ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.5512.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 5512/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J., s. d. Č. B., proti žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., o zaplacení částky 2,290.025,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 536/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. září 2007, č. j. 19 Co 1680/2007 - 130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 5. 2007, č. j.
18 C 536/2006 - 107, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1,987.751,50 Kč, co do částky 302.273,50 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo
na základě patnácti absolutně neplatných kupních smluv o převodu pozemků, uzavřených mezi účastníky podle §60c zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, neboť žalobce se jejich vlastníkem stal
ze zákona na základě ustanovení §879c obč. zák. Soud prvního stupně vzal
za prokázané, že žalobce uzavřel hospodářské smlouvy podle §70 hospodářského zákoníku, na základě nichž mu byly do trvalého užívání odevzdány pozemky - st. p.č. 243 a st. p.č. 1005/3 v k.ú. H. n. V., p.č. 2390/1, st. p.č. 2390/3, p.č. 1579/3, p.č. 1579/14, p.č. 1579/15, p.č. 1579/24, st. p.č. 2389 a st. p.č. 2635 v k.ú. T. n. V., st. p.č. 5/3, st. p.č. 469, p.č. 3982/6, p.č. 460/1, p.č. 461/1, p.č. 461/3, p.č. 462, p.č. 473/1, p.č. 473/3, p.č. 679/1, p.č. 2787/2, p.č. 3950/4, p.č. 463, p.č. 956 a p.č. 2785/5 v k.ú. B., p.č. 37 v k.ú. L., p.č. 6/3 v k.ú. A., p.č. 186 v k.ú. B., st. p.č. 739/1 v k.ú. L., st. p.č. 813 v k.ú. K. Ú., st. p.č. 366 v k.ú. H. S., st. p.č. 864 v k.ú. Z., st. p.č. 122/1 v k.ú. D. B., st. p.č. 85 v k.ú. N. H., p.č. 1780 v k.ú. T. S., st. p.č. 141 v k.ú. H. V. a p.č. 139 v k.ú. O., na nichž se nacházejí budovy (areály) v jeho vlastnictví, resp. se jedná o pozemky, které s těmito budovami souvisejí. Dále bylo zjištěno, že žalobce v souladu se zákonem č. 103/2000 Sb., kterým byl doplněn občanský zákoník o ustanovení §879c, požádal příslušný orgán v zákonné lhůtě o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické (kromě pozemku p.č. 1005/3 v k.ú. H. n. V. a pozemků p.č. 3982/6, p.č. 460/1, p.č. 461/1, p.č. 461/3, p.č. 462, p.č. 473/1, p.č. 473/3, p.č. 679/1, p.č. 2787/2, p.č. 3950/4, p.č. 463, p.č. 956 a p.č. 2785/5 v k.ú. B.). Poté, co ustanovení §879c obč. zák. bylo s účinností od 30. 6. 2001 zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., kterým byl změněn zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony, uzavřel žalobce se žalovanou podle §60c zák. č. 219/2000 Sb. kupní smlouvy o převodu předmětných pozemků za kupní ceny, jež zaplatil nejdříve dne 30. 9. 2004 a jejichž výše činila celkem 2,290.025,- Kč. Jelikož nálezem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, pod č. 35/2004, byla část druhá zákona č. 229/2001 Sb. nazvaná „Změna občanského zákoníku článek II.“ dnem 31. 12. 2004 jako neústavní zrušena a byl tak obnoven stav založený ustanoveními §879c a §879e obč. zák., požádal žalobce žalovanou o vrácení zaplacených kupních cen, neboť kupní smlouvy, na základě nichž byly kupní ceny zaplaceny, jsou neplatné; žalovaná však požadované částky žalobci nevrátila. Soud prvního stupně s poukazem na citovaný nález Ústavního soudu a dále na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 a sp. zn. 22 Cdo 2504/2006 dovodil, že pokud žalobce splnil podmínky uvedené v §879c obč. zák., vzniklo mu vlastnické právo k předmětným pozemkům ze zákona, neboť právě zrušením derogačních ustanovení došlo k „rehabilitaci“ dříve zrušeného §879c obč. zák. a k obnovení stavu založeného tímto ustanovením. Kupní smlouvy, které žalobce se žalovanou uzavřel, ačkoliv jejich předmětem byly pozemky splňující předpoklady stanovené v §879c odst. 1 a 4 obč. zák., jsou proto pro rozpor s nastalým právním stavem absolutně neplatné podle §39 obč. zák., a zaplacené kupní ceny jsou tak plněním, které je žalovaná povinna žalobci podle §457 obč. zák. vrátit - s výjimkou kupní ceny ve výši 302.273,50 Kč žalobcem zaplacené za pozemky, ohledně nichž žádost o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické nepodal. Námitku promlčení uplatněných nároků vznesenou žalovanou neshledal okresní soud důvodnou, neboť byly-li kupní ceny zaplaceny nejdříve 30. 9. 2004 a nastala-li vykonatelnost citovaného nálezu Ústavního soudu dnem 31. 12. 2004, stalo se tak před uplynutím subjektivní i objektivní promlčecí doby.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
4. 9. 2007, č. j. 19 Co 1680/2007 - 130, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení; v zamítavém výroku zůstal rozsudek okresního soudu nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Shodně s ním dovodil,
že došlo-li k „oživení“ ustanovení §879c až 879e obč. zák. a obnovení stavu jimi založeného, nabyl žalobce vlastnické právo k předmětným pozemkům ze zákona. Kupní smlouvy uzavřené účastníky v mezidobí jsou proto absolutně neplatnými právními úkony, nezpůsobilými přivodit změnu v právních vztazích, a účastníci jsou tedy povinni si v souladu s §457 obč. zák. vrátit vše, co podle nich dostali; protože plnění podle těchto smluv obdržela jen žalovaná, je povinna žalobci vydat takto získané bezdůvodné obohacení. Krajský soud se rovněž ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně,
že námitka promlčení uplatněných nároků není důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje v posouzení: 1) účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3 2004 vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. na existenci ustanovení §879c
až 879e obč. zákoníku a na jejich použitelnosti na právní poměry žalobce, 2) vztahu citovaného ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla, a 3) platnosti uzavřených kupních smluv
ve smyslu §39 obč. zák. Žalovaná vznáší dovolací námitky totožné s těmi, které dovolací soud posuzoval ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, jimiž obsáhle polemizuje se závěry Ústavního soudu obsaženými v citovaném nálezu ve snaze obhájit svůj názor, že zrušení derogačních ustanovení zák. č. 229/2001 Sb. nemělo za následek „oživení“ zrušených ustanovení §879c až 879e obč. zák. Domnívá se, že i v případě akceptace závěru Ústavního soudu o „oživení“ příslušných ustanovení by jejich účinky byly nulové, a to z důvodu, že již neexistují právní vztahy, které aplikaci těchto ustanovení podmiňovaly, neboť vztahy trvalého užívání dnem 30. 6. 2001 ze zákona definitivně zanikly. Současná aplikace §879c a násl. obč. zák. z důvodu konkrétního data, kdy mělo ke změně užívacích vztahů ve vlastnické původně dojít, je podle názoru dovolatelky zcela vyloučena, protože stanovený den 1. 7. 2001 nenávratně minul
a „oživená“ ustanovení se tedy nemohou naplnit. Dnem 30. 6. 2001 se totiž právo trvalého užívání přeměnilo na výpůjčku a ke dni 1. 7. 2001 tudíž žalobce neměl pozemky v trvalém užívání a nemohlo dojít ke vzniku jeho vlastnického práva. Dále poukázala i na §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle kterého práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu (zde jeho části) zůstávají nedotčena, a rovněž na to, že přes zrušení části druhé
zák. č. 229/2001 Sb. zůstal v platnosti §59 tohoto zákona i jeho část čtvrtá. Protože kupní smlouvy nebyly uzavřeny v rozporu s žádným zákonným ustanovením, jsou platné, když splňují náležitosti uvedené v §588 obč. zák. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s .ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastnicí řízení, řádně zastoupenou zaměstnancem s právnickým vzděláním, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné
ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR je přípustnost dovolání podle
§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení
a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 1/2000, pod č. 9).
V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 1,987.751,50 Kč potvrzen. Z obsahu spisu je jednoznačné, že tato částka se skládá z patnácti samostatných nároků na vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě neplatných kupních smluv, byť uplatněných v rámci jediné žaloby. Protože se jedná o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy bylo dvěma dovoláním dotčenými výroky rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč (jednalo se o částky 19.360,- Kč a 2.083,- Kč, představující kupní ceny
za nemovitosti v k.ú. A. a v k.ú. H. V., zaplacené žalobcem žalované na základě kupních smluv ze dne 7. 11. 2003), je přípustnost dovolání proti těmto dvěma výrokům vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných výroků částku 20.000,- Kč výrazně přesahuje.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalované proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ohledně částek 19.360,- Kč a 2.083,- Kč není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu lze přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu posuzovat jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle
§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
První dvě otázky, které podle dovolatelky mají pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť napadené rozhodnutí je v tomto směru v souladu se závěry uvedenými v citovaném nálezu Ústavního soudu, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4459 a v časopise Právní rozhledy č. 1, roč. 2007, str. 31, který se týkal obdobného předmětu řízení a totožných účastníků, a v usneseních Ústavního soudu
ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, a ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 914/07, v nichž oba soudy zaujaly shodný závěr, že „zrušením části druhé čl. II. zákona
č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e občanského zákoníku“, od nějž se Nejvyšší soud v této věci nemá důvod odchýlit (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2504/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2316/2006, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006,
ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006, ze dne 23. 1. 2006, sp. zn.
22 Cdo 2490/2006, ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4270/2007, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007, ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2246/2007, ze dne
27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1945/2007, ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3201/2007,
a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007). Otázkou platnosti kupních smluv o převodu pozemků, uzavřených před vydáním (účinností) nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
sv. 32, pod č. 35/2004, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1345/2007, který se rovněž týkal obdobného předmětu řízení a účastníků, v němž dospěl k závěru, že kupní smlouvy uzavřené za výše uvedených okolností jsou absolutně neplatnými právními úkony podle §39 obč. zák., neboť žalobce jako subjekt, na nějž se vztahoval režim §879c obč. zák., nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni 1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Plněním na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl tedy žalobci nárok vůči prodávající na vrácení poskytnutého peněžitého plnění (na vydání bezdůvodného obohacení - §457 obč. zák.). Odvolacímu soudu tak nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť jeho rozhodnutí je v souladu s platnou právní úpravou
i konstantní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že ve zbývajícím rozsahu nemá rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam
ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání žalované podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak není přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. v této části odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu