ECLI:CZ:US:2017:2.US.1056.16.1
sp. zn. II. ÚS 1056/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky AB - CREDIT, a. s., adresa Hvězdova 1716/2b, 140 00 Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, se sídlem Těšnov 1/1059, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. prosince 2015, č. j. 9 Co 1051/2015-75, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo zasaženo i do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a současně došlo i k porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 3 odst. 3 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací v exekuční věci vedené pro vymožení peněžitého plnění výrokem II. usnesení ze dne 30. prosince 2015, č. j. 9 Co 1051/2015-75, k odvolání povinného změnil výrok V. usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů ve vztahu mezi účastníky řízení tak, že oprávněné (stěžovatelce) uložil povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 8 397 Kč do tří dnů od právní moci. Výrokem IV. pak oprávněné uložil povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 4 199 Kč. Odvolání soudního exekutora pak, pokud směřovalo proti výrokům III., IV. a V. rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud odmítl (výrok III.). Pokud odvolání soudního exekutora směřovalo proti části výroku II. usnesení soudu prvního stupně, jímž byla soudnímu exekutorovi uložena povinnost vrátit povinnému plnění na náklady exekuce, rozhodnutí soudu prvního stupně v této části potvrdil (výrok I.). Odvolací soud rozhodoval v situaci, kdy exekuční řízení bylo soudem prvního stupně pravomocně zastaveno podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť exekuční titul v podobě rozhodčího nálezu ze dne 14. května 2009, č. j. 226/2009 rA, byl rozhodcem JUDr. Radimem Kuchtou vydán, aniž by měl tento rozhodce k jeho vydání pravomoc, a to vzhledem k neplatnosti rozhodčí doložky. Odvolací soud se na základě odvolání povinného zabýval problematikou náhrady nákladů mezi účastníky exekučního řízení a v této souvislosti pak zejména otázkou procesního zavinění za zastavení exekuce [srov. §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů)]. Dospěl k závěru, že v situaci, kdy exekuce byla zastavena pro nepřípustnost, neboť vykonávaný rozhodčí nález nebyl způsobilým exekučním titulem, je třeba spatřovat procesní zavinění za zastavení řízení na oprávněné. Zastavení exekuce bylo podle odvolacího soudu způsobeno tou skutečností, že oprávněná nezachovala potřebnou míru pečlivosti, když přistoupila k vymáhání uložené povinnosti a v jejím vymáhání pokračovala, ačkoliv byla tato povinnost uložena rozhodčím nálezem, který od samého počátku nebyl formálně a materiálně vykonatelným. Podle odvolacího soudu přitom nehraje roli, že judikaturou zastávaný názor o neplatnosti netransparentních rozhodčích doložek se prosadil až po podání návrhu oprávněné na nařízení exekuce. Uvedený závěr o procesním zavinění oprávněné za zastavení exekuce se pak promítl nejen do povinnosti oprávněné i soudního exekutora vrátit již vymožené plnění povinnému, nýbrž i do povinnosti uhradit povinnému jím vynaložené náklady na exekuci. V tomto směru se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o důvodné aplikaci §150 o. s. ř., na jejímž základě soud prvního stupně žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce. Odvolací soud konstatoval, že soudem prvního stupně popsané důvody zvláštního zřetele hodné (§150 o. s. ř.) pro nepřiznání náhrady nákladů řízení neobstojí. Zdůraznil, že jediným a rozhodujícím důvodem pro zastavení exekuce bylo podání návrhu na nařízení exekuce oprávněnou i přes neexistenci vykonatelného exekučního titulu. Důvodem zvláštního zřetele hodným pak nemůže být ani případná opožděnost návrhu povinného na zastavení exekuce, či soudem prvního stupně uvažovaná změna judikatury týkající se posuzování platnosti rozhodčích doložek, k níž došlo až po podání návrhu oprávněné na nařízení exekuce.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, které spatřuje v excesivním postupu odvolacího soudu. Nejprve stručně popisuje okolnosti předcházející exekučnímu řízení (zejména úvěrové vztahy mezi povinným a právním předchůdcem stěžovatelky včetně uzavřených rozhodčích doložek), dále rekapituluje průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka pak výslovně brojí pouze proti výroku II. a IV. usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů exekuce, včetně odvolacího řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od závěrů vyslovených v rozhodnutích Ústavního soudu. V této souvislosti konkrétně poukazuje na usnesení ze dne 20. října 2015 sp. zn. II. ÚS 1500/15, usnesení ze dne 22. prosince 2015 sp. zn. I. ÚS 1219/15, či usnesení ze dne 7. července 2014 sp. zn. I. ÚS 797/14, jež nacházejí svůj předobraz v nálezu ze dne 19. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 (N 167/58 SbNU 449) a jejichž podstatou je argumentace, že na oprávněného lze přenášet náklady řízení pouze v mimořádných případech, když zejména zavinil zastavení exekuce. Tím, že odvolací soud nerespektoval principy vyjádřené v citovaných rozhodnutích, dopustil se zásahu do práva stěžovatelky zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že smlouvy o úvěrech, jejichž součástí byla rozhodčí doložka, byly s povinným uzavřeny jejím právním předchůdcem v letech 2005 a 2006, tedy v době, kdy nebyly tímto způsobem sjednané rozhodčí doložky shledávány neplatnými, když ke změně právního náhledu na ně došlo až v roce 2011 (srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010), přičemž návrh na nařízení exekuce byl stěžovatelkou podán již v roce 2009.
III.
4. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od Okresního soudu v Ostravě příslušný spis a od účastníka a vedlejšího účastníků řízení vyjádření.
5. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze poukázal na obecně zdrženlivý postoj Ústavního soudu k problematice nákladů řízení s tím, že napadené usnesení bylo výsledkem nezávislého soudního rozhodování, které obsahuje všechny potřebné náležitosti.
6. Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
7. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníka řízení nepřineslo pro řízení nic nového a vedlejší účastník se vůbec nevyjádřil, nepovažoval Ústavní soud za nutné, zasílat toto vyjádření stěžovatelce k případné replice.
IV.
8. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatelka brojí pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, čehož si je stěžovatelka sama dobře vědoma, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. února 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či usnesení ze dne
6. prosince 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou tedy spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá případná nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
10. Stěžovatelka svoji argumentaci opírá především o skutečnost, že v době podání jejího návrhu na nařízení exekuce (tedy v roce 2009) neexistovala jednotná judikatura ve vztahu k otázce neplatnosti rozhodčích doložek sjednaných netransparentním způsobem (v daném případě rozhodčí doložka neurčovala rozhodce ad hoc, nýbrž odkazovala na seznam rozhodců vedený u JUDr. Radima Kuchty, z něhož měl být rozhodce následně určen). V tomto směru lze dát stěžovatelce zapravdu pouze částečně. Určité náznaky, že ke změně judikatury v oblasti přípustných formulací rozhodčích doložek může dojít, se totiž objevily v rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze právě již v roce 2009. Sjednocující názor vyslovil posléze Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu dne 11. května 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, resp. později tuto praxi reflektoval i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 1. listopadu 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10 (N 187/63 SbNU 171); soudní praxe byla dále doplněna v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (dostupné na www.nsoud.cz), ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že "rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky nemá k vydání rozhodčího nálezu pravomoc a exekuci vedenou na základě takového exekučního titulu je třeba zastavit v každém jejím stádiu pro nepřípustnost". Z výše uvedeného lze tedy dovodit, že důvěra stěžovatelky v "ustálenost" judikatury nemohla být již tehdy (tzn. v roce 2009) absolutní a v době, kdy stěžovatelka podala návrh na nařízení exekuce, bylo představitelné, že by ke změně právního názoru dojít mohlo. I kdyby tomu tak nebylo, pak nelze pominout, že procesní zavinění na zastavení exekučního řízení je možno oprávněné přičítat nejen v případě, kdy při podání návrhu na nařízení exekuce nezachovala potřebnou míru obezřetnosti a začala bezdůvodně vymáhat povinnosti, ale i v případě, kdy ve vymáhání bezdůvodně pokračovala (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. září 2016 sp. zn. IV. ÚS 1431/16 v obdobné věci a celé řadě na něj navazujících), což ve stávajícím případě bylo v podstatě až do roku 2015, kdy bylo rozhodnuto o návrhu povinného ze dne 8. prosince 2014 na zastavení exekuce.
11. K otázce hodnocení dopadů změněné judikatorní praxe se pak Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 5. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345), na který navázala další rozhodnutí, v nichž Ústavní soud zdůraznil, že aplikaci zásady "incidentní retrospektivity nových právních názorů" jsou způsobilé vyloučit pouze specifické okolnosti, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Jinak řečeno, nový právní názor může soud aplikovat retrospektivně, čímž sice zpravidla zasáhne do očekávání, jež dřívější judikatura u svých adresátů mohla vyvolat, avšak opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje "nesprávný" právní názor a navíc by byl sporný z hlediska principu rovnosti - zatímco v jednom řízení (v tom, v němž byl právní názor změněn) by byl nový právní názor aplikován ve prospěch jednoho z účastníků, účastníkům dalších řízení, byť by jejich pozice byla srovnatelná, by se tohoto dobrodiní nedostalo. Ústavní soud přitom existenci žádných takových specifických okolností nezjistil a stěžovatelka je v ústavní stížnosti nevymezila. Případné tvrzení, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu a že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal, samo o sobě onu výjimečnost situace nezakládá.
12. Pokud stěžovatelka poukazovala na jiné obdobné případy (např. usnesení ze dne 20. října 2015 sp. zn. II. ÚS 1500/15 aj.), v nichž na rozdíl od stávající věci Ústavní soud akceptoval postup obecných soudů, kdy povinnost k náhradě nákladů řízení byla uložena např. povinnému, když byla odlišně posouzena otázka zavinění oprávněného na zastavení exekuce pro neplatnost rozhodčího nálezu, je třeba zdůraznit, že se vždy jedná o individuální posouzení konkrétních okolností sporu, které mohou vyústit v odlišný náhled na věc. Samozřejmě v obecné rovině lze přitakat stěžovatelce v tom směru, že nejednotnost soudního rozhodování je věcí nežádoucí, avšak není v pravomoci Ústavního soudu, ani jeho úkolem, aby vnucoval obecným soudům jiný výklad podústavního práva (v uváděných případech v otázce zavinění za zastavení exekuce), a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví, neboť sjednocování judikatury obecného soudnictví je zákonem v prvé řadě svěřeno Nejvyššímu soudu. Podstatou stěžovatelkou zmiňovaných rozhodnutí přitom je, že na oprávněného mohou být náklady exekuce přenášeny pouze výjimečně, pokud zastavení řízení zavinil. Právě otázkou zavinění za zastavení řízení se však odvolací soud ve stávající věci podrobně zabýval a dospěl k závěru, že je třeba je spatřovat na straně oprávněné (stěžovatelky), neboť ta nejenže podala návrh na nařízení exekuce, nýbrž v tomto řízení i pokračovala (a navíc nesouhlasila s návrhem na zastavení řízení podaným povinným, čímž se stávající věc odlišuje např. od stěžovatelkou citovaného usnesení sp. zn. II. ÚS 1500/15), ačkoliv jí byla (mohla či měla být) známa změněná judikatorní situace a pokud tuto změnu nereflektovala, je nucena nést následky v podobě hrazení nákladů exekuce. V tomto směru nelze spatřovat na straně obecných soudů svévolný postup, který by vedl k porušení práva na spravedlivý proces.
13. Významné pro stávající věc je i to, že se odvolací soud zabýval otázkou případné aplikace moderačního práva vyplývajícího z §150 o. s. ř. V této souvislosti nelze ani hovořit o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ten rozhodoval na základě odvolání povinného, k němuž měla stěžovatelka možnost se vyjádřit. Samotné odůvodnění neaplikace §150 o. s. ř. je pak řádné a ústavně konformní. Ústavní soud konkrétně nemá ústavněprávních námitek proti právnímu názoru odvolacího soudu, že nebyl důvod pro případnou aplikaci §150 o. s. ř., na níž postavil své rozhodnutí soud prvního stupně, neboť procesní zavinění za zastavení řízení leží na straně stěžovatelky, což odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyložil. K tomu Ústavní soud pouze podotýká, že pokud soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu §150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. usnesení ze dne 18. července 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05).
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu