ECLI:CZ:US:2023:4.US.639.23.1
sp. zn. IV. ÚS 639/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. ledna 2023 č. j. 1 Nt 1201/2023-114, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 3. 2023, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství Královéhradeckého kraje, Oddělení hospodářské kriminality, Územního odboru Rychnov nad Kněžnou (dále jen "policejní orgán") ze dne 8. 9. 2022 č. j. KRPH-78613-34/TČ-2022-050781 byla podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zajištěna bytová jednotka ve vlastnictví stěžovatele, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že jde o nástroj trestné činnosti. Policejní orgán uvedl, že prověřuje možnou trestnou činnost stěžovatele a jeho partnerky, která spočívá, stručně řečeno, v tom, že odmítají převést vlastnické právo k několika bytovým jednotkám, jejichž kupní cenu však již kupující uhradili. Naopak různými podezřelými převody vlastnického práva se snaží uspokojení poškozených zabránit.
3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou Okresní soud v Ústí nad Orlicí zamítl napadeným usnesením. Uvedený soud se ztotožnil s názorem policejního orgánu, že z dosud zjištěných skutečností vyplývá podezření o spáchání popsané trestné činnosti. Zároveň nemohl přisvědčit stěžovateli, že by policejní orgán postupoval v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Skutečnost, že mezi podezřelými a poškozenými probíhal občanskoprávní spor, nebrání projednání věci v trestním řízení. Totéž platí o skutečnosti, že mezi sebou dané osoby případně uzavřely smír nebo dohodu o narovnání. Užití trestněprávních prostředků je opodstatněno zejména výší tvrzené škody.
III.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že jednání, které orgány činné v trestním řízení prověřují, není trestným činem. Údajný poškozený se skrze prostředky trestního práva snaží řešit občanskoprávní spor. Jeho průběh stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle popisuje s tím, že předestřené okolnosti vylučují spáchání trestného činu. V této souvislosti zdůrazňuje, že hodnota zajištěných věcí výrazně přesahuje údajnou výši způsobené škody. Poškozený se navíc obrátil na policejní orgán až po letech. Orgány činné v trestním řízení podle stěžovatele postupují v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a judikaturou Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) nebo ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 789/06 (N 150/46 SbNU 489)].
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná [stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, podle níž je třeba možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jeho kasační zásah do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05 nebo ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz).
7. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79a a násl. trestního řádu považuje Ústavní soud za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana dle čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)]. Současně však jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), také usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 nebo ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04].
8. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení a opodstatněnost jejich uplatnění. Z hlediska Ústavního soudu je přitom důležité, zda řízení před orgány veřejné moci (zde před orgány činnými v trestním řízení) lze považovat za řádně vedené. Dílčí pochybení pak mohou být napravena při rozhodování o opravných prostředcích v trestním řízení, neboť posláním Ústavního soudu není být revizním orgánem činným v trestním řízení, nota bene v jeho přípravné fázi.
9. Ústavní soud z těchto závěrů vyšel i v posuzované věci a shledal, že okresní soud (jakož i policejní orgán před ním) neporušil napadeným usnesením stěžovatelova ústavní práva. Skutečnost, že stěžovatel uplatňuje proti nařčením, která byla předmětem trestních oznámení, a postupům policejního orgánu obsáhlou obhajobu, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Jsou to stále orgány činné v trestním řízení, které musejí průběžně vyhodnocovat důvodnost podezření ze spáchání trestné činnosti a její spojitost se zajištěným majetkem.
10. Žádná z námitek, které stěžovatel uplatnil, není způsobilá legitimizovat zásah Ústavního soudu do probíhajícího trestního řízení. Rozhodnutí bylo vydáno na základě zákona k tomu příslušným orgánem veřejné moci a obsahuje dostatečně podrobné odůvodnění. Jde-li o námitku nepřiměřenosti množství zajištěných věcí, je třeba konstatovat, že zjišťování okolností tvrzené trestné činnosti nadále probíhá a přesná výše způsobené škody tak není doposud zjištěna. Významné je, že zajištěný majetek zjevně nepřevyšuje škodu, kterou stěžovatel (resp. v jednání s dalšími osobami) mohl svou případnou trestnou činností způsobit (k tomu je třeba dodat, že prozatímně vyčíslená škoda v úkonech před zahájením trestního stíhání není relevantní z hlediska zásady totožnosti skutku). Zajištění majetku netrvá tak dlouho, aby to bylo možné považovat za nepřiměřený postup. Právní předpisy nadto nevylučují případný pronájem nemovitostí stěžovatelem, který je však podmíněn souhlasem příslušného orgánu činného v trestním řízení tak, aby byla vyvážena ochrana všech ohrožených práv.
11. Konečně nelze přisvědčit ani námitce o porušení zásady subsidiarity trestní represe. S touto námitkou se logicky, srozumitelně a ústavně souladně vypořádal okresní soud. Ústavní soud může k jím uplatněným argumentům doplnit pouze tolik, že před objasněním všech klíčových okolností dané věci by vyhovění takové námitce bylo předčasné. Společenská škodlivost určitého jednání, jakož i možnost uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, vyplyne teprve ze zjištění všech rozhodných skutečností. Z judikatury Ústavního soudu, na kterou odkazoval stěžovatel (a která se týká především poslední fáze trestního řízení, a nikoli prověřování), nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení měly z hlediska účelu trestního řízení a jeho veřejnoprávní povahy rezignovat na prověřování podezřelých okolností občanskoprávních vztahů, naplňuje-li jednání jednoho z jejich subjektů potenciálně znaky skutkové podstaty trestného činu, nota bene nikoli bagatelního. Na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel a další podezřelí mají dostatek finančních prostředků k úhradě škody (v její výši podle současné verze), jakož i že tyto prostředky byly složeny do advokátní úschovy.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz bod 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu