ECLI:CZ:US:2011:1.US.3598.10.1
sp. zn. I. ÚS 3598/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Herba Vitalis, s. r. o., se sídlem Žitná 45/1656, 110 00 Praha 1, IČ: 253 40 123, zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem se sídlem Fritzova 2, 586 01 Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2010, č. j. 8 Afs 51/2010-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Celní úřad Žďár nad Sázavou (dále jen „žalovaný“) vyzval dne 13. 4. 2010, č. j. 5725/2010-0164000-024, stěžovatelku, aby mu 27. 4. 2010 v 8.30 hod. poskytla potřebnou součinnost k výkonu správy spotřební daně dle §41 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSD“), tj. aby umožnila vstup pracovníkům celního úřadu do její provozní budovy - do místností nebo míst, kde je skladován rafinovaný líh a kde jsou vyráběny, zpracovávány a skladovány výrobky – potravinové doplňky označované žalovaným jako extrakty z živých rostlin a elixíry „Byliny z klášterní zahrady“; dále aby dle §15 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), umožnil místní šetření, vč. úkonů, jejichž potřeba při místním šetření vyjde najevo. Popsaný úkon žalovaný označil jako „rozhodnutí – výzva k poskytnutí součinnosti“.
Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 24. 5. 2010, č. j. 30 Af 34/2010-13, správní žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §68 e) s. ř. s. Soud popsaný úkon (tj. „rozhodnutí – výzva k poskytnutí součinnosti“) posoudil jako rozhodnutí předběžné povahy, jež je dle §70 písm. b) s. ř. s. vyloučeno ze soudního přezkumu. V odůvodnění dále uvedl, že napadené „rozhodnutí“ naplnilo materiální i procesní znak rozhodnutí předběžné povahy, přičemž odkázal na vymezení těchto znaků v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2 Afs 183/2005-64, resp. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2009, č. j. 9 Afs 13/2008-50.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2010, č. j. 8 Afs 51/2010-60, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2010, č. j. 30 Af 34/2010–13, zrušil (výroková část I.), správní žalobu odmítl (výroková část II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně (výroková část III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výroková část IV.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě stěžovatelce přisvědčil, že se nejednalo o rozhodnutí předběžné povahy. Kasační soud v této souvislosti odkázal na svůj rozsudek ze dne 27. 10. 2009, čj. 2 Afs 186/2006 - 54, ve kterém uvedl, že „o rozhodnutí předběžné povahy, na které dopadá výluka podle §70 písm. b) s. ř. s., se jedná, pokud ve vztahu k rozhodnutí konečnému splňuje kumulativně tři podmínky: časovou, věcnou a osobní. Je tedy vydáno v již zahájeném řízení o vydání rozhodnutí konečného nebo je zákonem stanovena přiměřená lhůta pro zahájení takového řízení a účinky předběžného rozhodnutí musí být omezeny do vykonatelnosti rozhodnutí konečného. Rozhodnutí konečné pak v sobě musí věcně zahrnout vztahy upravené rozhodnutím předběžné povahy a musí být adresováno mj. i subjektu, jemuž bylo určeno rozhodnutí předběžné“. Kasační soud tak navázal na právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2 Afs 183/2005-64, na který odkazoval krajský soud: „rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s. musí současně splňovat následující znaky: 1) musí jít o rozhodnutí správních orgánů ve věcech veřejnoprávních, upravující předběžně či dočasně poměry osob, zajišťující určité věci nebo osoby či zatímně fixující určitý stav (materiální znak); 2) proti tomuto rozhodnutí nebo proti jeho důsledkům musí mít každá osoba, jejíž subjektivní práva jím byla dotčena, možnost bránit se v řízení, jež musí nutně proběhnout (tj. musí být následně po vydání rozhodnutí zahájeno anebo v něm musí být pokračováno, došlo-li k jeho zahájení před vydáním rozhodnutí nebo současně s ním) před správním orgánem, který v dané věci rozhodne s konečnou platností (procesní znak)“. Nejvyšší správní soud však nepovažoval za správný způsob, jakým krajský soud aplikoval citovaný výklad na souzenou věc. V této souvislosti zdůraznil, že „rozhodnutí – výzva k poskytnutí součinnosti“ nesplňovala shora uvedené definiční znaky, tj. nebyly jí upraveny (předběžně ani dočasně) poměry stěžovatele, ani jí nebyly zajištěny věci či osoby, a rovněž nebyl nikterak fixován určitý stav. Již sama neexistence materiálního znaku vylučuje závěr, že se jednalo o rozhodnutí předběžné povahy.
Kasační soud však nepřisvědčil stěžovatelce v tom, že by se jednalo o rozhodnutí „konečné“, přezkoumatelné soudem dle §65 s. ř. s. Podle §70 písm. a) a §68 písm.e) s. ř. s., lze se v řízení před správními soudy domáhat přezkoumání jen takových rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 s. ř. s. Soudnímu přezkumu tedy v zásadě podléhají takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují veřejná subjektivní práva nebo povinnosti žalobce. V souzené věci je proto rozhodný charakter povinnosti stanovené žalovaným v předmětné výzvě, a to, zda jí došlo či nedošlo k zásahu do veřejných subjektivních práv stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud poukázal na vlastní právní názory vyjádřené v obdobných věcech, tj. u výzev vydávaných správcem daně dle ZSDP. V rozsudku ze dne 10. 5. 2007, č. j. 7 Afs 92/2006-69, uvedl, že: „Výzva vydaná správcem daně podle §43 zákona o správě daní a poplatků v rámci vytýkacího řízení není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., protože se jí nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují veřejná subjektivní práva nebo povinnosti stěžovatele, a proto je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučena; soud žalobu na přezkoumání takové výzvy jako nepřípustnou odmítne dle §46 odst. 1 písm. d) citovaného zákona“. Obdobný názor vyslovil také k výzvě vydané dle §31 odst. 9 ZSDP, a to v rozsudku ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Afs 10/2006-45, ve kterém dospěl k závěru, že „byť taková výzva formálně nese znaky rozhodnutí, je pouze úkonem umožňujícím správci daně dle §36 d. ř. plnění povinností, k nimž je citovaným ustanovením povolán – tedy plnění jeho povinnosti mj. též zjišťovat všechny údaje týkající se příjmů daňových subjektů, majetkových poměrů a dalších skutečností rozhodných pro správné a úplné vyměření a vymáhání daně. Daňové subjekty jsou povinny při takové činnosti se správcem daně spolupracovat a zjišťované údaje poskytovat. Výzva k prokázání určitých skutečností, kterou správce daně vydal v rámci vyhledávací činnosti dle §36 daňového řádu, nemůže tedy zasáhnout žádná žalobcova subjektivní hmotná práva. Pokud by však správce daně zjistil v rámci této své činnosti důvody pro vyměření daně, pak by, při zachování zákonného procesního postupu (např. postupem dle §16 daňového řádu), daňovou povinnost rozhodnutím vyměřil. Rozhodnutí o vyměření daně je pak již jistě rozhodnutím, které zasahuje žalobcova subjektivní hmotná práva a podléhá proto soudnímu přezkoumání.“ Kasační soud v této souvislosti podotkl, že proti výzvám předcházejícím stanovení daně ZSDP neposkytuje možnost obrany, neboť odvolání proti nim zcela vyloučil (§48 odst. 2 ZSDP).
Nejvyšší správní soud současně připomenul, že jednotlivá ustanovení právních předpisů nelze vykládat izolovaně. V souzené věci nemá důvod odchýlit se od výkladů §43 a 31 odst. 9 ZSDP, na jehož základě jsou správci daně oprávněni vyzvat daňový subjekt k určité součinnosti, tedy uložit jim povinnost obdobnou jako v posuzovaném případě. Při použití výkladu „ad maiori a minus“ je třeba konstatovat, že nepovažuje-li se za rozhodnutí výzva, která daňovému subjektu ukládá aktivní plnění (srov. §43 ZSDP: vyjádřit se k určitým pochybnostem správce daně ohledně správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, a předložení důkazních prostředků, §31 odst. 9 ZSDP: prokázat určité skutečnosti), pak zásadně nemůže jít o rozhodnutí, je-li subjekt toliko vyzván k umožnění vstupu do určitých objektů a k umožnění provést šetření správním orgánem.
Kasační soud proto s odkazem na §65 odst. 1 s. ř. s. [podle něhož se může ten, „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen "rozhodnutí"), žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti“] zdůraznil, že za rozhodnutí lze považovat jen takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti, a jen proti takovýmto rozhodnutím je žalobce legitimován brojit postupem podle §65 a násl. s. ř. s. Správní žalobou napadenou výzvou, však nebylo rozhodováno o právech a povinnostech, ani se jí práva či povinnosti závazně neurčovala. Stěžovatelka byla toliko vyzvána k plnění povinnosti umožnit žalovanému vstup do objektů sloužících k provozu jejího podniku a k umožnění realizovat oprávnění žalovaného dle §15 ZSDP; povinnost spolupráce ostatně ukládá daňovým subjektům i §2 odst. 9 ZSDP. Kasační soud proto konstatoval, že správní žalobou napadená výzva není rozhodnutím podléhajícím soudnímu přezkumu dle §65 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud pro úplnost - a to s ohledem na stěžovatelčinu námitku, že se krajský soud dostatečně nezabýval tím, zda mělo výzvou avizované šetření proběhnout v rámci daňového řízení či mimo něj, a zda bylo proti stěžovateli vůbec vedeno daňové řízení - dodal následující. Stěžovatelka se dovolává dvou rozsudků Nejvyššího správního soudu, a to ze dne 20. 8. 2008, č. j. 1 Aps 1/2008-59, a ze dne 11. 5. 2010, č. j. 9 Aps 1/2010–78, ve kterých soud v nich připustil, že „provedení místního šetření může být nezákonným zásahem ve smyslu §82 s. ř. s.“. Stěžovatelka v této souvislosti výslovně uvedla, že se nedovolává ochrany proti nezákonnému zásahu ze strany žalovaného, neboť tak bude moci učinit až v případě, že k němu fakticky dojde. Nejvyšší správní soud v této věci souhlasil se stěžovatelkou a uvedl, že i ve zmíněném rozsudku devátý senát vyslovil, že „současná právní úprava nepočítá s ochranou před aktuálně neexistujícími zásahy, tj. zejména zásahy, ke kterým došlo v minulosti, ale ani před zásahy, které mohou teprve v budoucnu nastat, nejde-li o hrozbu opakování již učiněného zásahu“. Ze všech uvedených důvodů nemohlo mít na posuzovanou věc vliv, zda bylo proti stěžovateli vedeno daňové řízení či nikoliv.
II.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2010 č. j. 8 Afs 51/2010-60, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Tvrdí, že Celním úřadem Žďár nad Sázavou a následně i správními soudy bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a ústavních kautel zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a odst. 5, 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Proto se domáhala, aby Ústavní soud citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
Stěžovatelka, které žalovaný úkonem ze dne 13. 4. 2010, č. j. 5725/2010-0164000-024, uložil dle §32 odst. 1) ZSDP povinnost v daňovém řízení – konkrétně poskytnout součinnost a stát se účastníkem místního šetření, nesouhlasí s právními názory uvedenými v rozsudku kasačního soudu, neboť prý postrádají odůvodnění vycházející ze skutečného znění ZSDP a ZSD. Nejvyšším správním soudem tvrzená kompetenční výluka dle §70 písm. a) s.ř.s. nemá oporu ve spise ani v ZSDP a ZSD. Přitom z judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu vyplývá, že místní šetření, které není konáno v přímé souvislosti s probíhajícím daňovým řízení je nezákonným zásahem do základních práv postiženého subjektu. Argumentace Nejvyššího správního soudu je dle stěžovatelky nesprávná v důsledku toho, že v jejím případě není vedeno žádné daňové řízení, a proto jí v neexistujícím daňovém řízení není možno ukládat povinnosti. Ustanovení §15 ZSDP sice umožňuje konat místní šetření i u osob, které samy nejsou účastníky daňového řízení, ale jenom v přímé souvislosti s konkrétním daňovým řízením. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že předmětné rozhodnutí Celního úřadu Žďár nad Sázavou není pouhou výzvou, ale je konečným rozhodnutím o uložení povinnosti stěžovatelce, na které nemůže dopadat kompetenční výluka ve smyslu §70 s. ř. s., nýbrž mu svědčí soudní ochrana dle §65 s. ř. s. Rozhodnutí Celního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, které stěžovatelka napadla správní žalobou, je tedy rozhodnutím, a to rozhodnutím nezákonným, kterým Celní úřad ve Žďáru nad Sázavou v rozporu s ustanoveními §41 ZSD a §15 ZSDP ukládá stěžovatelce povinnosti. Stěžovatelka závěrem poukazuje na to, že při výrobě doplňků stravy postupuje- v souladu s ustanovením §67 odst. 4 ZSD - přesně podle doporučení zákonodárce v důvodové zprávě; nakupuje líh s daní, aniž by její konečné výrobky podléhaly opětovnému zdanění.
III.
Nejvyšší správní soud v obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na průběh řízení, na důvody odmítnutí správní žaloby a na zjevnou neopodstatněnost stěžovatelčiny ústavní stížnosti. Opětovně charakterizoval „výzvu k poskytnutí součinnosti“ a zdůraznil, že tato výzva nebyla správním rozhodnutím, jež by se mohlo stát předmětem samostatného soudního přezkumu v řízení vedeném dle §65 a násl. s. ř. s. V dalším Nejvyšší správní soud uvedl, že se otázkou správního aktu jako rozhodnutí zabýval již mnohokrát a zdůraznil, že pro takový úkon je podstatné, zda žalobci zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje práva či povinnosti; v souzené věci však výzva žádná práva ani povinnosti stěžovateli nezaložila. Žalovaný celní úřad (správce daně) citovanou výzvou stěžovatelce nezaložil povinnost, kterou by jako daňový subjekt neměla již dříve, tj. strpět úkony správce daně, které mu zákon při výkonu správy daně umožňuje. Kasační soud současně zdůraznil, že nelze zaměňovat následky (tj. posouzení otázky, zda stěžovatelem produkované výrobky nepodléhaly spotřební daní z lihu) a předpoklady výkonu činnosti správce daně, který je oprávněn (resp. povinen) zjistit rozhodné skutečnosti. Nejvyšší správní soud konečně připomenul, že nejprve musel posoudit, zda jsou v souzené věci splněný podmínky, za nichž lze vést řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 a násl. s.ř.s., jak byla stěžovatelkou podána ke Krajskému soudu v Brně; jelikož dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nebyly, nemohl se zabývat ani dalšími otázkami, tj. včetně stěžovatelkou uváděné zákonnosti či nezákonnosti místního šetření, které mohlo nebo také nemuselo po předmětné výzvě proběhnout. Nejvyšší správní soud proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, resp. pro nedůvodnost zamítl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Ústavní soud od ústního jednání upustil.
Stěžovatelka ve své replice poukázala zejména na to, že kasačním soudem tvrzená kompetenční výluka dle §70 písm. a) s. ř. s. nemá oporu ani ve spise ani v zákonech; soud si totiž již předem učinil právní názor na právní charakter výzvy k poskytnutí součinnosti a důsledkem takového postupu je otevření prostoru pro svévoli orgánů státní správy. Stěžovatelka v replice konečně poukázala na §41 ZSD a především na §67 odst. 4 ZSD, podle něhož sama postupuje a proto její konečné výrobky nesmějí podléhat opětovnému zdanění. Trvá na tom, aby Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2010 č. j. 8 Afs 51/2010-60, zrušil a aby uložil žalovanému povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem.
IV.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení – svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, čehož se stěžovatelka dovolává.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti – jak již bylo uvedeno – namítá zejména porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Podstata ústavní stížnosti, spočívá především v kvalifikaci označené výzvy (tj. „rozhodnutí – výzva k poskytnutí součinnosti“; dále jen „výzva“) Celního úřadu ve Žďáru nad Sázavou v konfrontaci s ustanovením §65 s. ř. s.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení §70 písm. a) a §68 písm.e) s. ř. s., podle kterého se lze v řízení o žalobách před správními soudy domáhat přezkoumání jen takových správních aktů, které lze považovat za rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. Soudnímu přezkumu tedy v zásadě podléhají takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují veřejná subjektivní práva nebo povinnosti žalobce. Výzvou, kterou stěžovatelka napadla žalobou, však dle názoru Nejvyššího správního soudu, který se opřel o svou dosavadní judikaturu týkající se charakteru obdobných výzev vydaných správním orgánem na základě ZSDP (§43, §31 odst. 9); nebylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelky, ani se jí práva či povinnosti závazně neurčovala, neboť stěžovatelka byla toliko vyzvána k plnění povinnosti umožnit Celnímu úřadu Žďár nad Sázavou vstup do objektů sloužících k provozu jeho podniku a k umožnění realizovat tak jeho oprávnění dle §15 ZSDP. Ostatně, povinnost spolupráce ukládá daňovým subjektům §2 odst. 9 ZSDP. Nejvyšší správní soud tedy konstatoval, že žalobou napadená výzva není rozhodnutím podléhajícím soudnímu přezkumu dle §65 s. ř. s.
Podle §41 odst. 3 ZSD platí, že kterýkoliv celní úřad nebo celní ředitelství jsou oprávněny vstupovat do každé provozní budovy, místnosti nebo místa, kde jsou vyráběny, zpracovávány nebo skladovány vybrané výrobky. Celní úřad nebo celní ředitelství jsou také oprávněny vstupovat do prostor, o kterých je známo, nebo se dá důvodně předpokládat, že se v nich vybrané výrobky vyrábějí, zpracovávají nebo skladují. Toto právo mají také, jde-li o byt, který je užíván pro účely podnikání.
Ve věci stěžovatelky tedy nedošlo uložením povinností, jak jsou uvedeny ve výzvě k poskytnutí součinnosti Celního úřadu Žďár nad Sázavou ze dne 13. 4. 2010, č.j. 5725/2010-0164000-024, k nezákonnému zásahu do jejích základních práv. Pokud stěžovatelka poukazuje na to, že některé z povinností jí byly uloženy v rámci místního šetření – byť vůči stěžovatelce není vedeno žádné daňové řízení - pak Ústavní soud odkazuje na ustanovení §15 odst. 1 ZSDP, podle něhož platí, že správce daně je oprávněn v souvislosti s daňovým řízením provádět místní šetření jak u subjektu daně, tak i u jiných osob; podle §15 odst. 5 téhož zákona jsou daňový subjekt a třetí osoby povinny poskytnout pracovníku správce daně všechny přiměřené prostředky a pomoc potřebnou k účinnému provedení místního šetření, zejména mu podat potřebná vysvětlení. Lze tedy přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu v tom, že stěžovatelka byla povinna poskytnout součinnost ze zákona.
Pokud jde o charakter výzvy dle §41 ZSD, zde stěžovatelka namítá, že výzvy vydané podle §43 a §31 odst. 9 ZSDP, na které poukazoval Nejvyšší správní soud, byly, na rozdíl od její věci, vydané v rámci probíhajícího daňového řízení. I přes tuto pro zákonný charakter výzvy nijak podstatnou odlišnost (ve světle výše citovaných povinností uložených zákonem nejen danému subjektu, ale také třetím osobám) přisvědčuje Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu v tom, že „při použití výkladu „ad maiori a minus“ je třeba konstatovat, že nepovažuje-li se za rozhodnutí výzva, která daňovému subjektu ukládá aktivní plnění (§43 ZSDP: vyjádřit se k určitým pochybnostem správce daně ohledně správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, a předložení důkazních prostředků, §31 odst. 9 ZSDP: prokázat určité skutečnosti), pak zásadně nemůže jít o rozhodnutí, je-li subjekt toliko vyzván k umožnění vstupu do určitých objektů a umožnění provést šetření správním orgánem“. Kasační soud dospěl k závěru, že výzvou, kterou stěžovatelka napadla žalobou, nebylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelky, ani se jí práva a povinnosti závazně neurčovala, nýbrž byla toliko vyzvána k plnění povinnosti k umožnění vstupu do objektů sloužících k provozu jejího podniku a k umožnění realizovat oprávnění dle §15 ZSDP. Kasační soud v této souvislosti zdůraznil, že stěžovatelka byla povinna poskytnout součinnost již ze zákona, byť v daném případě ji k tomu i sám správní orgán vyzval.
Ostatně, Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně a jasně vysvětlil, proč přikročil ke zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2010, č. j. 30 Af 34/2010-13, ačkoliv jeho výrok považoval za věcně správný a sám správní žalobu odmítl. Krajský soud totiž předmětnou výzvu kvalifikoval jako rozhodnutí předběžné povahy, které je z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeno dle §70 písm. b) s. ř. s. Podle Nejvyššího správního soudu však stěžovatelkou napadený úkon správního orgánu vůbec nelze označit za rozhodnutí přezkoumatelné soudem podle §65 s. ř. s., takže bylo nutno žalobu odmítnout dle §70 písm. a) s. ř. s..
Ústavní soud konstatuje, že interpretace relevantního právního rámce provedená Nejvyšším správním soudem, která směřuje ke kvalifikaci stěžovatelkou napadené výzvy z pohledu §65 s. ř. s., není výrazem svévole, nestojí v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod a zásah do uvedených základních práv nezakládá. Ústavní soud proto závěr Nejvyššího správního soudu, že výzvu k součinnosti podle §41 ZSD nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu, které podléhá ve smyslu §65 s. ř. s. soudnímu přezkumu, neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti; po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona ZSD, ZSDP i soudního řádu správního byly provedeny správním orgánem i Nejvyšším správním soudem v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je přesvědčivé, srozumitelné, nemá povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Ústavní soud současně připomíná, že stejně rozhodl ve srovnatelných věcech téže stěžovatelky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3599/10, usnesení ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 3600/10).
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] odmítl.
Ústavní soud konečně, a to již s ohledem na výsledek řízení, nevyhověl žádosti stěžovatelky podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a žalovanému povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení neuložil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu