ECLI:CZ:US:2006:1.US.47.05
sp. zn. I. ÚS 47/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 13. července 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. R. a RNDr. J. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2004 sp. zn. 15 Co 227/2004, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na zaplacení dlužného nájemného.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2004 sp. zn. 15 Co 227/2004 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé s odvoláním na tvrzené porušení čl. 3 odst. 1, čl. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 14 této Úmluvy, domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2004 sp. zn. 15 Co 227/2004, kterým byl v jejich právní věci jako žalobců proti žalovaným R. N. a Z. N. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. 7 C 139/2003, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o zaplacení částky 12 747 Kč s příslušenstvím, kterou jim prý žalovaní dluží na nájemném za srpen 2003.
Obvodní soud pro Prahu 3 vyšel ve svém rozsudku ze zjištění, že stěžovatelé-žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu č. p. 1544 v katastrálním území Žižkov a žalovaní jsou nájemci bytu sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně, WC, dvou koupelen a komory v tomto domě. Původní byt 1+1 II. kategorie byl rozšířen a na základě kolaudačního rozhodnutí ze dne 12. 1. 1994 bylo povoleno užívání nově vybudované jednotky. Nájemné bylo původně stanoveno částkou 144 Kč měsíčně. Žalobci zakoupili dům v roce 1997 a vyměřili žalovaným nájemné, přičemž bylo vycházeno ze součtu ploch bytů různých kategorií. Následně bylo nájemné zvýšeno dle tehdy platné vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, v roce 2001 na částku 2 397 Kč, od 1. 7. 2002 na částku 2 754 Kč měsíčně. S dalším zvýšením nájemného na částku 3 722 Kč měsíčně žalovaní dopisem ze dne 29. 7. 2002 nesouhlasili s tím, že ke změně kategorie bytu došlo proto, že byt se souhlasem pronajímatele na vlastní náklady rekonstruovali. Na podkladě takto zjištěného stavu soud neshledal oprávněným požadavek žalobců na uhrazení nájemného ve výši stanovené na základě znaleckého posudku znalce Ing. J. J., který vyčíslil "fakticky" výši tržního, neregulovaného nájemného. Soud přitom vycházel z toho, že poté, co byl s platností a účinností k datu 8. 12. 2002 zrušen výměr Ministerstva financí č. 06/2002, kterým se stanoví maximální nájemné z bytu, maximální ceny služeb poskytovaných s užíváním bytu a pravidla pro věcně usměrňované nájemné v bytě a mění výměr MF č. 01/2002, jímž bylo upraveno nájemné, mohly si smluvní strany sice zvýšit nájemné na základě dohody, pronajímatel však nemohl nájemné jednostranně zvyšovat, neboť chyběl zvláštní právní předpis, jehož existenci předpokládá ustanovení §696 odst. 1 občanského zákoníku. Žalobu zamítl obvodní soud proto, že žádná dohoda mezi účastníky o zvýšení nájemného uzavřena nebyla a jednostranné zvýšení nájemného ze strany pronajímatele prý není přípustné.
Městský soud v Praze (dál též jen "městský soud") jako soud odvolací rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže dovodil, že po datu 8. 12. 2002, kdy byl zrušen výměr Ministerstva financí č. 06/2002, jímž byla stanovena maximální výše nájemného, si mohly smluvní strany zvýšit nájemné pouze dohodou. Jednostranné zvýšení nájemného ze strany pronajímatele již nebylo možné, neboť pro to chybí zvláštní právní předpis, jehož existenci předpokládá ustanovení §696 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud žalobci poukazovali na ustanovení §671 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož je nájemce povinen platit nájemné podle smlouvy, jinak nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, pak toto ustanovení nelze podle mínění odvolacího soudu v souzené věci použít. Obecná část zákona upravující práva a povinnosti z nájmu věcí dopadá totiž na vztahy vzniklé při nájmu bytu pouze tehdy, pokud oddíl čtvrtý hlavy sedmé části osmé občanského zákoníku nemá pro tyto vztahy úpravu samostatnou - speciální. Soud prvního stupně dále podle odvolacího soudu správně vycházel z toho, že jednostranné zvýšení nájemného pronajímatelem možné nebylo rovněž proto, že předchozí výpočty nájemného respektovaly skutečnost, že žalovaní provedli stavební úpravy bytu na svůj náklad. Z této zásady vycházela nejen vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, která byla zrušena Ústavním soudem ke dni 21. 2. 2001 (nálezem sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, str. 287 a násl., vyhlášen pod č. 231/2000 Sb., sdělení Ústavního soudu o opravě chyb v psaní bylo uveřejněno pod č. 130/2001 Sb. a sdělení Ministerstva vnitra o opravě tiskové chyby bylo uveřejněno v částce 51/2001 Sb.), ale i výměr Ministerstva financí č. 01/2002, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, jakož i následující výměr č. 06/2002, v nichž je zakotveno, že změní-li nájemce se souhlasem pronajímatele a na svůj náklad kategorii bytu nebo zlepší jeho vybavení, zůstane nájemné v bytě zachováno ve výši před touto změnou kategorie. Z uvedeného je podle městského soudu zřejmé, že žalovaným vznikla povinnost hradit nájemné dle výzvy ze dne 22. 5. 2002 ve výši 2 253 Kč (bez záloh na úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu), neboť tento výpočet byl v souladu s výměrem Ministerstva financí č. 01/2002. Na tom prý nic nemění skutečnost, že výměr Ministerstva financí č. 01/2002, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, byl v části napadené Veřejným ochráncem práv zrušen a Ministerstvo financí vydalo další výměr č. 06/2002, kterým došlo ke změně výměru č. 01/2002; tento výměr byl s účinností k datu 18. 12. 2002 zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 142, str. 237, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb.). Odvolací soud uzavřel, že ačkoli došlo ke zrušení těchto právních předpisů, nebyl dosud (v době rozhodování obecných soudů) odstraněn protiústavní stav a je prý proto nutno vycházet z toho, že i přes rozhodnutí Ústavního soudu bylo nájemné i nadále fixováno v takové výši, jež byla v daném případě určena dne 22. 5. 2002. Pokud žalovaní nesouhlasí s návrhem žalobců, aby platili nájemné vyšší, nelze podle odvolacího soudu jejich nesouhlas nahradit rozhodnutím soudu, neboť to je možné pouze tam, kde účastníkovi zákon (případně předchozí smluvní ujednání) povinnost vůli projevit ukládá. Taková zákonná povinnost však prý neexistuje; soud si sám při "vyplňování mezer v právu" nemůže osobovat v důsledku ústavně zakotvené dělby moci ve státě právo nahradit nedostatek pozitivní úpravy svým rozhodnutím.
II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména uvedli, že se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 139/2003 (jako pronajímatelé) domáhali od žalovaných nájemníků zaplacení částky 12 747 Kč s příslušenstvím jako rozdílu mezi nájemným zaplaceným žalovanými za měsíc srpen 2003 ve výši naposledy stanovené zrušenými protiústavními právními předpisy v oblasti regulace nájemného a nájemným obvyklým, vyčísleným znaleckým posudkem vypracovaným znalcem zapsaným v seznamu znalců vedeném příslušným soudem. Svůj nárok opírali o ustanovení §671 odst. 1 občanského zákoníku, o ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, o nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, str. 287 a násl., vyhlášen pod č. 231/2000 Sb., sdělení Ústavního soudu o opravě chyb v psaní bylo uveřejněno pod č. 130/2001 Sb. a sdělení Ministerstva vnitra o opravě tiskové chyby bylo uveřejněno v částce 51/2001 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 8/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 28, nález č. 142, str. 237, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 41, str. 371, vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.) a o ustanovení Ústavy České republiky, Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu k Úmluvě citovaná v těchto nálezech Ústavního soudu. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil zamítavé rozhodnutí prvého soudu. Dospěl - podle stěžovatelů - k názoru v podstatě argumentačně shodnému s názorem soudu prvního stupně, totiž že se žalobci žalobou domáhají jednostranného zvýšení nájemného, což není možné s ohledem na ustanovení §696 odst. 1 občanského zákoníku. Proto také nelze - podle mínění městského soudu - použít ustanovení §671 odst. 1 občanského zákoníku, na něž odkazovali stěžovatelé i s poukazem na výslovnou možnost užití tohoto ustanovení připuštěnou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03. Podle názoru stěžovatelů však obecné soudy zcela opominuly argumentaci Ústavního soudu obsaženou v jeho výše citovaných nálezech, kterými byla zrušena protiústavní regulace nájemného a na které stěžovatelé v řízení poukazovali. Soudy se prý nezabývaly ústavněprávní stránkou věci a tam, kde se odchýlily od rozhodnutí Ústavního soudu (např. ohledně použitelnosti ustanovení §671 odst. 1 občanského zákoníku), se ani nepokusily o argumentaci, kterou by se s odchylným názorem Ústavního soudu vypořádaly. Žalobu zamítly strohým odkazem na ustanovení §696 občanského zákoníku, aniž by zjišťovaly a v rozsudku odůvodnily, zda je jejich interpretace tohoto zákonného ustanovení v souladu s normami vyšší právní síly, tedy Ústavou České republiky, Listinou a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Stěžovatelé připouštějí, že vypořádání se s "ústavněprávní stránkou věci" není vždy běžnou součástí rozhodování obecných soudů, nicméně tam, kde je "možná kolize s těmito normami zjevná", je povinností soudů se s případnými rozpory mezi těmito předpisy a aplikovanými ustanoveními občanského zákoníku vypořádat; to platí prý zejména v tom případě, kdy městský soud dokonce existenci protiústavního stavu (trvajícího i po zrušení protiústavních cenových předpisů) sám konstatuje, leč zamítavým rozhodnutím tomuto stavu poskytuje právní ochranu.
V ústavní stížnosti je dále zejména uvedeno, že obecný soud přistoupil k nájemnímu vztahu stěžovatelů a žalovaných jako ke vztahu smluvnímu, do něhož tyto obě smluvní strany, popř. jejich právní předchůdci vstoupili na základě konsenzu a svobodně projevené vůle. Stejně tak nájemné považuje obecný soud za výsledek konsenzu smluvních stran, "resp. jeho následného jednostranného zvyšování pronajímatelem dle zrušených cenových předpisů ve smyslu ust. §696 odst. 1 obč. zákoníku". Závazkový právní vztah stěžovatelů jako pronajímatelů s nájemci je však v daném případě postaven na kvalitativně zcela odlišných základech, neboť nevznikl smlouvou, ale ze zákona, konkrétně podle ustanovení §871 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se tzv. osobní užívání bytu trvající k 31. 12. 1991 změnilo od 1. 1. 1992 na nájem. Stěžovatelé dále uvedli, že ani osobní užívání bytu, tedy vztah, z něhož nájem v tomto případě vznikl, nebyl vztahem založeným smlouvou, nýbrž administrativním aktem státu - rozhodnutím o přidělení bytu, popř. rozhodnutím o schválení dohody o výměně bytu, a to nezávisle na vůli vlastníka, nebo dokonce proti jeho vůli. Tento právní vztah ani nemohl být vztahem smluvním, tedy soukromoprávním, neboť institut osobního užívání přesunoval užívání bytů do oblasti práva veřejného. Totéž podle stěžovatelů konstatuje a velmi obsáhle popisuje také Ústavní soud ve všech svých nálezech týkajících se regulace nájemného z bytů, zejména pak v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 142, str. 237, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb.). Na tuto argumentaci tedy stěžovatelé plně odkazují. Z uvedeného je podle nich zřejmé, že závazkový právní vztah (nájem) existující mezi stěžovateli a nájemci se vyznačuje dokonce dvojí absencí vůle jedné ze stran tohoto vztahu (vlastníka bytu); jednou při vzniku tzv. osobního užívání, které vzniklo administrativním aktem státu, a podruhé při transformaci tohoto vztahu na nájem, který vznikl ze zákona. Ještě výraznější je pak prý neexistence smluvní autonomie patrná při stanovení výše úhrady za užívání bytu, resp. nájemného.
Stěžovatelé uzavřeli, že odstranění protiústavního stavu a poskytnutí ochrany jejich ústavně zaručenému vlastnickému právu, rovnosti v právech i právu na poskytnutí soudní ochrany může být dosaženo prostou ústavně konformní interpretací zákona, konkrétně ustanovení §671 odst. 1 a §696 odst. 1 občanského zákoníku, §2 odst. 3 zákona o cenách, popř. přímou aplikací výše citovaných ustanovení právních předpisů vyšší právní síly. Stěžovatelé ústavní stížnost spojili, výslovně však pouze "in eventum", s návrhem na zrušení uvedených ustanovení občanského zákoníku (části ustanovení §671 odst. 1 ve slovech "v době uzavření smlouvy" a §696 odst. 1), leč podle znění petitu jen v případě, že Ústavní soud dospěje k názoru, že citovaná ustanovení nelze vykládat jinak, než jak učinil obecný soud v napadeném rozsudku.
III.
Městský soud v Praze jako účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v zásadě pouze odkázal na svůj rozsudek, který považuje za věcně správný; konstatoval, že setrval na svých závěrech přijatých v obdobných projednávaných případech, že nemůže stanovit pravidla pro jednostranné zvýšení nájemného pronajímatelem a rozhodovat o peněžitém plnění nad rámec regulovaného nájemného. Navrhl proto, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Právní zástupce stěžovatelů byl dotázán, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, s tím, že pokud se v určité lhůtě nevyjádří, bude mít Ústavní soud za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Na to však nereagoval.
Vedlejší účastníci řízení se přes zaslanou a řádně doručenou výzvu k předmětné ústavní stížnosti nevyjádřili. Tato výzva byla totiž podle poštovní relace na doručenkách uložena a adresátům byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedli. K tomu však nedošlo, a proto pošta tuto zásilku vrátila Ústavnímu soudu, jemuž byla zpětně doručena dne 22. 6. 2006.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Problematikou regulace nájemného se Ústavní soud již zabýval opakovaně. Zejména je nutno zmínit stěžejní nález ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, str. 389, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.), ve kterém Ústavní soud ve výroku autoritativně konstatoval, že "dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ". Dále Ústavní soud v tomto nálezu poukázal na své závěry obsažené zejména v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, str. 287 a násl., vyhlášen pod č. 231/2000 Sb., sdělení Ústavního soudu o opravě chyb v psaní bylo uveřejněno pod č. 130/2001 Sb. a sdělení Ministerstva vnitra o opravě tiskové chyby bylo uveřejněno v částce 51/2001 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 8/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 28, nález č. 142, str. 237, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 41, str. 371, vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 vyjádřil Ústavní soud názor, že princip přiměřené (spravedlivé) rovnováhy vyžaduje, aby při respektování požadavků obsažených v čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech byl vzat zřetel na proces destrukce vlastnického práva, zejména pokud se týče vlastníků nájemních domů, diskriminovaných v poměru k ostatním vlastníkům. Cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti, neboť v takovém případě by vlastně implikovala popření účelu a všech funkcí vlastnictví. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/02 Ústavní soud konstatoval, že ochrana vlastnických práv nevylučuje regulaci nájemného jako ústavní formu realizace politiky státu v případě, že se pohybuje v rámci vymezeném ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Zasahování státu musí respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. To znamená, že musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Regulace nájemného sice není vyvlastněním, může se však týkat obsahu vlastnického práva. Vlastnictví již z Listiny (čl. 11 odst. 3) není chápáno jako neomezitelné právo, omezeno však podle Listiny (čl. 11 odst. 4) může být pouze zákonem a za podmínek stanovených Listinou (čl. 4 odst. 2) a pouze v rozsahu, v jakém se nedotýká podstaty vlastnictví (které se nemůže stát pouhou slupkou zbavenou obsahu), přičemž i při tomto omezení platí zákaz diskriminace (čl. 4 odst. 3 Listiny). Pravidlem v této oblasti je proto stanovení nájemného dohodou (čl. 2 odst. 3 Listiny) jako volného (nikoli libovolného) nájemného, jeho regulace je pak výjimkou, která by měla být časově omezena na nutnou dobu.
Podle názoru Ústavního soudu je zřejmé - stejně jako v citované věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05 nebo jako např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 717/05 a sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 64, a svazek 41, nález č. 80) - že podstata ústavní stížnosti spočívá (v době rozhodování obecných soudů) v neexistenci ústavně konformní regulace, resp. deregulace nájemného, založené na možnosti jeho jednostranného zvyšování. Při řešení této sociálně nepochybně citlivé záležitosti, mající své kořeny v éře totalitního systému, je podle závěrů Ústavního soudu, podávajících se ze zmíněných nálezů, nutno mj. respektovat, že povaha právního vztahu nájmu včetně nájmu bytu jako vztahu obligačního pojmově předpokládá vytvoření dostatečného prostoru pro uplatnění autonomie vůle a smluvní volnosti stran. Ústavní soud přitom přiznal v řadě svých rozhodnutí principu autonomie vůle a smluvní volnosti ústavněprávní dimenzi. Právu jednotlivce na autonomii vůle, tj. v konečném důsledku samotné svobodě jednotlivce, odpovídá požadavek kladený na státní moc, aby uznala autonomní projevy vůle jednotlivců a jí odpovídající jednání. Pokud takové jednání nezasahuje do práv třetích osob, musí státní moc projevy jednotlivců toliko respektovat, případně aprobovat. K zásahu do svobody jednotlivce se může státní moc uchýlit pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem, jestliže je takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo. Princip ochrany autonomie vůle subjektů práva se široce promítá do soukromého práva, pro něž je charakteristická zásada rovnosti účastníků (jde o pojetí rovnosti odrážející se v reciprocitě vnitřní struktury vztahů soukromého práva ve srovnání s právem veřejným, pro které je charakteristická převaha nositele veřejné svrchované moci, nikoli o pojetí rovnosti před právem ve smyslu rovnosti neakcesorické, tj. všeobecné rovnosti před zákonem). I v oblasti soukromého práva však platí, že objektivní právo klade autonomii vůle, resp. smluvní svobodě určité meze (srov. §2 odst. 2 a 3 občanského zákoníku). Nelze přehlédnout, že právě pokud jde o právní úpravu nájmu bytu, obsahuje občanský zákoník množství norem donucujícího (kogentního) charakteru, jejichž společným jmenovatelem je koncepce tzv. chráněného nájmu bytu. Ústavní soud však rovněž připomněl, že není přípustné přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí (nájemci) na skupinu druhou (pronajímatelé), a dodal, že není ani přípustné vytvářet různé kategorie pronajímatelů (nájemců) v závislosti na tom, zda nájemné v bytech jedné skupiny podléhá regulaci, či nikoliv. Flagrantní důsledky nečinnosti zákonodárce vedly Ústavní soud, při vědomí jeho postavení jako orgánu ochrany ústavnosti, k nutnosti nahradit instrumenty právní ochrany pronajímatelů chybějící na úrovni "obyčejného" zákona využitím principů ústavněprávní regulace. Proto Ústavní soud v citovaných nálezech trval na naplnění základní funkce obecných soudů, tj. na zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a požadoval, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou a priori zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. Zamítání těchto žalob z důvodů souhrnně obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. 26 Cdo 867/2004 (posléze využívaných v usneseních odmítajících dovolání pro nepřípustnost - viz usnesení sp. zn. 26 Cdo 80/2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005, sp. zn. 26 Cdo 1647/2005, sp. zn. 26 Cdo 1912/2005) považoval Ústavní soud za porušení čl. 36 Listiny. Za přispění principů obsažených v myšlenkových konstrukcích tvořících nosné rozhodovací důvody ve zmíněných nálezech měly obecné soudy - podle přesvědčení Ústavního soudu - k dispozici dostatečnou právní úpravu k tomu, aby rozhodly a poskytly ochranu základním právům stěžovatelů i v nyní souzené věci.
Plénum Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, str. 389, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.) formulovalo povinnost obecných soudů, které jsou povolány poskytovat ochranu jak právům (čl. 90 Ústavy České republiky), tak i základním právům (čl. 4 Ústavy České republiky), aby - přes absenci předvídané konkrétní úpravy - rozhodly "o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným". V této souvislosti lze odkázat i na další argumentaci obsaženou v nálezu sp. zn. IV. ÚS 611/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34), v němž Ústavní soud zformuloval povinnost soudů chránit základní práva jednotlivce cestou soudcovského dotvoření práva v podstatě ještě explicitněji. Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že regulace nájemného představuje omezení vlastnického práva, které je přípustné pouze tehdy, je-li stanoveno zákonem, sleduje-li legitimní cíl v podobě konkrétního ústavně aprobovaného veřejného zájmu a vyhovuje-li principu proporcionality. Omezit vlastnické právo lze, tak jako ostatně i jiná základní práva, především jen zákonem, který, pokud jde o stanovení výše nájemného, v době rozhodování obecných soudů chyběl, neboť normativní úprava regulace nájemného byla opakovaně zrušena Ústavním soudem. Vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu také judikaturu soudů (srov. například rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a další), bylo na soudech, aby svou judikaturou mezeru v právním řádu vyplnily, tj. aby vytvořily právo, které by bylo možno považovat za zákon v materiálním smyslu. Přitom soudy měly vzít v úvahu předchozí judikaturu Ústavního soudu a respektovat její účel a cíl, resp. smysl.
Nelze tedy připustit takový výklad předchozích nálezů, jimiž Ústavní soud označil obsah a formu regulace nájemného za protiústavní a zrušil příslušné právní předpisy (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, sp. zn. Pl. ÚS 8/02, sp. zn. Pl. ÚS 2/03, uveřejněny jak uvedeno výše), který směřuje k popření ochrany vlastnického práva vlastníků bytů. Smyslem předchozích rozhodnutí Ústavního soudu bylo odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, nikoliv fakticky zmrazit a petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv. Deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být konzervována judikaturou soudů. Za situace autoritativně konstatované protiústavní nečinnosti zákonodárce - tedy v době rozhodování obecných soudů i v nyní řešeném případě - to proto byly obecné soudy, jejichž úkolem bylo zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy České republiky) a základních práv jednotlivce (čl. 4 Ústavy České republiky). K tomu však v souzené věci nedošlo.
Jelikož první senát Ústavního soudu nemá ani právo, ani důvod se v daném případě odchylovat od odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu, které je pro něj i pro všechny orgány a osoby podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazné, ani od předchozího závěru vyjádřeného ve shora citovaném nálezu čtvrtého senátu, nezbývá než konstatovat, že i v nyní zkoumané věci došlo napadeným rozsudkem, jímž odepřel odvolací soud poskytnout soudní ochranu vlastnickému právu stěžovatelů, k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Proto Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Pokud jde o výše zmíněný návrh - výslovně však formulovaný pouze "in eventum" - na zrušení uvedených ustanovení občanského zákoníku (ustanovení §671 odst. 1 a §696 odst. 1), uvádí Ústavní soud následující. Podle znění petitu ústavní stížnosti navrhují stěžovatelé uvedený postup jen pro případ, že Ústavní soud dospěje k názoru, že citovaná ustanovení nelze vykládat jinak, než jak učinil v napadeném rozsudku obecný soud. Nutno konstatovat, že návrh stěžovatelů je tedy v této části poněkud nestandardní; jelikož však z petitu i z odůvodnění ústavní stížnosti zřetelně vyplývá, čeho se stěžovatelé domáhají, je zřejmé, že nejde o klasický návrh na zrušení jednotlivých ustanovení zákona spojený s ústavní stížností, ale je v zásadě ponecháno na Ústavním soudu, aby případně rozhodl o zrušení uvedených ustanovení občanského zákoníku, pokud nebude možná jejich ústavně konformní interpretace. Jelikož však Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů zcela vyhověl, nezabýval se - s poukazem na shora uvedené - návrhem na zrušení citovaných ustanovení občanského zákoníku; ostatně ve vztahu k ustanovení §696 odst. 1 by musel být takový návrh stejně odmítnut jako nepřípustný, jelikož Ústavní soud ve zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 návrh na jeho zrušení zamítl.