ECLI:CZ:US:2023:1.US.2569.23.1
sp. zn. I. ÚS 2569/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Jandové, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2023 sp. zn. KSLB 76 INS 22654/2011, 76 ICm 1848/2013, 29 ICdo 24/2022-3756, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2023 sp. zn. KSLB 76 INS 22654/2011, 76 ICm 1848/2013, 29 ICdo 22, 23/2022-3753, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti KOPPA, v. o. s., sídlem Mozartova 679/21, Liberec, jako insolvenční správkyně dlužníka Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "insolvenční soud") rozsudkem ze dne 25. 2. 2015 č. j. 76 ICm 1848/2013-238 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala vyloučení (blíže určených) nemovitostí v k. ú. hlavní město Praha z majetkové podstaty dlužníka Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D. (dále jen "dlužník") [výrok I.], dále zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala vyloučení (blíže určených) movitých věcí z majetkové podstaty dlužníka [výrok II.], vyloučil z majetkové podstaty dlužníka (blíže určené) movité věci sepsané v soupisu majetkové podstaty pod položkami 21, 79, 123, 126, 141, 157 a 160 [výrok III.], nevyhověl návrhu na "vyslovení souhlasu s prodejem věcí" sepsaných do majetkové podstaty dlužníka před právní mocí rozhodnutí [výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení [výrok V.].
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 11. 5. 2016 č. j. 76 ICm 1848/2013, 103 VSPH 338/2015-312 (KSLB 76 INS 22654/2011) rozsudek insolvenčního soudu ve výroku I. potvrdil [výrok I.], dále zrušil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích II. a V. a věc vrátil v tomto rozsahu insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení [výrok II.].
4. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dne 4. 7. 2016 dovolání, avšak nesplnila podmínku povinného zastoupení ve smyslu §241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Insolvenční soud stěžovatelku vyzval ke splnění podmínky povinného zastoupení ve lhůtě 30 dnů. Součástí výzvy bylo i poučení o možnosti požádat o ustanovení zástupce. Stěžovatelka dne 30. 8. 2016 požádala o "ustanovení opatrovníka". Insolvenční soud usnesením ze dne 29. 9. 2016 č. j. 76 ICm 1848/2013-548 neustanovil opatrovníka Jakubovi Jandovi, dlužníku [jako (tehdejšímu) vedlejšímu účastníkovi na straně stěžovatelky] a stěžovatelce (výroky I. až III.) a zrušil osvobození stěžovatelky od soudních poplatků (výrok IV.).
5. Vrchní soud k odvolání stěžovatelky, dlužníka a Jakuba Jandy usnesením ze dne 30. 11. 2016 č. j. 76 ICm 1848/2013, 104 VSPH 803/2016-742 (KSLB 76 INS 22654/2011) usnesení insolvenčního soudu ve výroku IV. potvrdil, dále jej potvrdil ve výrocích II. a III. ve znění, že se zamítá návrh na ustanovení opatrovníka stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi na straně stěžovatelky (výrok I.), a odmítl odvolání Jakuba Jandy (výrok II.).
6. Proti výroku I. usnesení vrchního soudu podali stěžovatelka a dlužník dovolání, přičemž nesplnili podmínku povinného zastoupení ve smyslu §241 o. s. ř., a požádali o "ustanovení opatrovníka".
7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2023 č. j. KSLB 76 INS 22654/2011, 76 ICm 1848/2013, 29 ICdo 22, 23/2022-3753 bylo rozhodnuto, že dovolací řízení vedená u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 ICdo 22/2022 a sp. zn. 29 ICdo 23/2022 se spojují ke společnému řízení (výrok I.), dovolací řízení se zastavuje (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok III.). Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že žádost dlužníka o "ustanovení opatrovníka" byla pravomocně odmítnuta usnesením insolvenčního soudu ze dne 10. 3. 2017 č. j. 76 ICm 1848/2013-872, ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 22. 7. 2020 č. j. 76 ICm 1848/2013, 103 VSPH 437/2020-2064 (KSLB 76 INS 22654/2011). Žádost stěžovatelky o "ustanovení opatrovníka" byla pravomocně zamítnuta usnesením insolvenčního soudu ze dne 20. 4. 2017 č. j. 76 ICm 1848/2013-935, ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. 76 ICm 1848/2013, 103 VSPH 378/2017-1083 (KSLB 76 INS 22654/2011). Nejvyšší soud uvedl, že dovolatelé již nebyli insolvenčním soudem znovu vyzváni, aby si pro podání dovolání zvolili zástupcem advokáta či notáře a aby podali řádná dovolání prostřednictvím tohoto zástupce, protože z průběhu řízení si museli být vědomi své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupeni. Protože dovolací řízení vedená u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 ICdo 22/2022 (o dovolání proti rozsudku vrchního soudu ze dne 11. 5. 2016) a sp. zn. 29 ICdo 23/2022 (o dovolání proti usnesení vrchního soudu ze dne 30. 11. 2016) spolu souvisí, spojil je Nejvyšší soud ke společnému řízení (§112, §243b o. s. ř.), a takto spojené dovolací řízení podle §243c odst. 3 věty třetí ve spojení s §241b odst. 2, §104 odst. 2 a §243f odst. 2 o. s. ř. zastavil.
8. Usnesením ze dne 19. 2. 2020 č. j. 76 ICm 1848/2013-1835 insolvenční soud nepřipustil vstup dlužníka (Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D.) do řízení jako vedlejšího účastníka na straně stěžovatelky.
9. K odvolání stěžovatelky a dlužníka vrchní soud usnesením ze dne 23. 7. 2020 č. j. 76 ICm 1848/2013, 103 VSPH 338/2015-2068 (KSLB 76 INS 22654/2011) usnesení insolvenčního soudu potvrdil.
10. Proti usnesení vrchního soudu podali stěžovatelka a dlužník dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 8. 2023 č. j. KSLB 76 INS 22654/2011, 76 ICm 1848/2013, 29 ICdo 24/2022-3756 podle §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud zjistil, že dovolání neobsahuje vymezení, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení důvodu dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž v dovolacím řízení nelze pro tyto vady dovolání pokračovat, když pouhá kritika právního posouzení vrchního soudu a nesouhlas s jeho rozhodnutím, aniž by byla vymezena konkrétní otázka hmotného či procesního práva, která má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, nebo má být posouzena jinak, nepostačuje. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že v mimořádně rozsáhlém dovolání, které čítá 248 stran (včetně fotografické dokumentace) dovolatelé především podrobně komentují průběh insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, jakož i průběh vlastního incidenčního sporu, přičemž kritizují procesní postupy insolvenčního soudu a insolvenčního správce. Dále citují části odůvodnění různých rozhodnutí, proti nimž se vymezují, anebo k nimž se naopak přihlašují bez vazby na obsah napadeného usnesení vrchního soudu. Své podání přitom prokládají různými invektivami a obviněními. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je na hranici srozumitelnosti a s obsahem napadeného usnesení vrchního soudu (týkajícího se nepřipuštění vedlejšího účastenství dlužníka na straně stěžovatelky v poměrech incidenčního sporu o žalobě na vyloučení věcí z majetkové podstaty) nemá povětšinou žádnou souvislost. Postavení vedlejšího účastníka v soudním řízení se dovolatelé souvisleji věnují pouze na stranách 21-23 dovolání, kde toliko reprodukují obecná východiska nauky a judikatury o smyslu a účelu vedlejšího účastenství v civilním řízení (včetně řízení o odpůrčí žalobě), a to bez vymezení právní otázky řešené odvolacím soudem (tedy bez souvislosti s odůvodněním napadeného usnesení). Nejvyšší soud shrnul, že dovolatelé ve svém dovolání nevymezili důvod dovolání způsobem požadovaným §241a odst. 3 o. s. ř., tedy uvedením právního posouzení věci, které považují za nesprávné, a vyložením, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá. Dovolatelé rovněž na mnoha místech dovolání namítali, že je řízení zatíženo vadami. K zmatečnostním vadám, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však Nejvyšší soud přihlíží pouze u (jinak) přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatelky
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému počínaje dnem 1. 1. 2013 lze dovolání podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Proto není nutné výslovně uvádět, že dovolání je podáváno z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, avšak dovolatel musí konkrétně uvést, které právní posouzení provedené odvolacím soudem pokládá za nesprávné, a musí též vyložit, v čem podle jeho názoru tato nesprávnost spočívá. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze v obecné rovině namítá, že ve svém dovolání vymezila důvod dovolání a také uvedla příslušné rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým je dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu, a popsala, v čem tento rozpor spočívá. V daném případě již judikatura Nejvyššího soudu existuje, ale z pohledu stěžovatelky je dán důvod, proč se od ní odchýlit. Stěžovatelka uvádí, že ústavní stížností napadá současně obě rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že obě rozhodnutí spolu bezprostředně souvisejí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné již k dispozici neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě, a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
16. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.), uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) a zákonem stanovenou povinnost dovolatele být v dovolacím řízení právně zastoupen (§241 odst. 1 o. s. ř.).
17. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
18. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.), se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o. s. ř.).
19. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), jde o výběr jedné ze situací uvedených v §237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.), nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) nebo nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299)].
20. Nesplní-li dovolatel tuto svou základní argumentační povinnost vůči Nejvyššímu soudu, Nejvyšší soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (Nejvyšší soud je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu, když jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. obdobně např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., pak Nejvyšší soud může přihlédnout tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
21. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2023 č. j. KSLB 76 INS 22654/2011, 76 ICm 1848/2013, 29 ICdo 24/2022-3756 stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze obecně namítá, že její dovolání obsahovalo vymezení důvodu dovolání a předpokladů jeho přípustnosti. Žádnou konkrétní argumentaci však v ústavní stížnosti neuplatnila. Nekonkretizovala ani právní otázku, kterou ve svém dovolání uplatnila, na jejím řešení by napadené rozhodnutí záviselo, a nevymezila ani, jaký předpoklad přípustnosti dovolání s jejím řešením spojila. Z napadeného rozhodnutí, jakož i z přiloženého dovolání, vyplývá, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky pečlivě zabýval, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelka ve svém dovolání řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání a neuvedla ani důvod dovolání. Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Stěžovatelka tak zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u Nejvyššího soudu nedostála.
22. Za výše uvedených okolností, kdy dovolání neobsahovalo náležitosti vyžadované §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., když v něm stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ani důvod dovolání, což je obligatorní náležitostí dovolání, postupoval Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem, odmítl-li dovolání stěžovatelky jako vadné. Důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.
23. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2023 č. j. KSLB 76 INS 22654/2011, 76 ICm 1848/2013, 29 ICdo 22, 23/2022-3753, kterým bylo dovolací řízení zastaveno, Ústavní soud poukazuje na to, že ani proti tomuto usnesení stěžovatelka žádné konkrétní námitky v ústavní stížnosti neuplatnila. Ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., dovolateli ukládá povinné právní zastoupení v dovolacím řízení. V předmětné věci dovolatelé (stěžovatelka a dlužník) nebyli insolvenčním soudem znovu vyzváni, aby si pro podání dovolání zvolili zástupcem advokáta či notáře a aby podali řádná dovolání prostřednictvím tohoto zástupce, protože z průběhu řízení si podle zjištění Nejvyššího soudu museli být vědomi své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupeni. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že je třeba mít na zřeteli, že dovolací řízení bylo zastaveno poté, co stěžovatelka a dlužník již dříve neúspěšně žádali "o ustanovení opatrovníka" pro další řízení. Je tedy zřejmé, že si stěžovatelka (stejně jako dlužník, který ústavní stížnost nepodal), musela být vědoma nutnosti povinného zastoupení. V postupu Nejvyššího soudu, který dovolací řízení zastavil, Ústavní soud nespatřuje pochybení, které by mělo za následek porušení práva na soudní ochranu (srov. usnesení ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2291/13).
24. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj zásah.
25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu