ECLI:CZ:US:2023:3.US.3603.22.1
sp. zn. III. ÚS 3603/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti L. F., zastoupeného Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 187/2022-420 ze dne 27. září 2022, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) L. F., 2) P. F. a 3) nezl. N. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel je biologickým otcem vedlejšího účastníka a dědečkem nezletilé vedlejší účastnice. Stěžovatel podal návrh na úpravu styku s nezletilou, o kterém rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem č. j. 0 P 443/2013-369 ze dne 28. března 2022 tak, že stěžovatelův návrh zamítnul (výrok I.) a určil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem ve výroku I. potvrdil, a ve výroku II. změnil tak, že je stěžovatel povinen zaplatit rodičům nezletilé náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně. Dále městský soud stěžovateli uložil uhradit rodičům nezletilé i náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že jeho vnučka je ochuzena o přirozený a legitimní styk s prarodičem, a že stěžovatel je ochuzen o styk s vnučkou. Obecné soudy dle stěžovatelova názoru nemají reálného a srozumitelného odůvodnění, proč se blíže nezabývaly konfliktem mezi stěžovatelem a jeho synem, dle jeho přesvědčení měly podrobněji zjišťovat, co je příčinou "konfliktní situace" a vytvořit prostředí vhodné pro styk stěžovatele s vnučkou. Dodává, že vytýkané emaily s popisem plánovaného jednání stěžovatele je třeba brát jako nikoliv vážně míněné, kdy dle jeho názoru jde o výraz naprostého zoufalství, plynoucí z toho, že je mu po řadu let zamezován styk s vnučkou. Ke stanovisku nezletilé, která se se stěžovatelem odmítá setkat, stěžovatel uvádí, že toto stanovisko má menší vypovídací hodnotu, neboť informace o stěžovateli jsou nezletilé předávány osobami, se kterými je stěžovatel v "konfliktu", a že je třeba přihlédnout i k věku nezletilé, která je v období začátku puberty. Dle stěžovatele nebylo v řízení postupováno v duchu zásady v nejlepšího zájmu dítěte a práva stěžovatele na ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a ve spojení s tím do práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stěžovatel je navíc přesvědčen, že rozhodnutí obecných soudů v jeho věci vykazují prvky libovůle.
4. V doplnění svého podání stěžovatel poukázal na to, že konfliktní situace leží dle jeho přesvědčení na synovi, jeho matce (bývalé stěžovatelově manželce) a jejím otci. Dodal, že on sám je naprosto bezúhnonný, že je spisovatelem a cestovatelem, že pracoval jako průvodce zahraničních turistů, a že má velmi dobrý vztah k dětem, a že by dle jeho názoru jeho přítomnost byla pro nezletilou bezpochyby přínosem. Dodal, že v případě, že by se s ním vnučka stýkala, odkázal by jí svůj majetek (byt), a že by ve svém věku již měla začít uvažovat reálně. Uvedl, že k medializaci věci dosud nepřistoupil, a pokusil se vysvětlit, co jej vedlo k formulaci obsahu emailu adresovaného vnučce. Stěžovatel dále uvedl své pochybnosti o nepodjatosti orgánu sociálně-právní ochrany dítěte a své přesvědčení, že názor vnučky pramení ze špatné výchovy jejích rodičů. Závěrem stěžovatel uzavřel, že je možné jednat spolu (s rodiči nezletilé a nezletilou) "jako slušní lidé, což bude základem a největším přínosem pro dítě samotné".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že uvedeným požadavkům napadený rozsudek dostál.
8. Pokud stěžovatel zpochybňuje postup městského soudu, a potažmo též soudu obvodního, v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.
9. Městský soud (a před ním též soud obvodní jako soud nalézací) totiž dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry velmi podrobně zdůvodnily. Ústavní soud se nadto s výše rekapitulovaným závěry obecných soudů ztotožňuje a na rozdíl od stěžovatele je považuje za přesvědčivé a nacházející oporu v provedeném dokazování.
10. Na postupu a rozhodnutí městského soudu Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, jak již učinil obvodní soud (viz odst. 10 napadeného rozsudku), že ve věcech úpravy styku nezletilých s rodiči, resp. prarodiči, zůstává rozhodujícím hlediskem vždy nejlepší zájem dítěte. Obvodní soud přitom odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1081/20 ze dne 30. 8. 2021, z kterého plyne, že "při stanovení rozsahu styku dítěte s dalšími příbuznými podle §927 občanského zákoníku je třeba pečlivě zvažovat nejlepší zájem dítěte", a závěr, že "v rámci hodnocení nejlepšího zájmu dítěte brát v úvahu také jeho vztahy se všemi dalšími příbuznými, tedy nejen těmi, kteří mohou o soudní stanovení styku v konkrétním případě usilovat". Obvodní soud pak v projednávané věci aplikoval §867 a §927 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dospěl k závěru, že neexistence úpravy styku nezletilé se stěžovatelem nepředstavuje pro nezletilou újmu, naopak by potenciálně mohlo dojít k újmě nezletilé při úpravě styku se stěžovatelem, kdy by se nezletilá mohla stát "hromosvodem" pro výtky či nařčení z jedné či druhé strany (viz bod 8 napadeného rozsudku).
11. Obvodní i městský soud pak přiléhavě popsaly, jaké vztahy panují dlouhodobě mezi rodiči nezletilé a stěžovatelem. V řízení bylo obvodním soudem zjištěno i přání nezletilé, kdy se obvodní soud nespokojil pouze s pouhým konstatováním nezletilé, že stěžovatele vídat nechce, ale pokusil se při pohovoru zkoumat její motivaci, kdy uvádí (viz bodu 9 napadeného rozsudku), že "nicméně stanovisko nezletilé zůstalo v tomto směru pevné a není v žádném případě úkolem soudu, aby nezletilou k čemukoliv ”přemlouval”." Na toto přání nezletilé následně v napadeném rozsudku odkázal i městský soud, který při hodnocení důkazů vyšel i z dalších důkazů, zvláště stěžovatelovy korespondence. Jako nejpodstatnější označuje městský soud stěžovatelův email, adresovaný nezletilé, ze kterého cituje: "Hned na počátku soudního řízení jsem upozornil na skutečnost, že mě budeš během výslechu označovat za nepřijatelného, za jakousi osobu, s níž se nechceš stýkat. Ani zlomek promile nedával naději, že tomu bude jinak, což se potvrdilo. Tím jsi potvrdila kruté a nelidské postoje Tvých rodičů vůči mně." "...tak ti tímto sděluji tvrdou realitu, že pokud budeš vůči mně i nadále projevovat pouhou nenávist, připadne tato krásná garsonka mým vzdáleným příbuzným, vnukům mého bratrance." "...pokud odmítneš tak dobrého dědu jako jsem já...budu doslova přinucen informovat o takovéto krutosti mediálními prostředky veřejnost. Jako spisovatel a cestovatel toho bez veškerých pochyb dosáhnu. Pak se o vašem krutém postoji k vlastnímu tátovi dozví lidé v domě, kde bydlíte, spolupracovníci Tvých rodičů i Tvoji spolužáci." Městský soud uvedl (v bodu 25 napadeného rozsudku), že v minulých řízeních byla opakovaně vyslovována obava, že nezletilá, která žije v harmonické rodině, by při kontaktu se stěžovatelem byla vystavena nekompromisní kritice svých rodičů, což však stěžovatel popíral. Městský soud však dovodil, že z citované korespondence je zřejmé, že by tato obava byla naplněna, a že stěžovatel pojímá nezletilou do okruhu osob, které jsou "proti němu", přičemž jí dokonce vyhrožuje dehonestací mezi spolužáky. Dodal, že tvrzení stěžovatele, že charakter jeho emailů je ryze kladný, když se v nich snaží s nezletilou domluvit schůzku, je zcela nepřijatelné, a že si stěžovatel chce vynutit úctu a lásku vyhrožováním.
12. Závěr městského soudu (potažmo obvodního soudu) o tom, že setkávání nezletilé se stěžovatelem by nebylo v jejím nejlepším zájmu, se opírá o provedené důkazy, a je logicky odůvodněn. Městský soud se vypořádal se stěžovatelovou argumentací, kdy uvádí konkrétní důvody, které jej vedly k zamítnutí návrhu i změně výroku o nákladech řízení. Obecné soudy zároveň správně při vyhodnocování nejlepšího zájmu nezletilé kladly důraz i na názor nezletilé na uspořádání vztahů v rodině, když právě k názoru dítěte je třeba přihlížet úměrně k jeho věku, rozumové a citové vyspělosti a i k povaze věci, o niž se jedná, jakož i dalším okolnostem, např. rodinnému zázemí a prostředí (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1818/07 ze dne 1. 11. 2007 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2150/07 ze dne 28. 5. 2008). Na uvedených závěrech městského soudu, i po přečtení stěžovatelovy ústavní stížnosti a jejího doplnění, neshledává Ústavní soud cokoliv protiústavního, neboť obecné soudy při stanovení nejlepšího zájmu dítěte nepochybily ani neopomenuly významné faktory pro jeho posouzení (příbuzenský vztah mezi nezletilou a stěžovatelem, posouzení újmy pro nezletilou v případě nedostatku styku se stěžovatelem či naopak v případě styku se stěžovatelem, názor nezletilé).
13. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě styku stěžovatele s nezletilou, pokud by došlo k podstatné změně poměrů. V obdobných řízeních, jako v projednávané věci, nesmí být opomenuto, že dítě a jeho příbuzní či osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má citový vztah, musí být chráněni před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny, neboť mohou nastat případy, kdy např. rodič brání styku dítěte s jiným příbuzným za situace, kdy takový postup není v nejlepším zájmu dítěte, (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 395/22 ze dne 28. 7. 2022). Současně je třeba připomenout, že k takovému závěru obecné soudy v projednávané věci nedospěly. Na tomto místě Ústavní soud dále zdůrazňuje, že názor mladého člověka nelze v intencích čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte v žádném řízení před obecnými soudy, které se týká rozhodování o jeho životě, pominout, když soudní řízení není určeno k tomu, aby se stalo nástrojem násilné změny projevů vůle nezletilého dítěte (blíže nález sp. zn. II. ÚS 1626/22 ze dne 15. 8. 2022). Zároveň Ústavní soud připomíná, že ani "vítězství" v řízení by stěžovateli nemuselo přinést to, co si od soudního nařízení styku slibuje, tedy vybudování kladného vztahu mezi dědečkem a vnučkou. Krokem k takovému vztahu by mohlo být alespoň částečné narovnání vztahů v rodině, o které se stěžovatel může pokusit, a to i bez vedení soudních řízení. Závěrem lze souhlasit se stěžovatelem v tom smyslu, že základem a největším přínosem pro nezletilou by byla slušná komunikace mezi všemi účastníky řízení, s tím, že ten, kdo má možnost obsah i formu sdělovaných informací ovlivnit, je stěžovatel, a nikoliv soudy.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu