ECLI:CZ:US:2023:3.US.1843.23.1
sp. zn. III. ÚS 1843/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Libora Hlavsy, advokáta, sídlem Guldenerova 510/5, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. května 2023, č. j. 2 As 238/2022-37, a o návrhu s ní spojeném na zrušení slov "v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo" v §8 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavního práva na soudní ochranu vyplývajícího z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a její přílohy vyplývá, že stěžovatel žádal od Ministerstva zdravotnictví různé informace související s pandemií onemocnění COVID-19 podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Některé informace mu ministerstvo neposkytlo s tím, že je nemá a ani nemá povinnost je mít. Stěžovatel se bránil stížností proti částečnému odmítnutí a poté i správní žalobou proti rozhodnutí u Městského soudu v Praze, který jeho žalobu zamítl.
3. Stěžovatel podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ve které kromě věcných námitek upozornil také na zmatečnost řízení před městským soudem kvůli tomu, že v něm rozhodoval vyloučený soudce. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Ke zmatečnosti uvedl, že stěžovatel v žádné formě nenamítal podjatost předsedy senátu městského soudu, naopak výslovně v přípisu uvedl, že námitku podjatosti proti nikomu neuplatňuje. Důvodem pro vyloučení z projednávání věci ze zákona není postup soudce v řízení (§8 odst. 1 poslední věta zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; dále jen "s. ř. s."). Nejvyšší správní soud opakovaně zdůraznil, že stěžovatel se podanou žalobou bránil proti částečnému odmítnutí poskytnutí informací, část jeho námitek však míří na nepravdivost informací, které mu byly poskytnuty. Takový přezkum by byl možný v řízení o zásahové žalobě, jak již Nejvyšší správní soud dovodil v dřívější judikatuře. Stěžovatel nebyl schopen nijak prokázat, ani srozumitelně tvrdit, co přesně mělo být na informacích nepravdivé, a proto správní soudy neměly povinnost ho poučit o možnosti jiného žalobního typu. Nejvyšší správní soud dále nesouhlasil s tím, že městský soud nedostatečně zjistil skutkový stav a nezákonně neprovedl důkazy.
II.
Argumentace stěžovatele
4. K porušení čl. 36 Listiny a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mělo podle stěžovatele dojít z více důvodů. Prvním z nich je rozhodování vyloučeného soudce Nejvyššího správního soudu. Předseda senátu Nejvyššího správního soudu údajně "kolegiálně kryl" nezákonný postup předsedy senátu městského soudu, který měl být podjatý ze stejného důvodu - jeho postupu ve věci. Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním Nejvyššího správního soudu, že námitku podjatosti proti předsedovi senátu městského soudu podal pozdě (po doručení rozsudku), neboť se o jeho podjatosti dozvěděl až z tohoto rozsudku. Nejvyšší správní soud nezkoumal stěžovatelovo tvrzení o konkrétních skutečnostech, které měly o podjatosti soudce svědčit. Proto měl být vyloučen i předseda senátu Nejvyššího správního soudu. K porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu došlo postupem Nejvyššího správního soudu, který označil námitku o neposkytnutí všech vyžádaných informací za nepřípustnou, jelikož nebyla včasně uplatněna v řízení před městským soudem. Stěžovatel má za to, že námitku vznesl již v žalobě. Stěžovatele soudy nesprávně v záhlaví rozhodnutí označovaly pouze jako fyzickou osobu a nikoli jako podnikající fyzickou osobu, tedy bez označení "advokát" za jeho jménem.
5. Spolu s první částí ústavní stížnosti stěžovatel spojil návrh na zrušení části ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s., v rozsahu slov "v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo" pro jeho protiústavnost [návrh podle §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností (§72 odst. 1 a odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a který je sám advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu a výklad ve stanovisku pléna ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Procesní předpoklady řízení jsou splněny.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Pravidlo, podle něhož soudce nelze vyloučit za jeho postup v daném řízení, je zakotveno v základním procesním předpisu civilního soudnictví (§14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský řád soudní), i v soudním řádu správním (§8 odst. 1 poslední věta s. ř. s.). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu nejsou důvodem k vyloučení soudce okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o dané věci [ve vztahu ke správnímu soudnictví např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 978/19, U 7/89 SbNU 823, bod 19; usnesení ze dne 23. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 504/15, bod 7; usnesení ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 187/10; či usnesení ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2852/09; ve vztahu k civilnímu soudnictví nejnověji např. usnesení ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. III. ÚS 1423/22, bod 5; usnesení ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 2757/19, bod 12; či usnesení ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 2264/20, body 16 a 21). Ústavní soud o návrzích na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení již rozhodoval (v citovaných usneseních sp. zn. I. ÚS 2852/09 či sp. zn. III. ÚS 2264/20, bod 21) a setrvale uvádí, že výluka tohoto důvodu podjatosti není protiústavní.
8. Od těchto závěrů nemá Ústavní soud ani nyní důvod se odchýlit. Stěžovatel uplatnil námitku podjatosti předsedy senátu Nejvyššího správního soudu až v ústavní stížnosti, tedy po vyhlášení rozhodnutí ve věci; v době, kdy jeho nárokům nebylo podle jeho představ vyhověno. Tvrzený důvod podjatosti se týká pouze právního názoru soudce v dané věci, nikoli jeho poměru k projednávané věci či k účastníkům řízení. Takový důvod vyloučení pro podjatost je zákonem výslovně vyloučen, což, jak je výše uvedeno, neodporuje ústavně zaručenému právu na soudní ochranu.
9. K dalším námitkám Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto minimalizuje své zásady do činnosti obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší správní soud nesprávně označil stěžovatelovu námitku za nepřípustnou (podle §104 odst. 4 s. ř. s.), protože nebyla včas uplatněna v řízení před městským soudem. Nejvyšší správní soud srozumitelně vysvětlil, že stěžovatel v žalobě napadal pouze nedostatky formálních náležitostí poskytnutých dokumentů, jako např. chybějící identifikační údaje vypracovatele či archivační označení. Až v kasační stížnosti namítl nepravdivost obsahu poskytnutých dokumentů, tedy kvalitu samotných informací. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně potvrdil zásadu dispozitivnosti a koncentrace řízení před Nejvyšším správním soudem s tím, že právo na soudní ochranu není právem absolutním, které by jednotlivci náleželo kdykoli, za jakýchkoli okolností a bez jakýchkoli omezení, ale že podmínky jeho výkonu mohou být omezeny zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny; také např. usnesení ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. III. ÚS 861/23, bod 10; či usnesení ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 442/22, bod 8). Postup stěžovatele, který v žalobě uplatnil námitku týkající se pouze formálních náležitostí poskytnuté informace, a až v pozdějších fázích řízení ji doplňoval o věcné argumenty, je v rozporu s uvedenými zásadami ovládající řízení ve správním soudnictví (obdobně usnesení ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1739/21, bod 16).
11. Případné neúplné označení osoby stěžovatele v záhlaví rozsudku není způsobilé porušit jeho právo na soudní ochranu. Stěžovatel byl v rozsudku identifikován dostatečně, označení nevyvolává pochybnosti, že stěžovatelem je právě on.
12. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, byl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení části §8 odst. 1 s. ř. s., neboť je akcesorickým návrhem, který sdílí "osud" ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu