ECLI:CZ:US:2008:1.US.1422.08.1
sp. zn. I. ÚS 1422/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.4.2008, č.j. 30 Cdo 5512/2007-158, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.9.2007, č.j. 19 Co1680/2007-130, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.5.2007, č.j. 18 C 536/2006-107, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jejích základních práv, zejména práva na vlastnit nerušeně majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V úvodu návrhu popsala průběh soudního sporu, v němž se žalobce Jednota, spotřební družstvo, České Budějovice, domáhala vůči stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 290 025,- Kč, které mělo vzniknout plněním kupní ceny na základě kupních smluv uzavřených podle §60c zákona č. 219/2000 Sb., jejichž předmětem byly individualizované pozemky. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") dospěl k závěru, že žalobce se stal vlastníkem předmětných pozemků ex lege na základě §879c obč. zákoníku, tudíž kupní smlouvy byly absolutně neplatné, neboť byly uzavřeny v rozporu s "oživeným" ustanovením §879c obč. zákoníku (což nastalo na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp.zn. Pl. ÚS 2/02. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), v postavení odvolacího soudu, se ztotožnil se závěry soudu I. stupně a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.8.2006, sp.zn. 22 Cdo 2205/2005. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není přípustné. S odůvodněním, že rozsudky soudu I. a II. stupně se odvolávaly na citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, zaměřila se stěžovatelka na podrobnou polemiku právě s tímto rozhodnutím, a to koncentrovaně na právní názory o vázanosti obecných soudů nálezem Ústavního soudu, předně na "rehabilitaci" §879c obč. zákoníku v důsledku následného zrušení právního předpisu toto ustanovení derogující. Protože kupní smlouvy se žalobcem byly uzavřeny v souladu s tehdy platnou právní úpravou, považuje stěžovala plnění z titulu kupní ceny po právu. V závěru též poukázala na odlišnou rozhodovací praxi některých obecných soudů, např. založené na nepřípustnosti veřejné podpory.
V průběhu řízení zaslala stěžovatelka přípis, jehož přílohou měl být dopis ing. Miroslava Kalouska, ministra financí, č.j. 09760/2008/420/ES ze dne 15.5.2008 ve věci zákona č. 59/2000 Sb. o veřejné podpoře, v souvislosti s "oživením" §879c OZ.
II.
Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že okresní soud uložil stěžovatelce, v pozici žalované, povinnost zaplatit žalobci (družstvu Jednota, spotřebnímu družstvu České Budějovice, dále jen "družstvo") částku 1 987 751,50 Kč s příslušenstvím, částečně žalobu družstva zamítl. V řízení bylo nesporně zjištěno, že účastníci spolu uzavřeli několik kupních smluv ohledně specifikovaných pozemků v různých katastrálních územích, přičemž družstvo na jejich základě zaplatilo stěžovatelce kupní cenu. Soud však posuzoval předběžnou otázku, zda se družstvo nestalo vlastníkem z jiného právního důvodu, a zjistil, že vlastnické právo nabylo družstvo ze zákona, transformací z trvalého užívání, neboť splnil podmínky zakotvené v §879c obč. zákoníku (pouze u těch pozemků, u nichž podmínky nesplnil, neshledal žalobu důvodnou), přitom vycházel z důsledků nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 278/2004 Sb. a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Z těchto důvodů shledal, že uzavřené kupní smlouvy jsou neplatné a stěžovatelce vznikla povinnost vydat to, co na jejich základě přijala, jako bezdůvodné obohacení, přičemž tato povinnost není promlčena. Stěžovatelka proti rozsudku prvostupňovému soudu podala odvolání, v němž zastávala názor, že zrušení derogačního ustanovení nemá za následek oživení původně zrušených ustanovení, že se družstvo nemohlo stát vlastníkem předmětných pozemků; krajský soud se ztotožnil se závěry soudu I. stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Stěžovatelčino dovolání proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl, zčásti kvůli bagatelní výši kupní ceny, zčásti proto, že neřeší otázku zásadního právního významu (v této souvislosti odkázal na řadu svých dřívějších rozhodnutí, jakož i senátní rozhodnutí Ústavního soudu).
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s přiloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a z tohoto pohledu konstatuje, že žádné porušení takových práv nebylo zjištěno.
Podstatou řízení před obecnými soudy bylo posouzení toho, zda se družstvo, v postavení žalobce, stalo vlastníkem nemovitostí, které by nabylo nebýt zrušené části druhé zákona č. 229/2001 Sb., nazvané "Změna občanského zákoníku čl. II" (a tedy i §879c obč. zákoníku). Klíčovou otázkou v této souvislosti bylo posouzení účinků zrušení citované části zákona č. 229/2001 Sb. na existenci ustanovení §879c až §879e obč. zákoníku a jejich použitelnost na současné právní poměry vedlejšího účastníka. Obecné soudy interpretovaly právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 a dospěly k závěru, že z něj vyplývá nabytí vlastnického práva družstvem. Tímto nálezem totiž Ústavní soud zrušil část druhou zákona č. 229/2001 Sb., která, mimo jiné, derogovala ustanovení §879c obč. zákoníku. Ústavní soud konstatoval, že zrušením se obnoví stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e obč. zákoníku. Jelikož by však tato skutečnost měla za následek vznik značné právní nejistoty nejen u subjektů, na které se vztahoval režim §879c až §879e obč. zákoníku, nýbrž i u třetích osob, rozhodl se Ústavní soud odložit účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy. V posuzované věci však byly smlouvy mezi stěžovatelkou a družstvem uzavřeny před 31. 12. 2004 a je tak nutno vyřešit, zda a jak bylo ustanovení §879c obč. zákoníku způsobilé dotknout se její platnosti.
Obsahově téměř shodné věci již byly opakovaně posuzovány Ústavním soudem, a to na základě řady jiných návrhů stěžovatelky. Např. usnesením Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 755/06, usnesením sp. zn. IV. ÚS 914/07 a usnesením sp.zn. IV. ÚS 210/08 byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 755/06 konstatoval: "... v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 bral Ústavní soud v úvahu možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim ustanovení §879c až §879e občanského zákoníku, ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím "přiměřené právní úpravy", zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci."
Dále Ústavní soud uvedl, že: "Z citované části předmětného nálezu lze vyvodit, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k "rehabilitaci" ustanovení §879c až §879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu, jakož i názor Ústavního soudu, že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Tím současně Ústavní soud implicite konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim ustanovení §879c až §879e občanského zákoníku, neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o "obnovení stavu založeného ustanoveními §879c, §879d a §879e občanského zákoníku."
Výkladu provedeného nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/02 a citovanými usneseními Ústavního soudu se obecné soudy přidržely i v řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti, když dospěly k závěru, že družstvo na základě ustanovení 879c obč. zákoníku vlastnické právo nabylo. Námitky stěžovatelky jsou povětšinou opakovanou polemikou s právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02, a pokud z něj obecné soudy správně vycházely, bylo nadbytečné se takovými námitkami výslovně zabývat. Ústavní soud tak nemá žádného důvodu odchylovat se od svých dřívějších závěrů, přičemž tato skutečnost musí být stěžovatelce evidentní, tudíž je i předvídatelné (což jí ovšem nebrání k podávání dalších a dalších obsahově podobných návrhů).
Ve specifikaci údajného přípisu ministra financí Ústavní soud shledává omyl stěžovatelky, protože nejde o dopis ministra financí, ale o dopis Mgr. K. R., I. místopředsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, adresovaný ministru financí. V obsahu dopisu je sice vyjádřena myšlenka, že v případných soudních sporech lze argumentovat zakázanou veřejnou podporou, avšak tato otázka nebyla předmětem posuzování obecnými soudy v dané věci. Ústavní soud dodává, že ani případný zákaz veřejné podpory nemůže ovlivnit dopady jeho nálezu Pl. ÚS 2/02.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu