. řádu sám přikročil. Naopak, byl to právě VSZ, kdo předal policejnímu orgánu kompletní podklady pro sepis usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, resp. do tohoto usnesení byl zkopírován text obžaloby vypracované VSZ v Kauze I. Stěží tak mohl dle stěžovatele stejný VSZ zůstat nestranný při hodnocení postupu policejního orgánu při úkonech, na nichž se vlastně obsahově podílel.
9. Na základě všech uvedených skutečností stěžovatel dovozuje, že k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání nebyl VSZ kompetentní, neboť byl v dané věci angažován, a to dokonce již předtím, než byly zahájeny úkony trestního řízení, tedy v době, kdy k výkonu dozoru ještě nebyl oprávněn. Dle stěžovatele měl proto dle §146 odst. o stížnosti rozhodnout státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
10. Další okruh námitek směřuje stěžovatel do postupu policejního orgánu a zejména VSZ, který dle jeho názoru způsobil průtahy v řízení, neboť inicioval prověřování trestní odpovědnosti stěžovatele (oproti Kauze I) až v roce 2020, kdy od tvrzeného jednání stěžovatele uplynulo již 10 let, ačkoliv tak měl učinit již v roce 2016, stejně jak tomu bylo u osob obviněných v Kauze I.
11. Bližší rekapitulace průběhu řízení není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
12. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), byla podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], zejména byla splněna podmínka vyčerpání všech prostředků, které zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práv. Za rozhodnutí o takovém posledním procesním prostředku lze přitom považovat i vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství (viz nález ze dne 14. 3.2017, sp. zn. II. ÚS 3173/16; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Splnění uvedené podmínky je významné proto, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Je to projevem zásady subsidiarity, vyplývající již z čl. 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv pouze Ústavního soudu.
13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí (resp. jiného zásahu orgánu) veřejné moci z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud neshledal.
14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně dokonce i nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze - jak již bylo naznačeno - v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
15. Ústavní soud rovněž opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení komplexně, jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé izolované části.
16. V nyní posuzované věci bylo policejním orgánem zahájeno trestního stíhání stěžovatele, proti kterému se bránil stížností. Postup policejního orgánu po podání stížnosti proti jeho usnesení, jímž bylo zahájeno trestní stíhání, je upraven v §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Policejní orgán by měl v případě, že jí nebylo vyhověno, předložit stížnost k rozhodnutí státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž tento státní zástupce dal souhlas nebo pokyn, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci.
17. Podstatou nyní posuzované věci je otázka, zda byl vrchní státní zástupce tím, kdo svým způsobem inicioval postup policejního orgánu a současně byl zjevný jeho souhlas pro případ, že by došlo k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele. To je totiž rozhodující aspekt, od kterého se odvíjí příslušnost VSZ rozhodovat o stížnosti proti takovému usnesení.
18. Ústavní soud odkazuje na výklad předmětného ustanovení, kterému se opakovaně věnoval ve své judikatuře Nejvyšší soud. Ten v rozsudku ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 4 Tz 46/2009, publikovaném pod č. 7/2010 Sb. rozh. tr., dospěl k závěru, že pokyn k zahájení trestního stíhání může být dán i v rámci odůvodnění usnesení, jímž státní zástupce vykonávající dozor zruší usnesení policejního orgánu o odložení věci podle §159a odst. 1 tr. ř. a v němž současně uvede, že jediným možným a správným postupem v předmětné věci je zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. I tehdy jde o takový pokyn, jaký předpokládá rovněž ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř., takže o stížnosti podané proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání vydanému z podnětu uvedeného pokynu nemůže rozhodnout dozorující státní zástupce, nýbrž jemu nadřízený státní zástupce. V tomto rozhodnutí tak Nejvyšší soud vyjádřil, že není rozhodující forma pokynu, nýbrž je třeba v konkrétním případě posoudit, zda jde o pokyn z hlediska materiálního, a nikoli formálního.
19. Na to navázal i v dalším publikovaném rozhodnutí pod č. 8/2013 Sb. rozh. tr., v němž dokonce Nejvyšší soud vyslovil názor, že z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je podle §30 odst. 3 tr. ř. vyloučen státní zástupce, který vykonával dohled ve smyslu §12d zákona o státním zastupitelství, nejen tehdy, jestliže dal k napadenému usnesení výslovně písemný pokyn podle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství, ale i tehdy, jestliže smyslem jeho přípisů, byť takto výslovně neoznačených, bylo usměrnit postup státního zástupce nejblíže nižšího státního zastupitelství, který vykonával dozor v přípravném řízení, tak, aby bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro konkrétní trestný čin včetně toho, jak má být popsán skutek, neboť jde o postup, jehož význam je fakticky stejný jako pokyn podle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství.
20. Z posledně dvou uvedených publikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že je třeba posuzovat vždy individuálně, nakolik svým postupem státní zástupce vykonávající dozor, příp. dokonce i dohled, ovlivnil rozhodnutí policejního orgánu. Je tedy třeba na činnost takového státního zástupce nahlížet materiálně a nerozhoduje, zda procesní postup policejního orgánu ovlivnil formálně správným způsobem, tedy zda tak učinil písemně přípisem označeným jako pokyn k zahájení trestního stíhání či jinak (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 Tz 7/2018).
21. S tím koresponduje i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 5 Tz 94/2012, který se věnuje podrobnému výkladu pojmů pokyn a souhlas ve smyslu dotčeného ustanovení tr. řádu. Podle citovaného rozsudku se pokynem podle §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu rozumí nejen pokyn vydaný podle §12d odst. 1 a 2 zákona o státním zastupitelství nebo pokyn podle §174 odst. 2 písm. a) a d) tr. ř., ale také jiné úkony státního zástupce výslovně neoznačené jako "pokyn", jestliže však vyjadřují jednoznačný názor na otázku důležitou pro řešení věci. Přitom postačí uvedení těchto úkonů jen v odůvodnění usnesení či v písemně zachycené zprávě o prověrce trestního spisu v rámci dozorové činnosti státního zástupce.
22. Jde tedy o interpretaci, resp. materiální posouzení zapojení VSZ do činnosti policejního orgánu a jeho vliv na vydání usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele. Z podkladů, předložených stěžovatelem, přitom lze dovodit, že VSZ dal souhlas k zahájení trestního stíhání osob za týž skutek v případě Kauzy I. Rovněž obžalobu, jejíž obsah později posloužil jako odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, vypracoval týž VSZ. Současně je nesporné, že VSZ inicioval činnost policejního orgánu svým sdělením k posouzení trestní odpovědnosti dalších osob ze dne 20. 7. 2020, a to ještě předtím, než došlo (oproti doporučenému postupu VSZ) k zahájení úkonů trestního řízení.
23. Na druhou stranu, pokud by policejní orgán postupoval dle pokynu VSZ, a již nevydával záznam o zahájení úkonů trestního řízení, šlo by o úkony VSZ i policejního orgánu provedené ve fázi prověřování, tedy v rámci již zahájeného trestního řízení v Kauze I., a tedy v době, kdy již VSZ dozor nad policejním orgánem vykonával. Udělil-li mu tedy pokyn (ač formou prostého sdělení), aby se zabýval trestní odpovědností dalších osob, lze takový úkon považovat za závazný pokyn k vyšetřování dle §174 odst. 2 písm. a) tr. řádu, což je však běžný úkon při výkonu pravomoci státního zástupce dané mu zákonem, který nemůže být důvodem k jeho vyloučení jako stížnostního orgánu.
24. Se stěžovatelem lze souhlasit, že domníval-li se policejní orgán, že sdělení VSZ obdržel ještě ve fázi před sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení (neboť to učinil policejní orgán až následně), pak není zřejmé, proč nepostupoval dle §158 odst. 3 tr. řádu a tento záznam nesepsal neprodleně, ale učinil tak až s odstupem čtyř měsíců, ačkoliv sám patrně žádné další úkony neprovedl a žádné další důkazy neobstaral, a k sepsání záznamu přikročil tedy pouze na základě oněch podkladů předaných VSZ, které měl od počátku k dispozici. Stejně tak, vyšel li nakonec policejní orgán opět pouze z podkladů, které měl k dispozici již od onoho sdělení VSZ, je otázkou, proč stejně neprodleně nerozhodl i o zahájení trestního stíhání stěžovatele dle §160 odst. 2 tr. řádu. Nutno však uvést, že tyto otázky předmětem přezkumu v tomto řízení nejsou.
25. Ústavní soud vzal do úvahy všechny výše uvedené skutečnosti i specifika zapojení VSZ v daném trestním řízení a dospěl v hodnocení otázky, zda byl VSZ kompetentní o stížnosti stěžovatele rozhodnout, k následujícímu závěru. Je sice pravdou, že policejní orgán úkony trestního řízení zahájil a později i vydal usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele v návaznosti na sdělení VSZ, tedy patrně bez jakéhokoliv vlastního úkonu, a odůvodnění tohoto usnesení přitom vychází z obsahu obžaloby vypracované týmž státním zástupcem v Kauze I., to však ještě samo o sobě nelze posoudit jako vyjádření souhlasu VSZ se zahájením trestního stíhání či vydání závazného pokynu k takovému úkonu.
26. Ústavní soud považuje za přiléhavou argumentaci státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že policejnímu orgánu i po tomto sdělení byl dán prostor pro vlastní úvahy, resp. že "samotné využití dozorových oprávnění státního zástupce k iniciaci trestního řízení a zahájení prověřování nikterak nezbavuje policejní orgán procesní samostatnosti v navazujícím procesním rozhodování v průběhu trestního řízení, včetně samostatného posuzování zákonných podmínek pro postup podle §160 trestního řádu, nebo pro vydání jiného meritorního rozhodnutí přípravného řízení." Přitom ani vyjádření VSZ, na které stěžovatel upozornil, že "případné trestní řízení však bude účelné vést pod jiným číslem jednacím," nelze interpretovat jako pokyn policejnímu orgánu k takovému postupu.
27. Lze tedy shrnout, že Ústavní soud v tomto konkrétním případě nepovažuje sdělení VSZ policejnímu orgánu formálně ani materiálně za pokyn k zahájení trestního stíhání stěžovatele, a ani za souhlas s takovým úkonem ve smyslu §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Ústavní soud neshledává, že by interpretace a aplikace tohoto kogentního ustanovení provedená vrchním státním zástupcem ani státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a proto rovněž nepovažuje napadené vyrozumění za excesivní či nerespektující zákonné zásady trestního řízení či pravidla ústavnosti, což by teprve odůvodňovalo případný kasační zásah zdejšího soudu.
28. Jde-li konečně o namítané průtahy řízení, z vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství vyplývají některé konkrétní okolnosti, které zapříčinily délku dosavadního řízení. Ústavní soud v této fázi řízení, v souladu s principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci, ponechá nejprve prostor obecným soudům, aby se v případě podání obžaloby na stěžovatele se všemi okolnostmi probíhajícího trestního řízení vypořádaly, a to včetně namítaných časových prodlev jak u úkonů policejního orgánu, tak i u úkonů VSZ. Bude tak na nich, aby případný zásah do práva stěžovatele na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě náležitým způsobem zohlednily, a to i za využití institutů, které jim nabízejí trestní předpisy, včetně krajní možnosti zastavení trestního řízení (k tomuto viz i závěry vyslovené například v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, či v nálezu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09).
29. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu