ECLI:CZ:US:2023:3.US.2498.23.1
sp. zn. III. ÚS 2498/23
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného Mgr. Janou Harcovou, advokátkou, sídlem Školní 601, Milotice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2023 č. j. 4 To 68/2023-260 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. května 2023 č. j. 3 T 67/2023-248, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2023 č. j. 4 To 68/2023-260 byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2023 č. j. 4 To 68/2023-260 se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že proti stěžovateli bylo dne 8. února 2023 zahájeno trestní stíhání pro trestný přečin vydírání, jehož se měl ve stručnosti dopustit tím, že po poškozené na jejím pracovišti v restauraci požadoval, aby mu společně se svým přítelem vrátila všechny jeho věci a zbraně, které mu měl její přítel odcizit z vozidla, přičemž poté, co se mu poškozená snažila vysvětlit, že ona ani její přítel nic neukradli, jí zvýšeným hlasem řekl, že jestli mu bude lhát do očí, zbije ji, a pokud mu zbraně nevydají, aby je mohl předat blíže nekonkretizovaným lidem, bude muset ukázat na jejich dům a ti lidé jejich dům rozstřílí.
3. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 8. února 2023 č. j. 17 Nt 301/2023-7 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) trestního řádu. Okresní soud konstatoval, že se stěžovatel dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, ačkoliv on to popírá. Podle okresního soudu je však usvědčován nejen výpovědí poškozené, ale částečně také výpověďmi jiných osob. Stěžovateli měly být odcizeny zbraně, jejichž část byla nalezena. Skutečnost, že se zřejmě jednalo o zbraně vzduchové, nesnižuje podle okresního soudu závažnost projednávané věci. Okresní soud uvedl, že stěžovatel zná osobně a dlouhodobě všechny svědky konfliktu a že poškozenou a jejího přítele kontaktoval již před projednávaným incidentem za účelem vydání klíčů od automobilu, kde se měly zbraně nacházet. S ohledem na osobu stěžovatele, který je dlouhodobým uživatelem návykových látek, byly u něj nalezeny komponenty střelných zbraní, v automobilu byly nalezeny vzduchové pušky a další zbraně jsou "tzv. ve hře", a s ohledem na jeho chování a jeho vazby na svědky a poškozenou měl okresní soud za to, že by po propuštění z vazby neustal ve své snaze nalézt své věci a za tímto účelem by opětovně poškozenou nebo svědky kontaktoval a neváhal by znovu použít pohrůžku násilí či jiné těžké újmy.
4. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Hodoníně ze dne 6. března 2023 bylo rozhodnuto o pominutí důvodu vazby uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu.
5. Dne 4. května 2023 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby spojenou s návrhem na nahrazení vazby písemným slibem podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu, dohledem probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu, případně peněžitou zárukou podle §73a odst. 1 trestního řádu. Mimo jiné uvedl, že nemá důvod se po třech měsících u poškozené domáhat vydání svých věcí. Zdůraznil, že se při incidentu nepokusil o fyzické ohrožení poškozené a z její výpovědi vyplývá, že ji od incidentu nikdo jiný nevyhrožoval, ani ji nekontaktoval. Stěžovatel konstatoval, že sice v minulosti vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody za těžké ublížení na zdraví, k tomuto činu však došlo v roce 2011 a od té doby již za obdobně závažnou trestnou činnost souzen nebyl; v posledních letech byl odsouzen za majetkovou trestnou činnost a maření úředního rozhodnutí, za což mu byl uložen podmíněný trest a trest veřejně prospěšných prací. Stěžovatel zdůraznil, že má možnost bydliště a zajištěnou práci zahradníka.
6. Napadeným usnesením okresního soudu byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu, tj. z důvodu vazby předstižné. Dále okresní soud rozhodl, že se nepřijímá písemný slib stěžovatele, náhrada vazby dohledem probačního úředníka ani peněžitá záruka a žádost o propuštění z vazby se zamítá. Okresní soud nejprve konstatoval, že z dosud opatřených důkazů vyplývá, že stěžovatel se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Do odůvodnění napadeného usnesení převzal okresní soud doslova ty části odůvodnění svého usnesení o vzetí stěžovatele do vazby ze dne 8. února 2023, které se týkaly jak vazby předstižné, tak částečně i vazby koluzní. Závěrem uvedl, že osoba stěžovatele v současné době neskýtá záruku, že by jeho vazbu bylo možno nahradit jakýmkoliv jiným institutem trestního řízení, neboť se jedná o osobu se sklony k páchání trestné činnosti.
7. Dne 7. června 2023 podal stěžovatel proti napadenému usnesení okresního soudu stížnost. Uvedl, že i když někteří svědci, jejichž výpověď zmínil okresní soud v napadeném usnesení, k věci nevypovídali, nebyli vyslýcháni nebo byl návrh stěžovatele na jejich výslech odmítnut jako nadbytečný, přesto okresní soud při odůvodnění napadeného usnesení vycházel z jejich výpovědí. Stěžovatel odkázal na kamerový záznam incidentu založený ve spise a tvrdil, že na jeho rozhovor s poškozenou přítomní hosté nijak nereagovali, a to ani kolega číšník. Z kamerového záznamu podle stěžovatele dále vyplývá, že poškozenou po prvotní a jediné promluvě již neoslovoval, při odchodu z restaurace s ní nehovořil a nijak ji fyzicky neohrožoval. Nevyhledal ji ani doma, nevolal jí ani neposlal sms. Dále stěžovatel uvedl, že žádné tvrzené zbraně v průběhu vyšetřování nalezeny nebyly, byla zadržena pouze torza zbraní vzduchových; naopak jediné části reálných zbraní či jejich komponentů byly vydány přítelem poškozené a jeho sestrou. Stěžovatel uvedl skutečnosti, které podle něj dosvědčují násilnou povahu přítele poškozené, která z něj proto má mít obavy. Podle stěžovatele není jasné, co je míněno jeho chováním před vzetím do vazby, neboť při zatčení nekladl odpor, ve vazbě se chová příkladně, v minulosti dobrovolně a včas nastoupil k výkonu trestu odnětí svobody a před incidentem poškozenou nijak neohrožoval. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2698/22 ze dne 14. 2. 2023 stěžovatel namítal, že ve vztahu k předstižné vazbě musí být dána důvodná obava, vyplývající z konkrétních skutečností, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Konstatoval, že byl v minulosti odsouzen za těžké ublížení na zdraví a vykonal trest odnětí svobody v délce tří let, po propuštění v roce 2016 však již trestnou činnost tohoto charakteru nespáchal, do roku 2019 nebyl odsouzen. V posledních třech letech se dopustil méně závažné trestné činnosti (řízení malého motocyklu přes zákaz řízení, přechovávání omamné a psychotropní látky a spolupachatelství krádeže v hodnotě necelých 7 000 Kč).
8. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelova stížnost zamítnuta. Krajský soud uvedl, že stále existuje podezření, že se stal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, a že dosud shromážděné důkazy svědčí pro to, že jej spáchal stěžovatel. Konstatoval, že v této fázi se soud nemůže zabývat důsledným hodnocením výpovědí jednotlivých svědků a jejich věrohodností a že svědci vyslechnutí v přípravném řízení byli navrženi k podání výpovědí u odročeného hlavního líčení. Ve vztahu k stěžovatelově námitce, že je trestán za svou minulost, krajský soud uvedl, že lze skutečně těžko odhlédnout od jeho trestní minulosti, neboť ta spíše vazební důvod zesiluje. Za důvodné okolnosti ve smyslu §67 písm. c) trestního řádu považoval krajský soud ve shodě s okresním soudem jeho odsouzení za závažnou násilnou trestnou činnost, následná tři odsouzení za méně závažnou trestnou činnost a skutečnost, že je dlouhodobým pravidelným uživatelem návykových látek. Důvodná obava z opakování trestné činnosti je podle krajského soudu založena na způsobu páchání trestné činnosti, kdy stěžovatel mohl svůj požadavek na vrácení věcí řešit spíše s přítelem poškozené nebo prostředky komunikace na dálku, zvolil však osobní způsob konfrontace. Ohledně možnosti nahrazení vazby jiným institutem se krajský soud vyjádřil tak, že vzhledem k osobě stěžovatele nelze účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
II. Obsah ústavní stížnosti
9. S odkazem na nálezy Ústavního soudu stěžovatel konstatuje, že porušení práva na osobní svobodu může spočívat zvláště v tom, že soud pouze zopakuje důvody uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné. Stěžovatel namítá, že krajský soud i okresní soud ve svých rozhodnutích zcela převzaly původní důvody vzetí stěžovatele do vazby, přičemž zejména z bodu 5 napadeného usnesení okresního soudu je zjevné, že text je totožný s textem odůvodnění vzetí do vazby.
10. Stěžovatel uvádí, že oba soudy nevzaly v úvahu plynutí času, a to zejména ve vztahu k tvrzenému argumentu o tzv. dalších zbraních ve hře, jejichž existence nebyla prokázána ani po sedmi měsících trvání vazby.
11. Stěžovatel namítá, že z napadených rozhodnutí nevyplývá, z jakých okolností a důvodů je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.
III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
12. Okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že při rozhodování o trvání důvodů vazby je plně odkázán na obsah spisového materiálu, na důkazy v něm obsažené a na výpověď, případně návrhy obviněného. Konstatoval, že z obsahu spisového materiálu a z doplnění stěžovatele vyplynulo, že vazební důvod podle §67 písm. c) trestního řádu byl dán i nadále. Okresní soud poznamenal, že soudy obvykle používají shodných slovních spojení či obratů, což však neznamená, že by nebyl důvod vazby přezkoumáván.
13. Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
14. Krajské státní zastupitelství v Brně se k ústavní stížnosti též nevyjádřilo.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
a) Obecná východiska
16. V řízení o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
17. Obsahem institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů zbavení osobní svobody obviněného podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU; 214/1994 Sb.)]. Vždy musí jít o opatření nezbytné k tomu, aby mohly orgány činné v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, a to při respektování principu presumpce neviny [nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153)].
18. Je úkolem obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace konkrétní trestní věci, jakož i stadia, ve kterém se věc nachází, a na základě znalosti všech okolností a souvislostí případu posoudily, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak [srov. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145)].
19. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469) nebo sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)].
20. Na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a z principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Odůvodnění rozhodnutí o vazbě musí mít náležitosti podle §134 trestního řádu. Musí z něj vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a to při respektování skutečnosti, že rozhodování o vazbě je vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti, nikoliv jistoty ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě [srov. výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 271/96, nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121) nebo nález sp. zn. II. ÚS 413/01 ze dne 19. 12. 2001 (N 201/24 SbNU 513)].
21. Účelem vazby předstižné podle §67 písm. c) trestního řádu je zajistit osobu obviněného, u něhož je za podmínek dovětku citovaného ustanovení dána důvodná obava, vyplývající z konkrétních skutečností, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Mezi konkrétní skutečnosti, o něž se v citovaném ustanovení uvedená obava může opírat, patří např. určitá dlouhodobá tendence obviněného k páchání trestné činnosti toho druhu, pro kterou je stíhán. Vedle snadno zjistitelných skutečností (např. obviněný byl již opakovaně během delšího časového úseku za uvedenou trestnou činnost postihován, nacházel se v době spáchání trestné činnosti ve zkušební době podmíněného propuštění apod.) musí soud vyhodnotit též aktuální situaci obviněného. Existence tohoto vazebního důvodu bude závislá na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí a na prostředí, v němž se obviněný pohybuje. Přiměřené zhodnocení těchto aspektů musí být z odůvodnění rozhodnutí seznatelné (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2698/22 ze dne 14. 2. 2023).
22. V případě prodlužování vazby je třeba vzít v potaz důvody, pro něž autentický veřejný zájem na pokračování zásahu do osobní svobody převažuje nad presumpcí neviny i s ohledem na délku trvání vazby, a to na podkladě konkrétních specifických okolností každého případu. Nepostačuje tu již samotná existence podezření ze spáchání stíhaného skutku, ale zapotřebí jsou ještě další dostatečné a relevantní důvody uvedené obecnými soudy pro pokračování v omezení osobní svobody, jež musí být seznatelné z odůvodnění jejich rozhodnutí. Soudy musí rovněž zvažovat, zda účelu vazby nelze dosáhnout i méně invazivním prostředkem (srov. bod 23 nálezu sp. zn. I. ÚS 2987/22 ze dne 8. 12. 2022 a v něm uvedené odkazy na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva).
23. Klíčovým faktorem pro posouzení důvodnosti trvání vazby je plynutí času. Obecné soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. Konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání vazby už nemusí postačovat. To musí být podloženo dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517)]. Porušení práva na osobní svobodu může spočívat zvláště v tom, že soud pouze zopakuje důvody uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (N 217/71 SbNU 545)].
24. Soud musí při rozhodování o dalším trvání vazby zvážit případné námitky obviněného, který má právo prokazovat existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 trestního řádu eliminují (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 citovaný výše). Není povinen se vypořádat jednotlivě s každým argumentem uplatněným obviněným nebo jeho obhájcem, musí však adekvátním způsobem reagovat na všechna tvrzení, která jsou způsobilá zpochybnit oprávněnost dalšího trvání vazby.
b) Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
25. Svou obavu ohledně opětovného kontaktování poškozené a užití pohrůžky násilí či jiné těžké újmy odůvodnil okresní soud odkazem na "... dosud provedené důkazy a především chování obviněného před jeho vzetím do vazby ...", aniž by vysvětlil, co přesně takovým chováním myslí, a na "... osobu obviněného, jenž je dlouholetým a pravidelným uživatelem návykových látek...", aniž by objasnil, jak konkrétně tato skutečnost ovlivňuje důvodnou obavu okresního soudu ohledně opětovného kontaktování poškozené. Odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu tak zcela postrádá uvedení zákonem požadovaných konkrétních skutečností, včetně konkrétního posouzení osobnosti stěžovatele. Jak je uvedeno v bodě 21 tohoto nálezu, trestnou činností, k níž by mohl mít stěžovatel sklony a která by mohla odůvodňovat nutnost vazby, je myšlena trestná činnost stejného druhu, pro kterou je stěžovatel v posuzovaném případě stíhán. Kromě výše uvedeného konstatování o "chování obviněného před jeho vzetím do vazby" se však okresní soud trestnou činností stěžovatele konkrétně nezabýval. Ústavní soud podotýká, že ani dlouhodobá tendence k páchání trestné činnosti stejného druhu sama o sobě nemusí v konkrétním případě postačovat k vyslovení závěru o existenci důvodné obavy podle §67 písm. c) trestního řádu. Předchozí trestní minulost může hrát roli, ale nikoliv výlučnou, jako vazební důvod je třeba argument předchozí trestní minulosti doplnit vysvětlením konkrétnějšího podezření dalšího pokračování v trestné činnosti, což vyplývá z požadavku zdrženlivosti a maximální šetrnosti k právům obviněných [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3533/16 ze dne 17. 1 2017 (N 13/84 SbNU 159), bod 16].
26. Z bodu 5 napadeného usnesení okresního soudu je patrné, že okresní soud své rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě odůvodnil stejnými slovy jako své předchozí usnesení o vzetí stěžovatele do vazby, pouze vynechal část vztahující se k vazebnímu důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu, neboť tento důvod pominul (viz bod 4 tohoto nálezu). Okresní soud rozhodující dne 31. května 2023 odůvodnil nutnost setrvání stěžovatele ve vazbě stejnými důvody jako v usnesení o vzetí do vazby ze dne 8. února 2023, tedy důvody existujícími na samém počátku vyšetřování trestné činnosti stěžovatele. V rozporu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu týkající se tzv. zesílených důvodů neuvedl okresní soud žádné další dostatečné a relevantní důvody pro pokračování v omezení osobní svobody (srov. body 22 a 23 tohoto nálezu).
27. V rozporu s požadavky na vypořádání se s námitkami zpochybňujícími důvodnost dalšího trvání vazby (srov. bod 24 tohoto nálezu) okresní soud nijak nereagoval na námitky stěžovatele v žádosti o propuštění z vazby ze dne 4. května 2023 (viz bod 5 tohoto nálezu) vůči soudem tvrzené obavě z pokračování trestné činnosti, pro kterou je stíhán, a vůči jeho trestní minulosti.
28. Ohledně návrhu stěžovatele na nahrazení vazby písemným slibem, peněžitou zárukou nebo dohledem probačního úředníka okresní soud v napadeném usnesení pouze lakonicky konstatoval, že osoba stěžovatele v současné době neskýtá záruku, že by bylo možno vazbu nahradit jakýmkoliv jiným institutem, neboť se jedná o "... osobu se sklony k páchání trestné činnosti ..." Okresní soud neodůvodnil své rozhodnutí o nemožnosti užití institutu nahrazujícího vazbu konkrétními skutečnostmi vysvětlujícími, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a proč v trestním řízení nelze tohoto účelu dosáhnout jinak.
29. Krajský soud v napadeném usnesení (srov. bod 8 tohoto nálezu) aproboval odkaz okresního soudu na chování stěžovatele před jeho vzetím do vazby a uvedl, že trestní minulost (bohatá kriminální historie) a dlouhodobé a pravidelné užívání návykových látek jde k jeho tíži a zesiluje daný vazební důvod. K tomu Ústavní soud opětovně podotýká, že samotná a obecná skutečnost, že stěžovatel byl vícekrát trestaný a je uživatelem návykových látek, nestačí pro závěr, že bude pokračovat ve vyšetřované trestné činnosti. Ve vztahu k důvodné obavě z opakování trestné činnosti odkázal krajský soud na způsob spáchání trestné činnosti a uvedl, že stěžovatel měl věc řešit spíše s přítelem poškozené nebo prostředky komunikace na dálku. Z tohoto konstatování však podle Ústavního soudu nejsou seznatelné konkrétní skutečnosti, které by mohly odůvodňovat obavu, že by stěžovatel po propuštění z vazby poškozenou opětovně kontaktoval.
30. Stejně jako okresní soud se ani krajský soud blíže nevyjádřil k institutům nahrazujícím vazbu, pouze konstatoval, že vzhledem k osobě stěžovatele nelze účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
31. Ústavní soud upozorňuje na kategorické tvrzení okresního soudu, že se stěžovatel dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu (viz bod 6 tohoto nálezu), a podotýká, že ve vazebním řízení obecné soudy zásadně nemohou posuzovat vinu obviněného, nýbrž zkoumají pouze existenci důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě. Výše uvedené tvrzení okresní soudu je v této fází trestního řízení nepřípustné, neboť v rozporu s ústavním principem presumpce neviny předjímá závěr o vině stěžovatele.
32. Na základě shora popsaných skutečností Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nebyla v požadovaném rozsahu řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněna, a to zejména z hlediska konkrétních skutečností zakládajících důvodnou obavu, že stěžovatel bude jednat způsobem podle §67 písm. c) trestního řádu, tedy že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Obecné soudy se nedostatečně zabývaly osobními poměry stěžovatele, nevypořádaly se s požadavky plynoucími z tzv. doktríny zesílených důvodů pro trvání omezení osobní svobody, nezabývaly se náležitě námitkami vznesenými stěžovatelem a z jejich rozhodnutí není zřejmé, z čeho dovozují nemožnost nahradit vazbu jiným opatřením podle trestního řádu. Tím, že oba obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, postupovaly způsobem rozporným s §73c trestního řádu, a porušily tak stěžovatelovo právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a na osobní svobodu chráněné čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny.
33. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl jak rozhodnutí okresního soudu, tak i rozhodnutí krajského soudu. Ústavní soud připomíná, že v souladu s čl. 4 Ústavy je povinností všech soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Ústavní soud proto ve své činnosti vychází z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů [nález sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65)] a zasahuje do jejich činnosti jedině tehdy, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod. Tento princip se projevuje i v subsidiaritě ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), která je zásadně (srov. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Z principu minimalizace zásahů a ze subsidiarity ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil své oprávnění odmítnout část ústavní stížnosti pro nepřípustnost [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] v situacích, kdy zrušením jen jednoho z napadených rozhodnutí je znovu vytvořen obecným soudům dostatečný prostor pro to, aby samy poskytly ochranu základním právům a svobodám [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), bod 5; nález sp. zn. II. ÚS 200/13 ze dne 16. 7. 2013 (N 123/70 SbNU 127); nález sp. zn. III. ÚS 2428/13 ze dne 13. 6. 2014 (N 123/73 SbNU 869) a nález sp. zn. IV. ÚS 2722/13 ze dne 3. 2. 2015 (N 22/76 SbNU 313), bod 28]. Je na uvážení Ústavního soudu, jak rozsáhlý zásah do rozhodování obecných soudů považuje v konkrétním případě za nezbytný pro nápravu zjištěného porušení základních práv či svobod. V projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že pro ochranu základních práv a svobod stěžovatele postačuje zrušit napadené rozhodnutí krajského soudu, neboť procesní pravidla, kterými se krajský soud řídí v řízení o stížnosti, umožňují v dostatečném rozsahu napravit výše zmíněná pochybení okresního soudu.
34. Z důvodu procesní ekonomie, jakožto i s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů tak Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl pouze z části a zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona. I přes výše uvedená závažná pochybení obou soudů, která Ústavní soud shledal a se kterými se bude třeba vypořádat, byla ústavní stížnost ve zbývající části směřující proti napadenému rozhodnutí okresního soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná odmítnuta.
35. Zrušením napadeného rozhodnutí krajského soudu se vytváří prostor pro opětovné posouzení napadeného rozhodnutí okresního soudu ze strany krajského soudu, a to v intencích právního názoru, vyjádřeného v tomto nálezu.
36. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle §39 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval, neboť mu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu