ECLI:CZ:US:2023:3.US.592.23.1
sp. zn. III. ÚS 592/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem, sídlem Kardinála Berana 8, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2022 sp. zn. 5 Tdo 759/2021, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2020 č. j. 5 To 65/2019-13800 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 2019 č. j. 5 T 2/2013-13543, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 téhož zákona a byl mu podle §209 odst. 5, §67 odst. 1 a 3 a §68 odst. 1 a 2 téhož zákona uložen peněžitý trest v počtu 700 denních sazeb při výši denní sazby 800 Kč a pro případ nevykonání peněžitého trestu mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších třech obviněných.
3. K odvolání stěžovatele (i dalších obviněných) Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) zrušil rozhodnutí krajského soudu ohledně stěžovatele i dalších obviněných a podle §259 odst. 3 téhož zákona sám rozhodl mimo jiné tak, že stěžovatele pod body 1, 2 a 4 uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 4 zčásti nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 téhož zákona, a odsoudil ho podle §209 odst. 5, §67 odst. 1 a 3 a §68 odst. 1 a 2 téhož zákona k peněžitému trestu ve stejné výši jako krajský soud, přičemž podle §259 odst. 1 tr. řádu jeho trestní věc ohledně bodu 3 (poškozený K.) vrátil krajskému soudu.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že krajský soud rezignoval na zásadu zakotvenou v §2 odst. 5 tr. řádu, popis skutkového děje převzal z obžaloby, ačkoliv z provedeného dokazování vyplynulo, že popsané skutky se nemohly udát způsobem uvedeným v obžalobě, rozsudek odůvodnil nedostatečně, nijak se nevypořádal s důkazy, z nichž vycházel, neodůvodnil, jak stěžovatel naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a veškeré argumenty obhajoby ignoroval ani se k nim v rozsudku nevyjádřil.
6. Podle názoru stěžovatele se krajský soud dostatečně nevypořádal se situací předvídanou §219 odst. 3 tr. řádu, ačkoliv hlavní líčení odročené v srpnu 2016 pokračovalo až v září 2018, přičemž stěžovatel trval na opakování hlavního líčení. Obhajobě také nebylo umožněno klást dotazy všem svědkům, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
7. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel nesouhlasí se závěry vrchního soudu, že řízení nevykazuje podstatné vady, ani se závěry Nejvyššího soudu, který vyhodnotil jeho dovolání, zpochybňující naplnění subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu, jako zjevně neopodstatněné.
8. Stěžovatel též upozorňuje na skutečnost, že mu opakovaně byl odepřen přístup k nahlédnutí do soudního spisu, čímž mu bylo znemožněno uplatnit jeho práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a vrchního soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
10. Jde-li však o napadený rozsudek krajského soudu, který v celém rozsahu zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
12. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, v níž jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými.
13. V postupu soudů Ústavní soud žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu, bylo provedeno dokazování v rozsahu, který umožnil (vyjma bodu 3) rozhodnout o vině stěžovatele, přičemž nebyly zjištěny žádné podstatné vady, které by měly vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Vrchní soud sice označil v některých bodech odůvodnění rozsudku krajského soudu za stručné, vyjma bodu 3 však neshledal, že by neodpovídalo §125 odst. 1 tr. řádu, když část hodnocení důkazů je obsahem oddílu věnovaného právní kvalifikaci. I když je tento postup neobvyklý, nelze ho označit za nezákonný či dokonce za protiústavní. Obdobně ani některé nepřesné formulace výroku o vině nemají vliv na správnost skutkových zjištění, nadto je vrchní soud po zrušení rozsudku krajského soudu odstranil. Důkazní řetězec svědčící o vině stěžovatele lze (vyjma bodu 3) označit za ucelený a logický, což z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá, neboť je v nich uvedeno, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, kterou opakuje v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. V této souvislosti jim nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Pokud vrchní soud ve výsledku shledal potřebu zasáhnout do rozhodnutí krajského soudu pro důvody uvedené v §258 odst. 1 písm. b), d) a e) tr. řádu, skutečnosti, které jej k tomu vedly, ve svém rozsudku přezkoumatelně rozvedl. Přiměřeně se přitom vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele.
14. Rovněž z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovolací soud relevantními otázkami a námitkami vyslovenými v dovolání zabýval. Řešil i tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Ústavně konformně vyřešil i námitky zpochybňující naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku. Důvodně shledal, že tyto námitky vycházejí z jiných skutkových závěrů, než jaké učinil krajský soud. Z výpovědí jednotlivých poškozených přitom není pochyb o tom, že tvrzeními stěžovatele byli uvedeni v omyl ohledně původu a pravosti obrazů, přičemž bylo prokázáno, že stěžovatel spolu s obviněným P. K. za tímto účelem vytvářeli i dokumenty, které měli jimi tvrzenou legendu o původu obrazů potvrzovat, a z výpovědí poškozených byly zjištěny i částky, které za jednotlivé obrazy uhradili.
15. Pokud stěžovatel vznesl procesní námitku o nerespektování §219 odst. 3 tr. řádu, když krajský soud za situace, kdy po odročení hlavního líčení v srpnu 2016 v něm pokračoval až v září 2018, aniž by zopakoval dosud provedené dokazování, Nejvyšší soud případně odkázal na část odůvodnění rozsudku vrchního soudu, které k této námitce obsahuje věcně správnou argumentaci. Nelze opomenout, že po uvedenou dobu nebyl krajský soud nečinný, neboť se především snažil prostřednictvím státní zástupkyně zajistit výslech svědka K., kterého se domáhala obhajoba. Za situace, kdy stěžovatel svou námitku nepodpořil žádnými konkrétními důvody a argumentoval toliko uplynulou dobou, lze odkázat na závěry vrchního soudu i krajského soudu, že jak senát, tak i strany trestního řízení byly schopny pokračovat v řízení, aniž by byla narušena kontinuita dokazování. Rozhodující je, že krajský soud svoji úvahu dostatečně zdůvodnil (viz bod 122 rozsudku), a to způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o správnosti jeho postupu.
16. Namítá-li stěžovatel, že mu bylo opakovaně odepřeno nahlédnout do soudního spisu, z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá, že by tuto námitku uplatnil v odvolacím či dovolacím řízení. V ústavní stížnosti ostatně ani netvrdí, že by se jí soudy opomněly zabývat. Jde tak o nová tvrzení, která stěžovatel v předchozím řízení neuplatnil, takže nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post) [k tomu srov. např nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 577/02 ze dne 19. 9. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 604/02 ze dne 5. 12. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz), proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti.
17. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a vrchního soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části proti rozsudku krajského soudu ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu