ECLI:CZ:US:2023:2.US.1161.23.1
sp. zn. II. ÚS 1161/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky SOUDEK, s.r.o., sídlem Foglarova 1400/4a, Plzeň, právně zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Poštovská 89c, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 2. 2023 č. j. 25 Co 35/2023-2224, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o částečném osvobození od soudních poplatků, a to pro tvrzené porušení jejích základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 19. 12. 2022 č. j. 21 C 70/2006-2196 nepřiznal stěžovatelce (v řízení žalované) osvobození od soudních poplatků za odvolací řízení. Stěžovatelka napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným odvoláním; s podáním odvolání byla spojena poplatková povinnost ve výši 841 146 Kč. Soud prvního stupně k žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků přezkoumal její majetkové poměry a dospěl k závěru, že má dostatek finančních prostředků k úhradě soudního poplatku. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že změnil usnesení soudu prvního stupně a stěžovatelce přiznal osvobození od soudního poplatku z odvolání v rozsahu 30 %. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž dospěl k závěru, že stěžovatelce její majetkové poměry neumožňují bez obtíží uhradit soudní poplatek za odvolání v plné výši, neboť aktuální obrat z podnikání nelze předvídat. Vyměřený soudní poplatek odpovídal prakticky 1/10 jejího posledního známého ročního úhrnu čistého obratu za rok 2021, převyšoval zisk za tento rok, a byl tedy vzhledem k jejím majetkovým poměrům neúměrně vysoký a v plné výši by pro ni mohl představovat překážku pro přístup k soudu.
3. Podrobnější rekapitulace napadeného rozhodnutí není třeba, neboť jeho obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jemu předcházejícího řízení.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že zásah do jejích práv představuje zejména přístup nalézacího i odvolacího soudu při rozhodování o osvobození od soudního poplatku, kdy posoudily majetkovou situaci stěžovatelky především podle výše jejího obratu (tedy nikoli podle zisku), bez ohledu na značné výdaje, které stěžovatelka musí při provozu hotelu vynakládat, bez ohledu na skokové zdražení cen energií a s nedostatečným zohledněním dopadů dřívějších protiepidemických opatření. Jelikož nalézací soud stěžovatelce osvobození od soudního poplatku nepřiznal vůbec a odvolací soud pak stěžovatelce přiznal osvobození jen v rozsahu 30 %, tak výše soudního poplatku z odvolání činí 588 802 Kč, které stěžovatelka po rozhodnutí o osvobození zaplatila. Za tímto účelem ale musela prodat majetek, s nímž počítala pro další podnikání, a zajistit si půjčku od třetí osoby.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se promítá do rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud opakovaně uvedl, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
8. Ústavní soud konstatuje, že konstrukce §138 odst. 1 o. s. ř. je založena na tom, že ve výjimečných a individuálními okolnostmi odůvodněných případech předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, pokud to prokazatelně odůvodňují jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznat úplné osvobození pak může pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tedy zásadně spadá do sféry civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod. A to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 289/03). Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (nelze např. účastníka řízení a priori vyloučit z osvobození od soudního poplatku jen proto, že je právnickou osobou - srov. nález sp. zn. I. ÚS 13/98), či v nich šlo o svévolný výklad, např. o nerespektování kogentní normy, anebo o výklad, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03). K tomu srov. i usnesení sp. zn. III. ÚS 349/23, popř. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
9. Argumentace stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti směřuje zejména k výkladu a aplikaci podústavního práva. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudů ohledně důvodnosti uplatněného návrhu na osvobození od soudního poplatku, k nimž tyto soudy dospěly ze skutkových zjištění učiněných na základě řádně provedeného dokazování. Obecné soudy srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při aplikaci §138 o. s. ř. řídily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že odvolací soud stěžovatelce částečně vyhověl a své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
10. Ze shora vyložených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu