ECLI:CZ:US:2023:3.US.2492.23.1
sp. zn. III. ÚS 2492/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2023 č. j. 7 Td 34/2023-533, a s ní spojenému návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny a článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Současně s tím stěžovatel žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě podal dne 21. 4. 2023 u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") na stěžovatele, jako obviněného, obžalobu pro pokračující přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografii podle §192 odst. 1, přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a dále pro zločin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, alinea 1, odst. 5 písm. a), přečin svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) a přečin šíření pornografie podle §191 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
3. Z napadeného usnesení vyplývá, že uvedených trestných činů se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že vůči dvěma nezletilým poškozeným (ve věku 13 let) z místa svého bydliště a dalších míst, za užití mobilního telefonu, navázal a následně vedl nevhodnou komunikaci se sexuálním podtextem, přičemž poškozené přiměl k vyhotovení a následnému zaslání jejich intimních fotografií, případně videí, zachycujících jejich nahé tělo, včetně detailních záběrů jejich pohlavních znaků, za účelem svého sexuálního uspokojení a tyto fotografie a videa uložil do paměti svého mobilního telefonu, přičemž mu bylo známo, že poškozené jsou osoby mladší 15 let. Navíc poškozené nezletilé Anně B. (jedná se o pseudonym) zaslal fotografii zachycující jeho obnažený penis, dále ji nejprve za fotografie nabídl peníze a následně vyhrožoval, že pokud po dobu jednoho týdně nebude dělat, co on chce a nebude mu posílat další své intimní fotografie, tak její dříve získané intimní fotografie rozešle, a tímto ji donutil k vyhotovení dalších intimních fotografií a videí včetně detailních záběrů při masturbaci.
4. Krajský soud podal Nejvyššímu soudu návrh na postup podle §25 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"), a to na odnětí trestní věci obviněného stěžovatele a její přikázání Krajskému soudu v Plzni. Krajský soud připustil, že je ve smyslu §18 odst. 1 trestního řádu a §22 trestního řádu věcně i místně příslušný k projednání věci, avšak zdůraznil, že v P. je bydliště obviněného, jakož i sídlo jeho obhájkyně. Krajský soud dodal, že s ohledem na aktuální postoj obviněného lze očekávat delší průběh hlavního líčení, a proto, především z hlediska ekonomiky řízení, považuje za vhodné, aby věc projednal Krajský soud v Plzni.
5. Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením ze dne 26. 7. 2023 č. j. 7 Td 34/2023-533 tak, že se podle §25 trestního řádu věc krajskému soudu neodnímá. Ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že krajský soud je ve věci místně příslušný dle §18 odst. 1 trestního řádu. Obžaloba tak byla podána u místně příslušného soudu, a tento soud se tudíž stal ve smyslu §22 trestního řádu příslušným konat řízení v předmětné trestní věci. Nejvyšší soud dále uvedl, že neshledal důležité důvody pro odnětí věci podle §25 trestního řádu. V prvé řadě konstatoval, že neshledal důvod, proč by se obviněný navzdory velké vzdálenosti svého bydliště nemohl účastnit soudního řízení u soudu v Ostravě. Odnětí věci podle Nejvyššího soudu nelze zdůvodnit tím, že to k soudu bude mít daleko obhájce stěžovatele, ani tím, že jen jeden ze svědků navržených ke slyšení u hlavního líčení je z obvodu příslušného soudu. Nejvyšší soud uzavřel, že odnětím trestní věci krajskému soudu a jejím přikázáním jinému soudu nebude výrazně lépe zabezpečeno řádné objasnění věci, ani rychlost a hospodárnost řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Ústavní stížností stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, které nepřiměřených způsobem zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces, práva na zákonného soudce a práva na řádnou obhajobu, když je povinen účastnit se trestního řízení, které by nadále mělo být vedeno mimo místo jeho bydliště, a to v místě vzdáleném cca 400 km od jeho místa pobytu a místa, kde měl dle obžaloby domnělé jednání spáchat.
7. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud není místně příslušný k projednání jeho věci. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14, v němž bylo konstatováno, že se místní příslušnost soudu pro rozhodování o úkonech přípravného řízení určuje podle stejných pravidel, podle nichž se určuje místní příslušnost soudu pro hlavní líčení, tj. podle pravidel, která obsahuje ustanovení §18 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení je místně příslušný soud, v jehož obvodu se čin stal, nebo soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, zdržuje se či pracuje, nebo soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo. Jak stěžovatel zdůrazňuje, tato pravidla jsou vzájemně subsidiární, a mají tedy mezi sebou jasnou posloupnost. Tu podle názoru stěžovatele orgány činné v trestním řízení nedodržely, neboť určily místní příslušnost soudu v místě, kde čin vyšel najevo, ačkoliv toto kritérium je v uvedené hierarchii nejníže. Nevypořádání se s námitkou obhajoby ohledně místní nepříslušnosti považuje stěžovatel za porušení svého práva na spravedlivý proces. Stěžovatel se domnívá, že celé trestní řízení mělo být prováděno v místě jeho bydliště a místně příslušným měl být Krajský soud v Plzni.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
9. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není zásadně povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, přičemž tak může činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody.
10. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05). Tento zmíněný "odstup" a zdrženlivost Ústavního soudu ve vztahu k meritornímu přezkumu přípravného řízení trestního je logickou konsekvencí a průmětem zásady subsidiarity ústavní stížnosti, která je v těchto případech prostředkem ultima ratio (usnesení ze dne 1. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1212/21).
11. V nyní projednávané věci stěžovatel namítá, že k porušení jeho základních práv došlo nesprávným určením místní příslušnosti soudu, který bude rozhodovat v jeho trestní věci, a domnívá se, že Nejvyšší soud pochybil, když podle §25 trestního řádu neodňal předmětnou věc krajskému soudu.
12. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému podle §25 trestního řádu představuje výjimku z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce zaručeného v článku 38 odst. 1 Listiny, podle nějž "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" a "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Zákon přitom blíže nevymezuje, co jsou "důležité důvody" ve smyslu §25 trestního řádu, neboť jejich posouzení vychází z konkrétních podmínek projednávané věci. Rozumí se jimi především takové důvody, které zajišťují nestranné a zákonné projednání věci, náležité zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a uplatnění všech v úvahu přicházejících zásad trestního řízení. Při úvaze, zda v konkrétní projednávané věci jsou dány důležité důvody pro delegaci, nelze vycházet jen z jednoho určitého hlediska či skutečnosti, ale je třeba zvažovat všechny v úvahu přicházející okolnosti případu ve vzájemné souvislosti. Vždy musí být zohledněno řádné zabezpečení a dosažení účelu trestního řízení (viz usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 184/22). Posouzení shora uvedených okolností je v prvé řadě úkolem obecných soudů, do jejichž rozhodování by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze ve výjimečném případě, kdy by pochybení soudů překračovalo meze stanovené ústavněprávními předpisy. K tomu však podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.
13. Jak je zřejmé z obsahu napadeného usnesení, Nejvyšší soud zcela řádně a logicky odůvodnil, proč neshledal důležité důvody pro odnětí věci krajskému soudu, přičemž zejména konstatoval, že nejsou dány žádné důvody, proč by se nemohl obviněný účastnit soudního řízení u uvedeného krajského soudu. Dostatečně se rovněž vyjádřil k tomu, že svědkové v dané trestní věci pochází z různých krajů, když v této souvislosti konstatoval, že výjimečné okolnosti dovolující učinit průlom do práva na zákonného soudce nelze založit na srovnání vzdáleností mezi bydlištěm možných svědků a sídlem soudu, ke kterému se mají na základě předvolání dostavit, či na porovnání počtu svědků s kratší či s větší vzdáleností k sídlu příslušného soudu. Dospěl-li tedy Nejvyšší soud k závěru, že nejsou dány výjimečné okolnosti odůvodňující odnětí věci podle §25 trestního řádu, Ústavní soud neshledal v jeho postupu žádné pochybení.
14. Namítá-li stěžovatel, že k porušení jeho základních práv došlo tím, že krajský soud vůbec není místně příslušný k projednání jeho trestní věci, Ústavní soud se s touto námitkou nemohl ztotožnit. Také otázkou místní příslušnosti krajského soudu se Nejvyšší soud řádně zabýval a vyložil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o místní příslušnosti uvedeného soudu.
15. Podle §18 odst. 1 trestního řádu koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že za místo spáchání trestného činu je třeba obecně považovat místo, kde došlo k jednání pachatele naplňující objektivní stránku trestného činu, i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. Nejvyšší soud dále vysvětlil, že trestný čin sexuálního nátlaku je v předmětné věci tzv. distančním deliktem, a proto je místem jeho spáchání jednak místo, kde se pachatel dopustil jednání, tedy pronesení pohrůžky jinou těžkou újmou, ale i místo, kde došlo k následku v podobě pohlavního sebeukájení a obnažování poškozené. Byla-li podána obžaloba u soudu, v jehož obvodu se nachází kterékoli z těchto míst, stává se tento soud místně příslušným k projednání věci bez ohledu na to, že místně příslušným by podle uvedených hledisek mohl být i jiný soud. Nejvyšší soud tedy dovodil, že obvod krajského soudu je místem spáchání zločinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, alinea 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve smyslu §18 odst. 1 trestního řádu, a jelikož u něj byla podána obžaloba, je tento soud i místně příslušný.
16. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení náležitě zdůvodnil, proč je Krajský soud v Ostravě soudem místně příslušným. Pochybnosti o své místní příslušnosti ostatně neměl ani samotný Krajský soud v Ostravě. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy špatně aplikovaly ustanovení §18 trestního řádu, když určily místní příslušnost soudu podle místa, kde čin vyšel najevo, míjí se tato argumentace s odůvodněním Nejvyššího soudu. Z napadeného rozhodnutí je totiž zřejmé, že Nejvyšší soud určil místní příslušnost Krajského soudu v Ostravě nikoliv na základě místa, kde vyšel čin najevo, nýbrž místa, kde byl čin spáchán. Jak Nejvyšší soud správně vyložil, v případě distančního trestného činu se za místo jeho spáchání považuje také místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. To odpovídá jak ustálené rozhodovací praxi obecných soudů, tak názorům uvedeným v komentářové literatuře [viz např. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a další. Trestní řád: Komentář. Wolters Kluwer. Str. 171.]. Nejvyšší soud se tím proto nikterak neodchýlil od ústavně konformního výkladu citovaného ustanovení.
17. S ohledem na výše uvedené lze rovněž konstatovat, že se Nejvyšší soud nedostal do rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14, na který poukazuje stěžovatel v ústavní stížnosti. V citovaném nálezu Ústavní soud vyložil, že v souladu s ústavně konformním výkladem §26 trestního řádu musí návrhy státních zástupců krajských státních zastupitelství a vrchních státních zastupitelství v přípravném řízení směřovat vůči okresnímu soudu příslušnému podle §18 trestního řádu. V nyní projednávaném případě podal Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě obžalobu u Krajského soudu v Ostravě, který je podle výše akceptovaných závěrů Nejvyššího soudu místně příslušný podle §18 odst. 1 trestního řádu, neboť v jeho obvodu byl trestný čin spáchán. Nelze stěžovateli přisvědčit, že by tento postup byl jakkoliv v rozporu se závěry uvedenými v citovaném nálezu.
18. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu