ECLI:CZ:US:2022:3.US.1774.22.1
sp. zn. III. ÚS 1774/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2022 č. j. 44 Co 2/2022-340 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2021 č. j. 16 C 290/2017-299, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením ze dne 3. 12. 2021 č. j. 16 C 290/2017-299 Městský soud v Brně ("dále jen "městský soud") zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení (I. výrok) i žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení (II. výrok), neboť stěžovatel ani přes dodatečnou výzvu soudu nedoložil své příjmy, případně výdaje, a soud si tak nemohl udělat obraz o majetkových, osobních a sociálních poměrech stěžovatele. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně ("dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. 4. 2022 č. j. 44 Co 2/2022-340 usnesení obvodního soudu potvrdil. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel sice dodatečně doložil vyplněný vzor čestného prohlášení o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech spolu s opisy dokladů o jeho aktuálních příjmech a výdajích v odvolacím řízení, a lze dospět k závěru o nepříznivých poměrech stěžovatele umožňujících osvobození od soudních poplatků podle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nicméně soud dovodil, že ve věci stěžovatele jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, pro které nelze žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků za dovolací řízení vyhovět a návazně na to i rozhodnout o ustanovení zástupce pro dovolací řízení z řad advokátů.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel spatřuje zásah do svých základních práv v tom, že mu napadenými rozhodnutími byla fakticky odňata možnost projednání jeho opravného prostředku (dovolání) dovolacím soudem. Dovolací námitka stěžovatele přitom spočívala v tom, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu. Stěžovatel tvrdí, že mu městský ani krajský soud nepřiznaly osvobození od soudních poplatků, ačkoli si musely být vědomy toho, že není ve finančních možnostech stěžovatele zaplatit soudní poplatek za dovolání ve výši 7 000 Kč. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že opakovaným podáváním převážně neúspěšných žalob pouze zneužívá svých procesních práv. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že jde o žádosti a opravné prostředky, které jsou jím podávány legitimně a důvodně, ostatně dovolací soud již jednou ve věci meritorně rozhodl a shledal dovolání stěžovatele důvodným. Stěžovatel současně poukazuje na skutečnost, že napadená rozhodnutí jsou překvapivá, neboť stěžovatel u městského soudu v současné době vede několik soudních sporů, ve kterých byl vesměs osvobozen od soudních poplatků, a to alespoň zčásti, a to i v nyní posuzované věci, přičemž jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry se od té doby nijak nezměnily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud se již v řadě případů zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně přitom zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275) dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz)]. Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávné použití podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
6. Obecně lze konstatovat, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jenž zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale uvádí, že příslušná ustanovení právních předpisů, upravující osvobození od soudních poplatků, je třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů, v případě věcného a osobního osvobození jde o správné soudní použití příslušného ustanovení upravujícího osvobození pro daný typ řízení a postavení účastníka řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 2432/08 ze dne 5. 3. 2009 (N 49/52 SbNU 491)].
8. V posuzované věci krajský soud srozumitelně odůvodnil, že žaloba stěžovatele představovala zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť stěžovatel vede větší množství soudních sporů (celkem ve 41 věcech), přičemž senátu 44 Co krajského soudu je z úřední činnosti známo, že v žádném z kompenzačních řízení doposud vedených u krajského soudu stěžovatel nebyl doposud úspěšný. Krajský soud vyšel ze skutečnosti, že v nyní posuzované věci stěžovatel podal opětovně dovolání proti rozsudku krajského soudu, který ve věci rozhodoval po předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, když v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu doplnil dokazování a opětovně rozhodl, byť s týmž pro stěžovatele nepříznivým výsledkem, jako v předchozím případě, s nímž se stěžovatel neztotožňuje. Podává-li stěžovatel, který je v převážné většině jím vedených sporů ve výsledku neúspěšný, opětovně dovolání a žádá o osvobození od soudních poplatku a o ustanovení bezplatného zástupce, představuje jeho postup podle krajského soudu svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
9. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci není důvodu, aby shora uvedené závěry krajského soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Účelem práva na právní pomoc mimo jiné je, aby v řízení před soudy byla osobám, které právní pomoc potřebují a nemají dostatek finančních prostředků, dána možnost získat momentálně bezplatnou právní pomoc. V dané věci obecné soudy došly k závěru, že předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů splněny nejsou. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
10. Nelze tedy než uzavřít, že stěžovatel toliko polemizuje s rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich výkladem §138 odst. 1 o. s. ř. a předkládá vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudů či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení se však nemůže stát předmětem meritorního projednání návrhu v rámci ústavního soudnictví, neboť otázka použití norem podústavního práva je výlučnou doménou soudů obecných, přičemž vstoupit do této oblasti je Ústavní soud oprávněn a současně povinen pouze tehdy, dochází-li při této činnosti k zásahu do základních práv. Tak tomu v posuzované věci nebylo, neboť napadenými rozhodnutími obecných soudů k zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo. Toto základní právo by bylo porušeno, byla-li by komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítl-li by soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. O takovou situaci ve věci stěžovatele nejde, protože obecné soudy se předpoklady ustanovení zástupce, resp. osvobození od soudních poplatků, podrobně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu