ECLI:CZ:US:2024:2.US.960.23.1
sp. zn. II. ÚS 960/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti LIQUIDATORS v. o. s., sídlem Slezská 2033/11, Praha 2 – Vinohrady, insolvenční správkyně obchodní společnosti VAPROSTAV s. r. o., sídlem Ke Kapličce 469, Dolní Břežany, zastoupené Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem, sídlem Petržílkova 2707/38, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2023 č. j. 30 Cdo 2994/2021-253, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2021 č. j. 58 Co 3/2021-212 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. ledna 2020 č. j. 24 C 26/2017-174, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky – Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 – Staré Město, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 – Nové Město, a statutárního města Karlovy Vary, sídlem Moskevská 2035/21, Karlovy Vary, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva a svobody plynoucí z čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „obvodní soud“) sp. zn. 24 C 26/2017 se podává, že stěžovatelka se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), domáhala náhrady škody ve výši 115 130 415,72 Kč s příslušenstvím. Tato škoda měla vzniknout insolvenční dlužnici obchodní společnosti VAPROSTAV s. r. o., když na základě rozhodnutí o povolení stavby Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 15. 4. 2011 č. j. SÚ/12418/10/Ko-330 ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 22. 7. 2011 č. j. 835/SÚ/11-4 zahájila stavbu („Bytové domy Jenišov“), nemohla jí však dokončit, neboť Krajských soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 11. 2013 č. j. 57 A 76/2011-172, který obdržela dne 14. 1. 2014, posledně uvedené rozhodnutí zrušil. Marně pak vyčerpala všechny prostředky právní ochrany, neboť její kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 4. 2014 č. j. 1 As 12/2014-135 zamítl a ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 2309/14 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) odmítl. Následně Magistrát města Karlovy Vary rozhodnutím ze dne 30. 3. 2015 č. j. SÚ/12418/10/Ko (které nabylo právní moci dne 30. 9. 2015) opět rozhodl o povolení stavby. Mezitím se však dlužnice dostala do vážných finančních problémů, bylo proti ní zahájeno exekuční řízení oprávněnou obchodní společností EKVITA INVEST, a. s., ve kterém byl realizován prodej nemovitých věcí v dražbě. Výnos z této dražby byl rozvržen usnesením vydaným soudní exekutorkou JUDr. Janou Škofovou, Exekutorský úřad Kladno, ze dne 25. 5. 2015 č. j. 088 Ex 2801/14-92. S ohledem na zpeněžení majetku podala dlužnice sama insolvenční návrh, načež Krajských soud v Praze usnesením ze dne 11. 1. 2016 č. j. KSPH 66 INS 26000/2015-A-14 zjistil úpadek a na její majetek prohlásil konkurs.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici (jako žalované) na náhradě nákladů řízení částku 3 300 Kč a vedlejšímu účastníkovi (jako vedlejšímu účastníkovi na straně žalované) částku 7 310,90 Kč. Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že stěžovatelka tvrdila vznik škody v důsledku skutečností, které byly důvodem, pro který bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno, nikoliv v důsledku vydání stavebního povolení. Podle názoru obvodního soudu v příčinné souvislosti se zrušeným rozhodnutím jí nemohla vzniknout škoda, jejíž náhrady se domáhá, neboť podle konstantní judikatury (konkrétně je zmíněno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014 č. j. 30 Cdo 1852/2013) stát neodpovídá za škodu, která vznikla následkem zrušení nezákonného rozhodnutí, nýbrž následkem jeho vydání, a navíc pro posouzení odpovědnosti státu je právně významnou otázka příčinné souvislosti konkrétní majetkové újmy, jejíž náhrady se poškozený domáhá, s nezákonným (tj. zrušeným) rozhodnutím, nikoliv s rozhodnutím, kterým bylo vadné rozhodnutí zrušeno, a byl tak napraven nezákonný stav, přičemž v souvislosti s rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 22. 7. 2011 č. j. 835/SÚ/11-4 dlužnici žádná škoda vzniknout nemohla.
4. K odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč vedlejší účastnici a částku 900 Kč vedlejšímu účastníkovi. Podle uvedeného soudu je závěr obvodního soudu, podle kterého stát odpovídá za škodu, která vznikla vydáním nezákonného rozhodnutí, nikoliv jeho zrušením, v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, kdy již zmíněné usnesení vycházelo z dřívější judikatury (konkrétně z rozsudku ze dne 19. 2. 2000 sp. zn. 25 Cdo 224/200 a usnesení ze dne 25. 1. 2011 sp. zn. 25 Cdo 4470/2008) a shodný závěr obsahují i další rozhodnutí (např. usnesení ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. 30 Cdo 4944/2017 nebo rozsudek ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. 30 Cdo 3079/2016). Stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 1667/12 (N 30/72 SbNU 347) označil městský soud za nepřiléhavý a z usnesení ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3617/14 a ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 2738/15 vyvodil, že k překonání judikatury Nejvyššího soudu nedošlo.
5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), odmítl s tím, že proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a proti rozhodnutí ve věci samé není přípustné podle §237 o. s. ř., a to z toho důvodu, že na stěžovatelkou položené otázce (tj. zda stát odpovídá pouze za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv jeho zrušením) napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Závěr o nedůvodnosti žaloby totiž stojí na tom, že mezi rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 15. 4. 2011 č. j. SÚ/12418/10/Ko-330 a škodou spočívající v ušlém zisku z důvodu nemožnosti dokončit a realizovat stavbu není dán vztah příčinné souvislosti, přičemž tento závěr stěžovatelka dovoláním nenapadla, a ani napadnout nemohla, neboť jde o otázku skutkovou (kdy právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit). K odkazu na nález sp. zn. II. ÚS 1667/12 a další judikaturu týkající se principu ochrany důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci Nejvyšší soud dodal, že stěžovatelka by měla právo na náhradu škody způsobené tím, že bezúčelně vynaložila určité náklady v důsledku toho, že bylo v její prospěch vydáno rozhodnutí, které bylo předpokladem pro vynaložení daných nákladů, avšak takto vymezená skutečná škoda nebyla předmětem tohoto řízení, neboť stěžovatelka se výslovně domáhala náhrady ušlého zisku.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její právo na náhradu škody zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny a že současně došlo nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné správy k nucenému omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny.
7. Následně stěžovatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 216/18 (N 48/93 SbNU 155), ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 1667/12 (N 30/72 SbNU 347), ze dne 22. 2. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215) a ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. IV. ÚS 42/09 (N 260/55 SbNU 509), týkající se ústavněprávní ochrany jednotlivce jednajícího v důvěře v akty veřejné moci, a na nález ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567), týkající se úzkého sepětí ústavního práva s regulací následků výkonu veřejné moci a deliktní odpovědnosti státu.
8. Výklad práva obecnými soudy stěžovatelka označuje za projev právního formalismu, kterým je jí odmítáno „právo na spravedlnost“ jako takovou, a s odvoláním na uvedenou judikaturu akcentuje nutnost zachování právní jistoty v právních vztazích. Citujíc z nálezů ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367) a ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14 (N 198/83 SbNU 185), pak stěžovatelka tvrdí, že jí objektivně škoda vznikla, přičemž nebýt rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 15. 5. 2011 č. j. SÚ/12418/10/Ko-330 a Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 22. 7. 2011 č. j. 835/SÚ/11-4, k této škodě by nedošlo. Vznik škody je tedy podle jejího názoru v přímé souvislosti s těmito rozhodnutími. Upření práva na náhradu škody, kdy jak nezákonné rozhodnutí, tak i jeho zrušení je produktem veřejné moci, na základě ryze formalistického přístupu zde prý znamená popření základních principů spravedlnosti, jak má plynout z nálezů Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.), ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1241/12 (N 42/68 SbNU 425) a ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14 (N 198/83 SbNU 185).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Z napadených soudních rozhodnutí je patrno, že se obecné soudy stěžovatelčinou žalobou věcně zabývaly, v řádně vedeném řízení o ní rozhodly, právní závěry dostatečně odůvodnily a opřely o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Jde-li o ústavněprávní rovinu posuzované věci, řádně se vypořádaly se stěžovatelčinou argumentací, opírající se o nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1668/2014, když na straně jedné nevyloučily, že škodu může způsobit i nezákonné rozhodnutí orgánu veřejné moci vydané in favorem poškozeného, na straně druhé zohlednily jiné skutkové okolnosti nyní posuzované věci a shledaly, že mezi rozhodnutím o povolení stavby a tvrzenou škodou, která zde měla spočívat v ušlém zisku (a nikoliv, jak doplnil Nejvyšší soud, v bezúčelném vynaložení nákladů v důsledku toho, že ve prospěch stěžovatelky, resp. dlužnice bylo vydáno rozhodnutí, které bylo předpokladem pro vynaložení daných nákladů), není dán vztah příčinné souvislosti, přičemž poukázaly na obdobné případy, ke kterým se vyslovil Ústavní soud v usneseních sp. zn. III. ÚS 3617/14 a III. ÚS 2738/15.
12. Stěžovatelka sice s těmito závěry vyslovuje nesouhlas, z obsahu ústavní stížnosti ale není zcela zřejmé, konkrétně z jakého důvodu by úvahy o neexistenci příčinné souvislosti nemohly z hlediska ústavnosti obstát. Má-li eventuálně stěžovatelka za to, že při intepretaci a aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. jakožto podústavního práva obecné soudy náležitě nezohlednily základní právo zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)], Ústavní soud připomíná svou argumentaci a závěry obsažené v usnesení sp. zn. III. ÚS 3617/14 s tím, že se mohou uplatnit i zde, neboť byly vysloveny ve skutkově a právně obdobné věci.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu