ECLI:CZ:US:2024:2.US.431.24.1
sp. zn. II. ÚS 431/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky A. Š., zastoupené JUDr. Vítem Kučerou, advokátem, sídlem Obrovského 2407, Praha 4 - Chodov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2023 č. j. 17 Co 228/2022-305 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. září 2022 č. j. 11 C 63/2021-234, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a P. G., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výroků I. a II. v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a dále výroku II. rozsudku Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud"), přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník se podanou žalobou po stěžovatelce jako žalované domáhal zaplacení částky 24 392 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy představující bolestné a další nemajetkové újmy spočívající v nepohodlí, stresu, návštěvě policie apod., již utrpěl v důsledku protiprávního jednání stěžovatelky, která jej dne 9. 11. 2018 na parkovišti před obchodním domem Kaufland ve Vyškově napadla pepřovým sprejem, jímž zasáhla jeho oči, ústa a nosohltan a způsobila mu škodu na zdraví. Útoku stěžovatelky předcházel rozhovor, který však nebyl fyzicky ani verbálně vyhrocen, a stěžovatelka tak vedlejšího účastníka napadla bezdůvodně.
3. Okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu vedlejšího účastníka o zaplacení částky 24 392 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že zákonné předpoklady odpovědnosti stěžovatelky za vedlejším účastníkem tvrzenou škodu na zdraví nejsou splněny, neboť i když došlo k poškození zdraví vedlejšího účastníka při popsaném incidentu, jednání stěžovatelky je nutno posoudit jako nutnou obranu, a proto její odpovědnost za škodu na zdraví vedlejšího účastníka nelze dovodit. Ve vztahu k nákladům řízení dospěl okresní soud k závěru, že stěžovatelka byla v předmětné věci procesně úspěšná, avšak okresní soud přihlédl ke skutkovým zjištěním ohledně situace, která předcházela dni 9. 11. 2018. V těchto okolnostech shledal soud důvody hodné zvláštního zřetele, pro které stěžovatelce náhradu nákladů řízení s odkazem na §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nepřiznal. Okresní soud současně poukázal na to, že tento důvod by byl dán i v případě, že by byl procesně úspěšný vedlejší účastník, a soud by za takové situace nepřiznal náhradu nákladů ani vedlejšímu účastníkovi.
4. Proti rozsudku okresního soudu podali oba účastníci řízení odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání vedlejšího účastníka není důvodné, neboť okresní soud v této věci správně a dostatečně zjistil skutkový stav a rovněž tento skutkový stav správně právně posoudil. Odvolání stěžovatelky, která napadla rozhodnutí okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení, posoudil krajský soud rovněž jako nedůvodné. Krajský soud přisvědčil stěžovatelce, že v řízení byla úspěšná, a měla by proto právo na náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř. Krajský soud však shodně s okresním soudem v předmětné věci shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro použití §150 o. s. ř., a proto právo na náhradu nákladů řízení úspěšné stěžovatelce nepřiznal. Krajský soud připustil, že odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není rozsáhlé, je z něj však zřejmé, v jakých okolnostech okresní soud spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž ve věci úspěšné stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení odepřel. Při zkoumání otázky existence důvodů hodných zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení přihlédl krajský soud k osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení a také k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku. S přihlédnutím k těmto okolnostem a v kontextu se zjištěnými dlouhodobě narušenými vztahy mezi rodinami obou sporných stran, které podle krajského soudu nepochybně determinují chování a postoje účastníků řízení, dospěl krajský soud k závěru, že okresní soud správně úspěšné stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Podle názoru krajského soudu bude v této věci i v souladu s principem spravedlnosti, aby si každá ze stran nesla náklady řízení ze svého. Rovněž v odvolacím řízení shledal krajský soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele odůvodňujících postup podle §150 o. s. ř., přičemž důvody hodné zvláštního zřetele shledal v okolnostech výše uvedených. Proto úspěšné stěžovatelce ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že brojí pouze proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí. Namítá, že okresní soud ji před vydáním svého rozhodnutí neupozornil, že zvažuje uplatnění výjimky zakotvené v §150 o. s. ř. Jeho rozhodnutí je proto překvapivé, neboť okresní soud stěžovatelce upřel možnost se k právnímu názoru okresního soudu vyjádřit, ačkoli povinností soudů je vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. Okresní soud se dále nepřiznáním náhrady nákladů řízení dopustil nerovného zacházení, neboť úspěšné stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud se argumentací stěžovatelky v jejím odvolání nezabýval, ať již jde o námitku nesprávné aplikace §150 o. s. ř., popř. nerovného přístupu k oběma účastníkům.
6. Stěžovatelka poukazuje na to, že při rozhodování o nákladech řízení okresní soud opomněl, co ve svém rozsudku konstatoval jen o pár odstavců výše, tedy že: "žalovaná jednala v nutné obraně", "žalovaná nevyvolala na parkovišti konflikt se žalobcem, tento vyvolal výlučně žalobce", "žalovaná se oprávněně obávala poškození svého zdraví nebo zdraví svědka K." a žalovaná mohla "důvodně předpokládat, že jí zvolený způsob zásahu ji i další osoby účinně ochrání bez vážných následků pro žalobce". Stěžovatelka tedy měla plný procesní úspěch, což je zásadní podmínkou pro přiznání náhrady nákladů řízení. Její právo na náhradu nákladů řízení bylo dále podpořeno konstatováním soudu, že za konflikt nemohla, sama byla ohrožena a dokonce i přesto zvolila přiměřenou reakci. Naopak to byl výlučně vedlejší účastník, kdo útok bezdůvodně inicioval a eskaloval. Stěžovatelka dovozuje, že napadená rozhodnutí nejsou řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť soudy nedůvodně a překvapivě aplikovaly výjimku z pravidla podle §150 o. s. ř., přičemž použití této výjimky pečlivě a přesvědčivě neodůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou rovněž překvapivá a porušují zásadu rovnosti účastníků řízení. Krajský soud se dále nezabýval odvolacími argumenty stěžovatelky a zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. V posuzované věci stěžovatelka brojí proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obvykle staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20]. Pochybení při rozhodování o nákladech řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze např. tehdy, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177) nebo nález ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20].
11. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)].
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití uvedeného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)].
13. Ústavní soud současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda v té které věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. V postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), nález ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 (N 131/42 SbNU 4) nebo usnesení ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05]. O takovou libovůli by šlo především tehdy, postupovaly-li by soudy tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho použití) či by je zdůvodnily zásadně nedostatečně. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl podle §157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na soudní ochranu) dostačující.
14. V nyní posuzované věci stěžovatelka namítá, že rozhodnutí okresního soudu o nákladech prvostupňového řízení pro ni bylo překvapivé, neboť se nemohla vyjádřit k použití moderačního práva podle §150 o. s. ř. okresním soudem. Ústavní soud poukazuje na to, že uvedený nedostatek byl napraven v odvolacím řízení. Stěžovatelka se k aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřila ve svém odvolání, přičemž krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí s její argumentací dostatečně a přesvědčivě vypořádal a napravil tak procesní nedostatky v postupu okresního soudu, a to včetně podrobnějšího vyložení důvodů, které soud k aplikaci uvedeného ustanovení vedly, obsaženého v jeho ústavní stížností napadeném rozhodnutí. V ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí, jaké náklady jí v souvislosti s ochranou jejího práva vznikly. Předmětem sporu však byla zjevně bagatelní částka. Ústavní soud je přitom veden úvahou, že bagatelní částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, a to včetně nákladů řízení, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)], což není tento případ.
15. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu