ECLI:CZ:US:2023:1.US.3509.22.2
sp. zn. I. ÚS 3509/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CASTLEBAR Invest s. r. o., sídlem Petrská 1426/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem, sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2022 č. j. 23 Cdo 2691/2021-560, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021 č. j. 13 Co 260/2020-530 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. ledna 2020 č. j. 21 C 333/2014-458, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi jako žalovaném zaplacení částky 14 708 665 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit státu a vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (výroky II. a III.).
3. Obvodní soud takto rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi (po částečném zpětvzetí žaloby týkající se částky 3 088 820 Kč s příslušenstvím obvodní soud řízení ve vztahu k této části usnesením ze dne 10. 2. 2016 zastavil), zaplacení částky 14 708 665 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud měl provedeným dokazováním za vyvrácené tvrzení stěžovatelky, že by předmětné služby servisní podpory na informačním systému vedlejšího účastníka Servisní kartové centrum (dále jen "SKC") v rozhodném období poskytovala obchodní společnost HAGUESS, a. s. (dále též jen "HAGUESS"), neboť v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelkou označené osoby, jež měly tyto služby fakticky jakožto pracovníci společnosti HAGUESS činit, byly zaměstnány u jiného subjektu [když v době od 1. 10. 2011 do 29. 2. 2012 tyto osoby byly zaměstnány u obchodní společnosti ALLSHARE Finance Central Europe, a. s. (dále jen "AFCE"), jako nástupnické společnosti HAGUESS, a. s., a od 1. 3. 2012 byly zaměstnány u původní žalobkyně či obchodní společnosti QSD, s. r. o., či jiných subjektů]. V daném případě tak nevznikla společnosti HAGUESS pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení, neboť služby servisní podpory poskytoval jiný subjekt, tudíž nemohlo ani dojít k platnému postoupení této neexistující pohledávky společnosti HAGUESS z titulu bezdůvodného obohacení na stěžovatelku, když ve smlouvě o postoupení ze dne 11. 12. 2014 je výslovně uvedeno, že se postupuje pohledávka původního věřitele, tj. společnosti HAGUESS. Obvodní soud proto žalobu s ohledem na nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky zamítl. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky odůvodnil odkazem na §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §146 odst. 2, věty první, o. s. ř., když stěžovatelka byla v řízení neúspěšná, přičemž za neúspěch považoval soud i tu část předmětu řízení, v níž bylo řízení zastaveno, neboť stěžovatelka zavinila, že řízení muselo být v části 3 088 820 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení zastaveno, tudíž je povinna nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi, jenž byl v řízení úspěšný. Vzhledem k charakteru (složitosti po stránce právní a skutkové) daného sporu považoval obvodní soud náklady právního zastoupení vedlejšího účastníka za účelně vynaložené náklady, přestože žalovaným bylo statutární město - hlavní město Praha.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud konstatoval, že obvodní soud po provedeném dokazování dospěl ke správným a pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku postačujícím skutkovým zjištěním, a věc posoudil přiléhavým způsobem i po stránce právní. Městský soud především považoval za správné východisko postupu obvodního soudu, který neshledal základní žalobní tvrzení o poskytování služeb spočívajících v zajištění servisní podpory v předmětném období společností HAGUESS dostatečně konkrétním (a proto postupoval podle §118a odst. 1 o. s. ř.), ani prokázaným, neboť společnost HAGUESS poskytovala vedlejšímu účastníkovi tyto služby v předchozím i následujícím období na podkladě smlouvy. Proto obvodní soud postupoval správně, poučil-li stěžovatelku podle §118a odst. 3 o. s. ř. Městský soud shodně s obvodním soudem dospěl k závěru, že se stěžovatelce nezdařilo žalobní skutek vylíčený jako poskytování služeb servisní podpory společností HAGUESS nejen náležitě konkretizovat, ale zejména prokázat, nikoliv však proto, že by neunesla břemeno důkazní, ale proto, že zjištěný skutkový stav věci umožnil obvodnímu soudu dospět k jinému (než žalobou tvrzenému) skutkovému závěru, a to, že v předmětném období vedlejší účastník nemohl plnit společnosti HAGUESS, byly-li fyzické osoby fakticky vykonávající činnosti snad subsumovatelné servisní podpoře zaměstnanci jiných osob, a proto zde není právního důvodu, proč by mělo být jimi realizované plnění přičítáno společnosti HAGUESS.
5. Ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky městský soud obvodnímu soudu vytkl, že za situace, kdy obvodní soud přiznáním náhrady nákladů zastoupení vedlejšímu účastníkovi jako nákladů účelně vynaložených uplatnil výjimku z pravidla dostatečného vybavení statutárního města ke kvalifikované ochraně svých práv v občanském soudním řízení i bez pomoci advokáta, měl vyvrácení této domněnky náležitě odůvodnit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2434/19 (N 53/99 SbNU 141), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Podle městského soudu však napadený rozsudek obstojí i v tomto výroku, neboť individuální okolnosti věci pro aplikaci zmíněné výjimky z pravidla svědčí. Městský soud přisvědčil vedlejšímu účastníkovi, že předmětný spor je jedním z vícera soudních sporů o milionová plnění požadovaná na vedlejším účastníkovi v rámci všeobecně známé "kauzy Opencard". Vedlejší účastník zde čelil požadavku na vydání vysoké náhrady za bezdůvodné obohacení záležející v tvrzeném bezesmluvním plnění, jež s ohledem na svůj charakter nelze považovat za běžnou "bezesmluvní" agendu "podnikového právníka" statutárního města. Městský soud shledal nepřiléhavým hodnocení stěžovatelky, že sloužila-li "Opencard" obyvatelům Prahy, jde v případě souvisejícího sporu o zajištění běžné agendy týkající se služeb obyvatelům Prahy. Městský soud poukázal na to, že z obsahu spisu je patrné, že v předmětné věci jde o netypickou a obtížnou právní problematiku. Závěr, že náklady na zastupování advokátem byly vedlejším účastníkem v posuzované věci vynaloženy účelně, považoval městský soud - jako výjimku z pravidla - za opodstatněný.
6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přípustnost dovolání nemůže založit námitka stěžovatelky, že se městský soud při řešení otázky aktivní legitimace odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008 sp. zn. 28 Cdo 2550/2008, a nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 3822/15 (N 165/82 SbNU 595)], ze které vyplývá, že aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Městský soud podle Nejvyššího soudu postupoval při právním posouzení této otázky v souladu s výše uvedenou judikaturou, uzavřel-li, že aktivně legitimovanou byla společnost AFCE, jejíž zaměstnanci v rámci závislé činnosti pro svého zaměstnavatele v rozhodném období poskytovali služby servisní podpory přijímané vedlejším účastníkem (jimiž se vedlejší účastník bez právního důvodu obohacoval). K výtce stěžovatelky Nejvyšší soud vyložil, že napadené rozhodnutí nekoliduje ani s rozsudkem ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 32 Odo 523/2005, a proto ani tato námitka stěžovatelky přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., nezakládá.
7. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud dovodil, že vedlejší účastník měl ve věci plný úspěch, a tudíž je stěžovatelka povinna nahradit mu jeho účelně vynaložené náklady. I když je presumováno, že statutární města jsou obecně dostatečně materiálně a personálně vybavena, aby byla schopna hájit svá práva i bez zastoupení advokátem a tudíž náklady statutárního města na zastoupení advokátem zásadně nejsou účelně vynaloženými, v poměrech projednávané věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že náklady vynaložené vedlejším účastníkem na zastupování advokátem v dovolacím řízení byly vynaloženy účelně, a stěžovatelce proto přiznal plnou náhradu těchto nákladů. Předmětná věc je jedním z několika sporů ve všeobecně známé "kauze Opencard", předmětem řízení je spor o vydání bezdůvodného obohacení (tj. bezesmluvního plnění) ve výši 14 708 665 Kč. Předmětem řízení tedy není zanedbatelná částka. Nejvyšší soud poukázal na to, že skutková i právní složitost případu se vymyká běžné agendě právního oddělení vedlejšího účastníka (nesouvisí s běžnou činností vedlejšího účastníka), což je dáno tím, že jde o spor z projektu, jehož realizace nebyla typickou činností statutárního města. Z těchto důvodů, jakož i s přihlédnutím ke skutečnosti, že rovněž stěžovatelka je v řízení zastoupena advokátem, Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by měl limitovat právo vedlejšího účastníka na právní pomoc, když v projednávané věci bylo jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem opodstatněné a účelné (srov. např. nález ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2434/19).
II.
Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obvodní soud nesprávně zhodnotil nedostatek její aktivní legitimace. Dále poukazuje na to, že obvodní soud neodůvodnil, proč neprovedl výslechy všech stěžovatelkou navrhovaných svědků, kterými měla být aktivní legitimace stěžovatelky prokázána. Stěžovatelka dále namítá, že městský soud své rozhodnutí nedostatečným způsobem odůvodnil a v odůvodnění svého rozhodnutí se nevypořádal s jejími odvolacími námitkami.
9. Podle stěžovatelky je nesprávný právní názor, že vedlejší účastník se bezdůvodně neobohatil na účet obchodní společnosti HAGUESS. Stěžovatelka poukazuje na to, že v řízení opakovaně uváděla, že společnost HAGUESS neposkytovala služby servisní podpory sama, ale že toto plnění realizovala prostřednictvím spolupracujících osob, které však vždy vystupovaly jejím jménem a jednaly na její účet. Subjektem majícím nárok na vydání bezdůvodného obohacení je subjekt, jehož jménem a na jehož účet byly služby poskytovány. Skutečnost, u koho byly jednající osoby skutečně zaměstnány, není důvodem pro zpochybnění toho, že jim služby servisní podpory poskytuje právní předchůdce stěžovatelky - společnost HAGUESS. Stěžovatelka namítá, že městský soud se nezabýval její námitkou, že dospěly-li by soudy k závěru, že aktivně legitimována je společnost AFCE, pak i za této situace je stěžovatelka jako žalobkyně aktivně legitimována v tomto sporu, neboť společnost HAGUESS se sloučila s touto společností.
10. Stěžovatelka tvrdí, že v řízení bylo prokázáno, že aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. V předmětné věci je tímto subjektem právní předchůdce stěžovatelky - společnost HAGUESS, neboť služby vůči vedlejšímu účastníkovi poskytovala svým jménem a zejména na svůj účet. S ohledem na uvedené, stěžovatelka dovozuje, že soudy se odchýlily od ustálené judikatury a neposkytly tak stěžovatelce soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadenými rozhodnutími bylo porušeno i její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, když stěžovatelka pro vedlejšího účastníka řádně provedla služby servisní podpory na informačním systému SKC ("Opencard"), za které nebylo vedlejším účastníkem nic uhrazeno.
11. Stěžovatelka dále namítá, že obvodní soud v rozporu judikaturou neodůvodnil, proč byla vedlejšímu účastníkovi přiznána náhrada nákladů řízení, a z jakého důvodu byly náklady vedlejšího účastníka, jakožto statutárního města účelně vynaloženy ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka poukazuje na to, že městský soud obvodnímu soudu vytkl, že přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi nedostatečně odůvodnil, avšak i přes tento nedostatek odůvodnění se městský soud s přiznáním náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi ztotožnil. Odůvodnění obvodního soudu o přiznání nákladů není podle stěžovatelky pro tak zásadní výjimku, zejména vzhledem k "astronomické výši náhrady nákladů", dostatečné. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl důvody, proč problematika probíhajícího sporu byla pro právní oddělení vedlejšího účastníka netypická a právně obtížná. V průběhu řízení nebyla prokázána ani jedna z výše uvedených výjimek účelně vynaložených nákladů. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl ve prospěch vedlejšího účastníka a přiklonil se tak k závěru obvodního soudu o účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu o náhradě nákladů řízení je tak rovněž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedené. K tomu je oprávněn přistoupit pouze tehdy, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). O takový případ v posuzované věci nejde.
16. V posuzované věci obecné soudy nepřisvědčily tvrzení stěžovatelky, že předmětné služby servisní podpory na informačním systému vedlejšího účastníka v rozhodném období poskytovala společnost HAGUESS, neboť na základě provedeného dokazování dospěly k jinému než žalobou tvrzenému skutkovému závěru. V řízení bylo naopak prokázáno, že stěžovatelkou označené osoby, které měly tyto služby fakticky jako pracovníci společnosti HAGUESS poskytovat, byly zaměstnány u jiného subjektu. Tvrzení stěžovatelky, že předmětné služby servisní podpory na informačním systému vedlejšího účastníka v rozhodném období poskytovala obchodní společnost HAGUESS, měly soudy provedeným dokazováním za vyvrácené. Vedlejší účastník tak nemohl v předmětném období plnit společnosti HAGUESS, byly-li fyzické osoby, fakticky vykonávající činnosti servisní podpory, zaměstnanci jiných osob.
17. Namítá-li stěžovatelka, že dospěly-li soudy k závěru, že aktivně legitimována je společnost AFCE, pak i za této situace je stěžovatelka aktivně legitimována v tomto sporu, neboť společnost HAGUESS se sloučila s touto společností. K tomu je třeba poukázat na to, že městský soud v předmětné věci nedospěl k závěru, že by nadbytečnou právní kvalifikací (právním důvodem) byla identifikace pohledávky v předmětné postupní smlouvě jako vzniknuvší "z titulu pohledávky společnosti Haguess, a. s., na zaplacení finančního protiplnění za poskytnuté služby spočívající v zajištění servisní podpory". Městský soud v tomto ohledu přisvědčil vedlejšímu účastníkovi, že tento popis je součástí skutkové identifikace skutečností, na nichž se postupovaná pohledávka zakládá, a podle městského soudu dokládá shodné přesvědčení účastníků postupní smlouvy, že právnímu předchůdci postupitele (tj. společnosti HAGUESS, a nikoliv postupiteli samotnému) vznikla pohledávka vyplývající z poskytovaného plnění servisní podpory společností HAGUESS (a nikoliv postupitelem) vedlejšímu účastníkovi. Citovaným popisem byla pohledávka v postupní smlouvě ze dne 11. 12. 2014 jasně identifikována, a proto jí jen na podkladě výsledků dokazování nelze zaměnit s pohledávkou jinou, odpovídající plnění poskytovanému vedlejšímu účastníkovi jiným subjektem (než společností HAGUESS). Podle městského soudu bylo na účastnících postupní smlouvy, jak pohledávku skutkově vymezí, jaká identifikační kritéria pro vymezení postupované pohledávky zvolí, a současně bylo na postupníku (původní žalobkyni), jak vymezí žalobní skutek. To se stalo jednoznačným způsobem, který byl provedeným dokazováním v řízení vyvrácen. Náhled stěžovatelky, že je-li právě společnost AFCE univerzálním sukcesorem HAGUESS, pak odkaz na HAGUESS v postupní smlouvě ztrácí význam, městský soud nepovažoval za správný.
18. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obvodní soud v předmětné věci zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, proto se městský soud se skutkovým stavem, tak jak byl zjištěn obvodním soudem, ztotožnil. Městský soud se v té souvislosti vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatelky (ohledně nepřihlédnutí k podání stěžovatelky ze dne 7. 6. 2019 a poučení stěžovatelky podle §118a o. s. ř.), které opětovně uvádí i v ústavní stížnosti (srov. bod 27 napadeného rozsudku městského soudu).
19. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí na vyčerpávající skutkové závěry obvodního soudu odkázal a k námitkám stěžovatelky zdůraznil, že na "nespornost" osoby poskytující plnění nelze usoudit ani z toho, jak "zapojení" společnosti HAGUESS vnímali v poměrně krátkém bezesmluvním období někteří slyšení svědci. Podle městského soudu není sporu o tom, že i v předmětném období mohl být vedlejší účastník adresátem elektronické korespondence a že někteří "pro vedlejšího účastníka" v tomto období snad pracující svědci mohli pociťovat svoji činnost jako vykonávanou na účet společnosti HAGUESS. To však podle městského soudu nemění nic na tom, že činnost uvedených svědků byla závislou prací vykonávanou jimi v rámci pracovního poměru osobně ve prospěch zaměstnavatele. Podle městského soudu obvodní soud po provedeném dokazování dospěl ke správným a pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku postačujícím skutkovým zjištěním. Na základě takto zjištěného skutkového stavu oba soudy dospěly shodně k závěru, že v předmětném období vedlejší účastník nemohl plnit společnosti HAGUESS. Takto obecnými soudy zjištěný skutkový stav Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat, když v posuzované věci při provádění dokazování obecnými soudy nezjistil žádný exces. Jak z výše uvedeného vyplývá, hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze v případě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, případně kdy by skutková zjištění z provedeného dokazování nijak nevyplývala. To však není tento případ.
20. Nejvyšší soud následně potvrdil, že městský soud se při řešení otázky aktivní legitimace neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (sub 6 shora).
21. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že rozhodly-li soudy o přiznání náhrady nákladů za právní zastoupení vedlejšímu účastníkovi, nerespektovaly četnou judikaturu Ústavního soudu ohledně nákladů řízení v případech, kdy je jednou ze stran řízení stát, vyšší územní samosprávný celek, statutární město nebo jiný subjekt navázaný na veřejný rozpočet, jež má k právnímu řešení obdobných záležitostí příslušný aparát či organizační složku, a není tedy nezbytné, aby se nechal zastupovat advokátem.
22. V této souvislosti je třeba podotknout, že náhrada nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu. Odůvodní-li soudy tyto své úvahy dostatečně, nelze jejich postup podle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný, ani za nepřiměřený (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2442/19).
23. Ústavní soud se v minulosti opakovaně vyslovil k problematice zastoupení státu advokátem v soudním řízení z pohledu účelnosti takto vynaložených nákladů řízení. Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); učiní-li tak, není důvodu uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené [srov. nález ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), nález ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) a další]. Obdobné závěry přitom Ústavní soud vztáhl též na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi (subjekty) hospodařícími s veřejnými prostředky, jako je např. Česká televize [nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193), či nález ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1333/14 (N 36/76 SbNU 503)], fakultní nemocnice [nález ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473)], Pozemkový fond České republiky [nález ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1172/12 (N 165/70 SbNU 535)] nebo též Národní památkový ústav [nález ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3855/14 (N 162/78 SbNU 429) a nález ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 3202/17].
24. Ústavní soud ve své judikatuře též konstatoval, že nelze a priori vyloučit výjimky z uvedeného pravidla neúčelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení státu či veřejných institucí i přesto, že jsou k hájení svých zájmů vybaveny příslušnými organizačními složkami. Vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně předmětu sporu, jeho obtížnosti, souvislosti s běžnou agendou daného účastníka, atd. Předmětem sporu může být i právní problematika přímo nesouvisející s oblastí spravovanou daným účastníkem či velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, s mezinárodním prvkem a podobně; v takových případech může být postup účastníka, který zvolí pro své zastupování specializovaného advokáta, shledán adekvátním. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení řádně odůvodnit specifické okolnosti případu [např. výše uvedený nález sp. zn. II. ÚS 1172/12 nebo nálezy ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401) či ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 3274/17].
25. Jak z výše naznačené rekapitulace ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, obecné soudy se otázkou náhrady nákladů řízení zabývaly. Městský soud sice obvodnímu soudu vytkl nedostatečné odůvodnění účelnosti vedlejšímu účastníkovi přiznaných nákladů právního zastoupení, tento nedostatek však sám napravil, když v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vyložil výjimečnost předmětné situace, kdy je namístě vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů právního zastoupení přiznat. Městský soud poukázal na to, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhá zaplacení vysoké náhrady za bezdůvodné obohacení spočívající v tvrzeném bezesmluvním plnění, jež s ohledem na svůj charakter nelze srovnávat s běžnou "bezesmluvní" agendou "podnikového právníka" statutárního města. Městský soud v této souvislosti poukázal na to, že z obsahu spisu (s přihlédnutím k průběhu a četnosti soudních jednání, argumentaci účastníků a důvodům napadeného rozsudku a rozhodnutí městského soudu) je patrné, že v předmětné věci jde o netypickou a obtížnou právní problematiku. Městský soud proto náklady vedlejšího účastníka vynaložené na právní zastoupení považoval za účelně vynaložené s ohledem na charakter sporu a jeho specifika, když je žalobou po vedlejším účastníkovi požadována k plnění vysoká částka, jde o problematiku obtížnou a netypickou, která neodpovídá běžně agendě vedlejšího účastníka jako statutárního města. Po vedlejším účastníkovi proto není možné spravedlivě požadovat, aby své právo v řízení hájil vlastními silami.
26. Se závěry obvodního soudu a městského soudu o účelnosti nákladů právního zastoupení vedlejšího účastníka se ztotožnil i Nejvyšší soud, který při rozhodování o nákladech dovolacího řízení rovněž dostatečně přesvědčivě vyložil, že náklady vynaložené vedlejším účastníkem na zastupování advokátem v dovolacím řízení byly vynaloženy účelně, když předmětná věc je jedním z několika sporů ve všeobecně známé "kauze Opencard", kdy předmětem řízení je spor o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 14 708 665 Kč. Předmětem řízení tedy není zanedbatelná částka, přičemž složitost případu se vymyká běžné agendě právního oddělení vedlejšího účastníka, neboť jde o spor z projektu, jehož realizace nebyla typickou činností statutárního města.
27. Odůvodnění nákladových výroků napadených rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal jako svévolná či vybočující z ústavněprávních limitů, a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelkou přehodnocovat. Závěry městského soudu a Nejvyššího soudu proto nelze považovat za neústavní.
28. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
29. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
30. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu