ECLI:CZ:US:2023:3.US.1878.23.1
sp. zn. III. ÚS 1878/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele doc. MUDr. Františka Vorla, CSc., zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem, sídlem Radniční 489/7A, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. května 2023 č. j. 3 As 13/2022-27 a ze dne 10. května 2023 č. j. 6 As 43/2022-21, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. prosince 2021 č. j. 57 A 38/2021-24 a ze dne 11. února 2022 č. j. 63 A 2/2022-38, usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 14. září 2021 č. j. KZV 15/2021-112 a ze dne 22. listopadu 2021 č. j. KZV 13/2021-154 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování ze dne 16. srpna 2021 č. j. KRPC-54848-223/TČ-2021-020070 a ze dne 30. září 2021 č. j. KRPC-39423-445/TČ-2021-020070, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3 a v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 4 Ústavy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") ze dne 16. 8. 2021 č. j. KRCP-54848-223/TČ-2021-020070 bylo podle §110b trestního řádu ve spojení s §31 odst. 7 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o znalcích") a vyhlášky č. 504/2020 Sb., o znalečném, určeno stěžovateli znalečné ve výši 13 431 Kč a ohledně zbylé stěžovatelem požadované částky 2 300 Kč byl návrh stěžovatele zamítnut. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích (dále jen "krajské státní zastupitelství") usnesením ze dne 14. 9. 2021 č. j. KZV 15/2021-112 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítlo jako nedůvodnou. Stěžovatel se proti usnesení krajského státního zastupitelství bránil žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 14. 12. 2021 č. j. 57 A 38/2021-24 odmítl jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. f) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") s odůvodněním, že rozhodování o znalečném a náhradách znalců v trestním řízení před trestními soudy bezesporu spadá do působnosti trestních soudů. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 5. 2023 č. j. 3 As 13/2022-27 zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že není pochyb o tom, že policejní orgán a státní zástupce při rozhodování o znalečném v nyní projednávané věci postupovali jako orgány činné v trestním řízení podle trestního řádu, pročež jejich rozhodnutí nenaplňuje definiční znaky §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nepodléhá proto přezkumu ve správním soudnictví. Krajský soud správně vyhodnotil, že je dán důvod k odmítnutí žaloby, byť nesprávně tento důvod podřadil pod nepřípustnost žaloby ve smyslu §68 písm. e) s. ř. s., a žalobu proto odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ačkoli měl žalobu odmítnout pro nedostatek podmínek řízení podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
3. Usnesením policejního orgánu ze dne 30. 9. 2021 č. j. KRCP-39423-445/TČ-2021-020070 bylo určeno stěžovateli znalečné ve výši 22 732,27 Kč a ohledně zbylé stěžovatelem požadované částky 2 178 Kč byl návrh stěžovatele zamítnut. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou krajské státní zastupitelství usnesením ze dne 22. 11. 2021 č. j. KZV 13/2021-154 zamítlo jako nedůvodnou. Stěžovatel se proti usnesení krajského státního zastupitelství bránil žalobou podle §65 a násl. s. ř. s. Krajský soud usnesením ze dne 11. 2. 2022 č. j. 63 A 2/2022-38 žalobu odmítl jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. f) s. ř. s. Podle krajského soudu je přezkum napadeného usnesení státního zástupce ve správním soudnictví vyloučen zvláštním zákonem, a to trestním řádem, neboť policejní orgán i státní zástupce ve věci rozhodovali jako orgány činné v trestním řízení, a právě trestní řád byl tudíž při rozhodování o výši znalečného klíčový. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2023 č. j. 6 As 43/2022-21 dospěl k závěru, že přezkum napadeného rozhodnutí státního zástupce nespadá do pravomoci správních soudů, a vzhledem k tomuto neodstranitelnému nedostatku podmínek řízení měla být žaloba krajským soudem odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Za této situace Nejvyšší správní soud shledal, že je namístě zrušit usnesení krajského soudu, jímž byla žaloba nesprávně odmítnuta jako nepřípustná podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a zároveň žalobu odmítnout ze správného důvodu, tedy podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na usnesení sp. zn. I. ÚS 360/03 ze dne 22. 10. 2003 (U 22/31 SbNU 339), podle kterého je rozhodnutí o znalečném svou povahou a postavením osoby, o jejímž nároku je rozhodováno, rozhodnutím správním, byť je činěno v trestním řízení, dále pak stěžovatel odkazuje na usnesení sp. zn. III. ÚS 3482/21 ze dne 8. 9. 2022 a usnesení sp. zn. III. ÚS 62/18 ze dne 13. 2. 2018. Stěžovatel zdůrazňuje, že trestní řád neposkytuje znalcům podávajícím znalecký posudek v přípravném trestním řízení soudní ochranu, když žádné ustanovení trestního řádu neumožňuje, aby rozhodnutí policejního orgánu o znalečném, potažmo usnesení státního zástupce o přezkumu rozhodnutí policejního orgánu, podléhalo přezkumu soudem. Naproti tomu, znalci, kteří podávají znalecký posudek v občanském soudním řízení, jsou pod ochranou soudní moci, a rozhodnutí o znalečném může v případě odvolání znalce podléhat přezkumu soudu vyššího stupně. Znalci přibraní k podání znaleckého posudku v trestním přípravném řízení jsou tak znevýhodněni a ocitají se v prostředí bez dostatečně právní jistoty, neboť do jejich ústavně zaručených práv může být zasaženo orgány činnými v trestním řízení, aniž by mohli vyhledat soudní ochranu. Stěžovatel připouští, že předmětem sporu v řízení před správními orgány a právními soudy byly bagatelní částky, když v součtu se jedná o částku ve výši 4 600 Kč, stěžovatel je však toho názoru, že jde o ústavní stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, protože rozhodování o znalečném a jeho problematika se týká všech znalců podávajících znalecké posudky v trestním řízení v předsoudní fázi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je v části směřující proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a krajského soudu přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ve zbytku jde z níže uvedených důvodů o návrh nepřípustný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele postupem správních soudů zasaženo nebylo.
8. V napadeném rozsudku ze dne 9. 5. 2023 č. j. 3 As 13/2022-27 Nejvyšší správní soud přisvědčil závěru krajského soudu, že krajské státní zastupitelství v nyní posuzované věci nerozhodovalo jako orgán veřejné moci v oblasti veřejné správy, přičemž systematicky vypořádal kasační námitky stěžovatele, týkající se závaznosti závěrů usnesení sp. zn. I. ÚS 360/03 a sp. zn. IV. ÚS 3853/15, skutečnosti, že určení odměny znalce se opírá především o zákon o znalcích a prováděcí vyhlášku, nikoli o trestní řád, a konečně přiléhavosti závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2016 č. j. 10 As 11/2016-153 ve věci policejního zákroku v areálu usedlosti Cibulka a navazujícího nálezu sp. zn. II. ÚS 3173/16. Nejvyšší správní soud se zejména podrobně věnoval vysvětlení, že ačkoli na rozdíl od fáze řízení před soudem, kdy rozhoduje o dílčích otázkách trestního řízení (i o znalečném) jako orgán činný v trestním řízení soud (respektive předseda senátu), v přípravném řízení trestním rozhodují o znalečném policejní orgány a státní zástupce podle §110b a §146 odst. 2 písm. a) trestního řádu, to však nemění nic na skutečnosti, že trestní řízení představuje z procesního hlediska jeden celek (zde odkázal Nejvyšší správní soud na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2194/18). Vzhledem k tomu, že podle §110b trestního řádu rozhodnutí o znalečném v trestním řízení náleží orgánům činným v trestním řízení, jejichž postup je upraven trestním řádem, je podle Nejvyššího správního soudu vyloučeno přisuzovat takovým rozhodnutím charakter "správního rozhodnutí" podléhajícího přezkumu ve správním soudnictví, neboť jde o vlastní výkon pravomoci orgánů činných v trestním řízení rozhodovat o otázkách přímo s tímto řízením souvisejících. K tomu Nejvyšší správní soud dodal, že stěžovatel v posuzované věci vystupoval jako subjekt trestního řízení, neboť podle §12 odst. 6 trestního řádu má znalec v takové situaci stejné postavení jako strana.
9. V rozsudku ze dne ze dne 10. 5. 2023 č. j. 6 As 43/2022-21 vyšel Nejvyšší správní soud z §110b trestního řádu, podle něhož výši znalečného určí orgán činný v trestním řízení, který znalce k podání znaleckého posudku přibral. Nesouhlasí-li orgán činný v trestním řízení s výší vyúčtovaného znalečného, rozhodne usnesením, proti kterému je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že kompetenci policejního orgánu rozhodnout o výši znalečného zakládá trestní řád, a to výslovně jako orgánu činnému v trestním řízení, stejně tak státnímu zástupci svěřuje kompetenci rozhodnout o stížnosti proti usnesení policejního orgánu rovněž trestní řád. Nejvyšší správní soud konstatoval s odkazem na svou judikaturu, že vykonává-li státní zástupce kompetenci podle trestního řádu, jako je rozhodování o stížnosti proti usnesení policejního orgánu, jde právě o případ, kdy státní zástupce nevykonává působnost v oblasti veřejné správy. Za této situace nemohou rozhodnutí státního zástupce či policejního orgánu přezkoumávat správní soudy, a to bez ohledu na to, podle jakých pravidel měla být stanovena výše znalečného. Na uvedeném závěru nemůže podle Nejvyššího správního soudu změnit ničeho ani okolnost, zda trestní řád umožňuje soudní přezkum předmětného rozhodnutí či nikoli. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukázal na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu, podle které se pravomoc správních soudů nevztahuje na trestní řízení, a správní soudy tak nemohou poskytovat soudní ochranu proti úkonům orgánů činných v trestním řízení [zejména na nález ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3173/16 (N 44/84 SbNU 499) či usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623)]. Nejvyšší správní soud uvedl, že v nálezu sp. zn. II. ÚS 3173/16 označil Ústavní soud pro určení pravomoci správních soudů za klíčové, zda příslušný orgán v dané věci vystupoval jako orgán činný v trestním řízení a činil úkony trestního řízení, nebo nikoliv. Citovaným nálezem, z jehož závěrů vyplývá, že správní soudy nejsou oprávněny dovozovat si pravomoc přezkoumat rozhodnutí či jiné úkony orgánů činných v trestním řízení, byly podle Nejvyššího správního soudu překonány závěry vyslovené v usnesení ze dne sp. zn. I. ÚS 360/03, na které odkazuje stěžovatel.
10. Uvedené závěry Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné a přesvědčivé, napadená rozhodnutí nenesou známky svévole ani je nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy, a se všemi námitkami, které stěžovatel vznesl v kasační stížnosti, se dostačujícím způsobem vypořádal.
11. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3173/16 Ústavní soud poukázal na své usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. 8. 2014 (U 14/74 SbNU 623), v němž výslovně aproboval závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 28. 4. 2005 č. j. 2 Aps 2/2004-69 či rozsudek ze dne 18. 2. 2010 č. j. 7 Aps 1/2010-53), která vyloučila přezkum úkonů policejních orgánů uskutečněných v rámci trestního řízení ze správního soudnictví, a zároveň akcentoval nutnost odlišovat policejní orgán jako orgán činný v trestním řízení, kdy proti jeho úkonům nelze brojit žalobou ve správním soudnictví, a jako orgán vykonávající působnost ve veřejné správě, kdy přezkum jeho úkonů podle ustanovení §82 s. ř. s. možný je. Ústavní soud zdůraznil též nezbytnost rozlišení mezi zásahy v rámci trestního řízení a ostatními zásahy orgánu veřejné moci, byť spjatými nepřímo s trestním řízením. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3173/16 Ústavní soud výslovně uznal, že "v rámci úkonů orgánů činných v trestním řízení činěných dle trestního řádu mohou nastat situace, kdy prováděné úkony trestního řízení zasáhnou (či budou způsobilé zasáhnout) do práv osob, které nebudou vůbec účastníky daného trestního řízení, či zasáhnou do práv účastníků onoho trestního řízení způsobem, který není přímo spojen s prováděnými úkony. Přesto ani tato skutečnost nezavdává důvod, aby byl jejich přezkum samostatně vyjímán z pravomoci orgánů činných v trestním řízení a k jeho přezkumu byly povolány správní soudy".
12. Ústavní soud se ztotožňuje s Nejvyšším správním v tom, že stěžovatel z nálezu sp. zn. II. ÚS 3173/16 účelově vytrhuje na podporu své argumentace část odůvodnění, podle které není možné, aby orgány veřejné moci vzájemně popíraly svoji pravomoc, aniž by se zabývaly podstatou tvrzeného zásahu do základních práv. Ústavní soud však v citovaném nálezu uvedl, že "pravomoc k přezkumu postupů policie, která v dané věci vystupovala jako orgán činný v trestním řízení, a tvrzeného zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, měly v dané věci příslušné orgány státního zastupitelství, které vykonávaly dozor nad trestním řízením (případně také dohledové orgány státního zastupitelství). ... Za této situace považoval Ústavní soud za nezbytné dále reagovat na námitky stěžovatelů, že v rámci dozorové a dohledové činnosti státního zastupitelství nebudou jejich práva náležitě chráněna a možný zásah do nich nemůže být za stávající právní úpravy efektivně přezkoumán (i ve smyslu čl. 13 Úmluvy). Tyto pochybnosti totiž nejsou dle Ústavního soudu namístě". Ústavní soud výslovně odmítnul obecné pochybnosti stěžovatelů stran adekvátní ochrany jejich práv a svobod ze strany státního zastupitelství s tím, že "V současné době je tak činnost státního zastupitelství (viz §2 odst. 2 zákona o státním zastupitelství) ovládána mj. zásadou objektivity, která znamená, že při výkonu své funkce věnuje státní zastupitelství pozornost všem relevantním okolnostem, bez ohledu na to, zda jsou pro jeho postup (a tedy ve své podstatě i zájem státu) v řízení výhodné nebo nevýhodné, což se projevuje obzvláště v případech zásahu do základních práv. Povinností státního zastupitelství totiž je nejenom tato základní práva ctít, ale také je aktivně chránit v případech, kdy by docházelo k jejich porušování, v rámci trestního řízení nevyjímaje. Proto Ústavní soud zdůrazňuje, že není dán žádný důvod a priori popírat schopnost státního zastupitelství ochránit základní práva a svobody osob dotčených úkony policejního orgánu jakožto orgánu činného v trestním řízení, neboť naopak k ochraně těchto práv a svobod je státní zastupitelství, jako jeden z orgánů materiálně pojímaného právního státu chránící základní práva a svobody, přímo povoláno Ústavou i zákony, aniž by mělo jakkoli upřednostňovat zájem státu před zájmy jednotlivce. Ostatně také proto státní zástupce může přezkoumávat přiměřenost či účelnost postupů policie (ve smyslu jejich zásahu do základních práv a svobod)".
13. K námitce stěžovatele, že trestní řád neposkytuje znalcům podávajícím znalecký posudek v přípravném trestním řízení žádný právní nástroj, kterým by docílili přezkumu rozhodnutí státního zástupce o stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu podle §110b trestního řádu soudem, poukazuje Ústavní soud na body 54 a 55 nálezu sp. zn. II. ÚS 3173/16, ve kterých zdůraznil, že "oprávnění státního zastupitelství v rámci dozorové činnosti nad postupy policejního orgánu jsou příslušnými právními předpisy dána natolik široce, že příslušný státní zástupce bezesporu disponuje možností řádného prošetření tvrzených pochybení, pročež při řádném postupu poskytne efektivní ochranu základních práv a svobod dotčených osob. Kromě výše uvedeného pak nelze opomenout, že řádnému prošetření činnosti policejního orgánu napomáhá též víceinstančnost řízení, kdy nadřízené státní zastupitelství vykonávající dohled nad dozorovým státním zastupitelstvím může v rámci svého postupu předchozí pochybení podřízeného státního zastupitelství napravit (viz též ustanovení §157a odst. 2 trestního řádu). Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že pokud by osoby namítající zásah do svých práv a svobod způsobený postupem policejního orgánu nadále shledávaly v postupu státního zastupitelství zásadní pochybení (ve smyslu neposkytnutí ochrany základních práv a svobod), disponují možností podání ústavní stížnosti a dovolání se svých práv u Ústavního soudu (opět viz shodně usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. 8. 2014). Za "rozhodnutí" zasahující do jejich práv bude totiž možno považovat i případné sdělení státního zastupitelství o prošetření daného postupu, resp. jiné vyřízení jeho podnětu státním zastupitelstvím (pakliže stěžovatel této možnosti využije)".
14. Výše uvedené lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, kdy stěžovatel mohl proti postupu krajského stáního zastupitelství podat podnět k výkonu dohledu nadřízenému státnímu zastupitelství. K tomu odkazuje Ústavní soud na své závěry ohledně včasnosti a přípustnosti ústavní stížnosti (taktéž soudního znalce brojícího proti nepřiznání odměny za úkon vypracování odborného vyjádření), ke kterým dospěl v usnesení ze dne 8. 9. 2022 sp. zn. 3482/21. V uvedené věci zamítlo Vrchní státní zastupitelství stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu a stěžovatel podal podnět Nejvyššímu státnímu zastupitelství k výkonu dohledu. Nejvyšší státní zastupitelství stěžovateli sdělilo, že policejní orgán postupoval v souladu s právními předpisy, proto podnět odložilo. Ústavní soud zkoumal, zda byla splněna podmínka včasnosti ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a konstatoval, že jako poslední procesní prostředek stěžovatel využil podnět k výkonu dohledu podle §12c až 12f zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), který je podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu skutečně procesním prostředkem k efektivní ochraně práv stěžovatele. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak mu ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud současně konstatoval, že jde o majetkové nároky, nikoli o práva primárně spojená s účelem trestního řízení a že rozhodnutí o znalečném by mělo podléhat soudnímu přezkumu, v posuzovaném případě by však ochrana stěžovatelova práva nebyla dostatečně efektivní, Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
15. Ústavní soud uzavírá, že závěru správních soudů, že v nyní posuzované věci při rozhodování o znalečném policejní orgán a státní zástupce postupovali jako orgány činné v trestním řízení podle trestního řádu, a proto jejich rozhodnutí nepodléhají přezkumu ve správním soudnictví [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], není z pohledu ústavnosti čeho vytknout, a ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a krajského soudu je tedy zjevně neopodstatněná.
16. Odmítnutí žaloby krajským soudem (či Nejvyšším správním soudem postupem podle §110 odst. 1 s. ř. s.) z důvodu nedostatku podmínek řízení má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení krajského státního zastupitelství a usnesení policejního orgánu. Podal-li stěžovatel proti usnesení krajského státního zastupitelství o zamítnutí stížnosti proti usnesení policejního orgánu, kterým mu bylo postupem podle §110b trestního řádu určeno znalečné, žalobu ve správním soudnictví, nejsou opravné prostředky v rámci trestního řízení vyčerpány. Příslušným k řešení námitek stran postupu dozorujícího státního zástupce je totiž v první řadě státní zástupce vykonávající ve věci dohled podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství. Této procesní možnosti přitom stěžovatel zjevně nevyužil, resp. žádné rozhodnutí, kterým by bylo rozhodnuto v rámci zmíněného dohledu, nenapadá. Z uvedených důvodů je ústavní stížnost v části směřující proti usnesení krajského státního zastupitelství a usnesení policejního orgánu nepřípustná.
17. Pro úplnost je třeba dodat, že se stěžovatel v ústavní stížnosti nedovolává postupu dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (tzn. přesahu vlastních zájmů stěžovatele, které by mohlo vést k prominutí nesplnění podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práva, resp. přesah vlastních zájmů uvádí ve vztahu k bagatelním částkám, které jsou předmětem nyní posuzované věci) a ani Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu