ECLI:CZ:US:2023:4.US.2402.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2402/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. et Mgr. Josefem Fiřtem, LL.M., advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2023 č. j. 6 Tdo 460/2023-4198, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2022 č. j. 6 To 56/2022-4123, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. dubna 2022 č. j. 16 T 15/2016-4046, ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2023 č. j. 16 T 15/2016-4161, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud za použití §243e odst. 3 a §221 odst. 2 občanského soudního řádu v návaznosti na §63 zákona o Ústavním soudu Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") nařídil, aby věc projednaly a rozhodly jiné senáty.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá trestního zákoníku (v návaznosti na §238 trestního zákoníku), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Skutek, pro který byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že s úmyslem získat finanční prostředky obchodní společnosti X (dále jen "X"), uplatnil u krajského soudu padělanou směnku opatřenou mj. vlastnoručním podpisem V. Z., ačkoliv musel vědět, že je tato směnka padělaná, neboť ji Z. nikdy nepodepsal a k jejímu vydání neexistoval právní či věcný důvod. Tato směnka byla vytvořena tím, že k originálnímu (pravému) podpisu Z. byl dodatečně, na podkladě elektrografického tisku, doplněn text směnky. Krajský soud následně na základě této směnky vydal směnečný platební rozkaz, kterým byla obchodní společnosti X uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 2 572 000 Kč s příslušenstvím.
3. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že způsob padělání předmětné směnky prokazuje pouze posudek Kriminalistického ústavu Praha (dále jen "posudek" či "posudek KÚP"). Je přesvědčen, že závěry tohoto posudku jsou založeny na nové a neprověřené experimentální metodě, tudíž nelze nemít důvodné pochybnosti o správnosti těchto závěrů. Z toho dovozuje, že obecné soudy měly povinnost závěry posudku prověřit, aby byl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností. V návaznosti na to obecným soudům vytýká, že neprovedly jím navrhované důkazy. Má za to, že uvedený posudek navíc nebyl získán procesně přípustným způsobem, neboť jím měla být objasněna zvlášť důležitá skutečnost, takže měl být vypracován dvěma osobami v souladu s §105 odst. 4 trestního řádu. Rozporuje v této souvislosti závěr Nejvyššího soudu, že posudek zpracovali v namítané části dva znalci, a to L. a S. Závěr obecných soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu je podle něj odůvodněn v rozporu s principy logického uvažování.
6. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že posudek KÚP nepředstavoval jediný či rozhodující důkaz o padělání předmětné směnky, a považuje tento důkaz v jeho věci za klíčový. V reakci na argumentaci obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu uvádí, že závěr o padělání směnky nelze učinit bez zjištění, v čem konkrétně padělání spočívá. Tvrdí, že předseda senátu krajského soudu při ústním vyhlášení rozsudku uvedl, že "není bytostně přesvědčen, že závěry toho Kriminalistického ústavu v Praze mohou jednoznačně bezprostředně obstát". Písemné odůvodnění rozsudku krajského soudu považuje za rozporné s tímto jeho ústním vyhlášením, které potvrzuje pochybnosti o správnosti závěrů posudku KÚP. Tyto pochybnosti podle stěžovatele vyplývají z nové a neprověřené experimentální metody, ke které Kriminalistický ústav Praha (dále jen "KÚP") neměl a stále nemá státní uznání v podobě akreditace. Absenci této akreditace považuje za doklad o nezpůsobilosti podat objektivní a nezávislý posudek k určení podpisu Z. a elektrografického tisku na sporné směnce. Uvádí, že v době vyhotovení posudku nebyla metodika "Stanovení pořadí ručního záznamu a elektrografického tisku podle rozložení tonerových částí" ani certifikována Policejním prezidiem České republiky. Stěžovatel dále rozebírá některé detaily metody použité ke zpracování posudku a vysvětluje, proč je považuje za sporné a nedostatečné. Uvádí, že na zpracovatelku posudku L. podal trestní oznámení, o jehož způsobu vyřízení nebyl vyrozuměn.
7. V návaznosti na uvedené pochybnosti týkající se posudku KÚP stěžovatel obecným soudům vytýká, že nedoplnily dokazování tak, aby tyto pochybnosti byly odstraněny. Vypočítává své důkazní návrhy, které činil s tímto záměrem. Odmítnutí těchto důkazních návrhů považuje za flagrantní a nepřípustné porušení svého práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. Odkazuje v této souvislosti na nález ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149). Poukazuje na důvody, kvůli kterým vrchní soud zamítnul jeho návrh na doplnění dokazování výslechem H., a toto odůvodnění považuje za spekulativní, když vrchní soud podle něj nepřípustně hodnotil věrohodnost tohoto potenciálního svědka, aniž by jej vyslechl. Obecné soudy se podle jeho názoru nevypořádaly ani s listinným důkazem spočívajícím v přiznání k dani z příjmů právnických osob obchodní společnosti X, z něhož mělo vyplývat, že Z. bez jeho vědomí podal toto přiznání s odstraněnou tabulkou s pasivy obchodní společnosti, a to s cílem zakrýt výši těchto pasiv zahrnující i dluh této obchodní společnosti ve výši směnečné sumy vůči stěžovateli.
8. V souvislosti s námitkou směřující proti tomu, jak obecné soudy odůvodnily naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, stěžovatel zdůrazňuje, že ze samotného údajného nepodepsání směnky Z. nevyplývá, že by o jejím padělání věděl, nebo musel vědět. Připomíná, že se vystavení směnky nemusí nutně opírat o určitý právní důvod (kauzu). Z neexistence mimosměnečného vztahu tak podle něj nelze dovozovat, že byla směnka padělána, a tudíž ani činit závěr o vědomosti o jejím padělání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud je podle §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu oprávněn [v případě, že vyhoví ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] rušit napadená rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo (jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí) zakázat tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Není tedy oprávněn přikazovat obecným soudům, aby danou věc projednaly a rozhodly jiné senáty těchto soudů, což vyplývá i z toho, že Ústavní soud není obecným soudům instančně nadřízen. Návrh stěžovatele, aby Ústavní soud za použití §243e odst. 3 a §221 odst. 2 občanského soudního řádu v návaznosti na §63 zákona o Ústavním soudu Krajskému soudu v Českých Budějovicích a Vrchnímu soudu v Praze nařídil, aby věc projednaly a rozhodly jiné senáty, je proto nutno považovat za návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
12. Soud je podle §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) či ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) III. ÚS 166/95].
13. Stěžejní část stěžovatelovy argumentace je založena na jeho snaze zpochybnit výpovědní hodnotu posudku KÚP, který považuje za zásadní důkaz ve své věci. Ústavní soud však tuto skupinu námitek vyhodnotil jako neopodstatněnou. Odkazuje v tomto směru zejména na strany 11 až 13 usnesení Nejvyššího soudu, kde byly tyto námitky přesvědčivě vyvráceny. Nejvyšší soud zde především vysvětlil, že z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá trestního zákoníku je podstatné prokázání toho, že pachatel s padělaným či pozměněným platebním prostředkem nakládá. Tento základní závěr považuje Ústavní soud za nezpochybnitelný a nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že v posuzované věci byl způsob padělání směnky reflektován přímo v popisu skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen. V návaznosti na to Nejvyšší soud připomněl, že padělání směnky bylo prokázáno nejen posudkem KÚP, ale též samotnou směnkou, která byla předmětem samostatného posuzování ze strany soudu. Poukázal na to, že ze vzezření směnky bylo možno na první pohled a bez znaleckého zkoumání učinit poznatek, že s ní bylo účelově manipulováno, neboť byla "obstřižena" (byla menšího formátu a písmo při horní straně bylo přistřižené); k tomu viz rovněž strany 7 a 8 napadeného usnesení vrchního soudu. Teze o padělané směnce byla podporována také shodou v částce na ní uvedené a v součtu částek na fakturách předložených stěžovatelem, které Z. odmítl proplatit. Jestliže za těchto okolností Nejvyšší soud konstatoval, že měl nalézací soud dostatečný podklad pro závěr, že předložená směnka byla padělaná a znalecký posudek KÚP mu podával dostatečný a spolehlivý podklad o tom, jakým způsobem se tak stalo, Ústavní soud nenachází žádný důvod k tomu, aby tuto úvahu zpochybňoval.
14. Nejvyšší soud dále reagoval na stěžovatelovo tvrzení ohledně údajného rozporu mezi ústním vyhlášením rozsudku krajského soudu a jeho písemnou podobou. Vysvětlil, že stěžovatel příslušnou část ústního vyhlášení vytrhl z kontextu, neboť z ústního odůvodnění podaného předsedou senátu krajského soudu bylo zřejmé, že senát dospěl k jednoznačnému přesvědčení, že směnka byla padělána, když dokonce upozornil, že k takovému závěru by bylo možno dospět i bez posudku KÚP. Nejvyšší soud tak neshledal mezi zvukovým záznamem hlavního líčení a písemným vyhotovením rozsudku krajského soudu rozpor a Ústavní soud tento závěr akceptuje.
15. Na straně 12 napadeného usnesení Nejvyšší soud vyvrátil stěžovatelovu námitku poukazující na absenci akreditace a certifikace metody použité ke zpracování posudku KÚP. S odkazem na zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů, a na informace uveřejněné na webových stránkách Českého institutu pro akreditaci vysvětlil, že Český institut pro akreditaci uděluje akreditaci právnické osobě jako takové, nikoli samotným metodám, které tato právnická osoba při své činnosti využívá. KÚP takovou akreditací disponoval, což navíc nemělo vliv na jeho aktivity jako znaleckého ústavu. Nejvyšší soud dále správně odkázal na usnesení ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV ÚS 460/21, v němž Ústavní soud konstatoval, že zpracování znaleckého posudku není podmíněno žádnou akreditací, tím méně od soukromé právnické osoby (kterou je Český institut pro akreditaci, o. p. s.), a je na uvážení znalce, jaké metody způsobilé k hodnocení pravosti podpisu použije. Ani v nyní posuzované věci nemá Ústavní soud důvod tento postoj přehodnocovat, takže pouze stručně doplňuje, že totožná argumentace platí i ve vztahu k absenci certifikace použité metody ze strany Policejního prezidia České republiky, na níž stěžovatel poukazuje.
16. Ústavní soud nepokládá za opodstatněné ani ostatní stěžovatelovy námitky směřující proti posudku KÚP. Nejvyšší soud na stranách 12 a 13 napadeného usnesení rekapituloval, jak znalkyně obhajovala metodu použitou ke zpracování předmětného posudku. Odkázal na příslušné části odůvodnění rozsudku krajského soudu a usnesení vrchního soudu, v nichž se tyto soudy vypořádaly s námitkami obhajoby směřujícími proti posudku KÚP. Ústavní soud v této argumentaci obecných soudů nenachází racionální deficit, který by jej opravňoval k tomu, aby revidoval závěr o věrohodnosti tohoto posudku a metod použitých k jeho zpracování.
17. Nejvyšší soud adekvátně reagoval i na tvrzení stěžovatele, že posudek objasňující padělání předmětné směnky měli v souladu s §105 odst. 4 trestního řádu vypracovat dva znalci. Nedůvodnost této námitky vysvětlil primárně tím, že předmětný posudek KÚP nebyl v dané trestní věci jediným či rozhodujícím důkazem (k tomu viz výše). Nad rámec toho Nejvyšší soud upozornil, že na zpracování posudku se vedle M. L. podílel i M. S., který provedl analýzu IR toneru spektroskopií, tedy zkoumal toner použitý k vytištění textu na směnce.
18. K námitkám stěžovatele směřujícím proti posudku KÚP tedy Ústavní soud uzavírá, že vyhodnotily-li obecné soudy tento posudek jako věrohodný, a to mj. s ohledem na metody i další okolnosti jeho zpracování, učinily tak na základě racionálních úvah a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Toto hodnocení bylo provedeno i v kontextu ostatních důkazů, které společně s uvedeným posudkem prokazovaly skutečnost, že směnka, se kterou stěžovatel nakládal, byla padělaná.
19. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud odmítá i stěžovatelovu námitku směřující proti zamítnutí jeho důkazních návrhů obecnými soudy. Stěžovatelův odkaz na nález ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149) není přiléhavý. Tento nález se totiž týkal případu, kdy se klíčový skutkový závěr opíral o jediný důkaz (znalecký posudek). O takový případ však v nyní posuzované věci nejde, jak již bylo vysvětleno. Obecné soudy odmítly stěžovatelovy důkazní návrhy jako nadbytečné a tento svůj úsudek náležitě odůvodnily (viz strany 13 a 14 rozsudku krajského soudu a stranu 5 usnesení vrchního soudu). Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje primárně na ty návrhy, kterými měla být zpochybněna výpovědní hodnota posudku KÚP. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nenalézá prostor k tomu, aby zasahoval do způsobu, jakým obecné soudy posudek KÚP hodnotily, nebude rozporovat ani jejich závěr o nadbytečnosti stěžovatelem navrhovaných důkazů. V souvislosti s námitkou stěžovatele směřující proti důvodům, kvůli kterým vrchní soud zamítl jeho návrh na doplnění dokazování výslechem J. H., odkazuje Ústavní soud na stranu 14 usnesení Nejvyššího soudu, kde bylo vysvětleno, že vrchní soud doplnil dokazování předloženým advokátním záznamem o informacích sdělených H., takže výslech H. nezamítl bez znalosti věci. Ústavní soud tak neidentifikoval žádný důkaz, který by bylo možno podřadit do kategorie tzv. opomenutých důkazů [viz např. nálezy ze dne 13. 3. 1999 sp. zn. I. ÚS 425/97 (N 42/13 SbNU 305), ze dne 20. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 362/96 (N 60/8 SbNU 107), ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331) či ze dne 16. 7. 2002 sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51].
20. V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že se obecné soudy nevypořádaly s listinným důkazem spočívajícím v přiznání k dani z příjmů právnických osob obchodní společnosti X, Ústavní soud odkazuje na strany 10 a 11 napadeného rozsudku krajského soudu. Z této části je patrné, že nalézací soud tento důkaz provedl, přičemž stěžovatel se k tomuto důkazu vyjádřil tak, že v rozvaze nejsou zanesena pasiva tvořená jeho pohledávkami vůči obchodní společnosti X. Ústavnímu soudu přitom není zřejmé, jaký reálný vliv může mít toto stěžovatelovo tvrzení na posouzení věci, neboť nesouvisí s tím, zda nakládal se směnkou, která byla padělaná, což bylo v trestním řízení spolehlivě prokázáno, jak již bylo výše vysvětleno.
21. Ústavní soud konečně nepřisvědčuje ani stěžovatelově námitce týkající se závěru obecných soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá trestního zákoníku a odůvodnění tohoto závěru. Odkázat lze v tomto směru zejména na stranu 19 rozsudku krajského soudu a na stranu 15 usnesení Nejvyššího soudu. Z uvedených částí napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že závěr o přímém úmyslu stěžovatele obecné soudy nedovodily pouze ze samotného nepodepsání směnky Z., jak naznačuje stěžovatel, ale ze série dalších poznatků.
22. Šlo především o již zmíněné skutečnosti, totiž že s předmětnou směnkou bylo očividně manipulováno ostřižením a částka na ní uvedená se shodovala se sumou na fakturách, které Z. odmítl stěžovateli proplatit. K tomu přistoupila okolnost, že směnka měla být 17. 8. 2009 vystavena stěžovatelem a Z. jako jednateli obchodní společnosti Y, ovšem uvedená společnost pod tímto obchodním jménem působila do 12. 9. 2006, přičemž směnku měl po celou dobu v držení stěžovatel, který byl držitelem i firemního razítka, jímž byla směnka opatřena. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal i na následné jednání stěžovatele, který po vrácení originálu směnky soudem poté, co byl vyzván k jejímu předložení pro účely trestního řízení, nejprve uvedl, že mu byla směnka odcizena, přičemž když znalecký posudek vyzněl v jeho neprospěch, originál směnky náhle předložil s tím, že mu byl neznámou osobou vrácen.
23. Jestliže stěžovatel zdůrazňuje, že se vystavení směnky nemusí nutně opírat o určitý právní důvod (kauzu), což je obecně pravda, odkazuje Ústavní soud na strany 15 a 16 rozsudku krajského soudu. Ten připomněl, že stěžovatel původně tvrdil, že se mělo jednat o směnku zajišťující závazek (který nebyl pro účely směnečného řízení nijak specifikován), načež toto své tvrzení následně změnil a uvedl, že se jedná o směnku platební, což tvrdil i v rámci trestního řízení. Toto tvrzení bylo ovšem zpochybněno již zmíněnou shodou mezi výší směnečné sumy a součtem částek, které stěžovatel fakturoval.
24. Ústavní soud tak konstatuje, že závěr obecných soudů o úmyslném zavinění stěžovatele považuje za logicky odůvodněný a že v tomto směru neidentifikoval žádnou svévoli obecných soudů či jiné jejich pochybení ústavněprávního rozměru.
25. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh stěžovatele, aby Ústavní soud krajskému soudu a vrchnímu soudu nařídil, aby věc projednaly a rozhodly jiné senáty, Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu