ECLI:CZ:US:2022:3.US.2093.22.1
sp. zn. III. ÚS 2093/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., právně zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022 č. j. 3 Tdo 294/2022-1825, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021 č. j. 67 To 237/2021-1696 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2021 sp. zn. 2 T 81/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2021 sp. zn. 2 T 81/2015 byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle §209 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená D. N. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání stěžovatel a v neprospěch stěžovatele státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 8. 2021 sp. zn. 67 To 237/2021 tak, že podle §256 trestního řádu obě odvolání jako nedůvodná zamítl.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak toto rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v hlavním líčení byla záměrně opomenuta řada navržených důkazů, např. výslech správce konkurzní podstaty, a rozsudek se měl účelově upravit v rámci žalobní konstrukce Okresního státního zastupitelství pro Prahu 2, aby mohl být vynesen výrok o vině a trestu bez ohledu na kriminální minulost i drogovou závislost údajných "hlavních svědků" obžaloby. Městský soud v Praze připomínal podle stěžovatele inkviziční tribunál, nikoliv profesionálně odborný, nestranný soudní orgán, námitka podjatosti nebyla u odvolacího řízení vůbec akceptována, stěžovatel na protest proti této justiční zvůli odmítl svou účast, přesto nebylo veřejné zasedání odročeno. Nejvyšší soud svým usnesením odmítl dovolání, aniž ve svém odůvodnění se řádně vypořádal s provedenými důkazy i argumentací stěžovatele. Stěžovatel velice podrobně popsal své důvody k podanému dovolání, ale Nejvyšší soud tento dokument vůbec neuznal za součást obhajoby stěžovatele s tím, že toto přísluší pouze obhájci.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení tvrdí, že se daného skutku nedopustil, a v této souvislosti namítá, že soudy zjištěné skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají. Jde tak v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly městský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
10. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, která je opakována v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Odvolací soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která označil za správná a úplná, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele.
11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že obecné soudy své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který řešil tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní.
12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu stěžovatele podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu