ECLI:CZ:US:2020:2.US.3296.19.1
sp. zn. II. ÚS 3296/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Malonty, se sídlem Farské náměstí 80, Kaplice, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, advokátem se sídlem Thákurova 676/3, Praha 6, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018 č. j. 4 Co 179/2017-291 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019 č. j. 28 Cdo 1754/2019-339, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").
2. Z ústavní stížnosti jakož i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku vrchního soudu se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se žalobce Lesy České republiky, s. p. (dále jen "žalobce"), domáhal opětovného projednání věci rozhodnuté Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro Jihočeský kraj ze dne 10. 3. 2016 č. j. 363782/2013/505333/R1711/RR18076/2016/ŠM, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 4. 2016 čj. SPU 165337/2016/105/ŠM, jímž bylo rozhodnuto o vydání pozemků parc. č. 1039/15, 1200/10, 1200/15, 1200/16, 1234/7, 1234/8, 1926/7, 1970/1, 1971/2, 1971/3, 1973, 1974, 1975/2, 1977/3, 1977/4, 1978 a 2194/5 v kat. území Malonty stěžovatelce. Po skutkové stránce vyšly obecné soudy při svém rozhodování ze zjištění, že stěžovatelka, resp. její právní předchůdce Farní beneficium Malonty, byla označena ve vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 vydané podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb."). K vyhlášce byl připojen též Soupis zkonfiskovaného nemovitého majetku; doručena byla právnímu předchůdci stěžovatelky vyvěšením ve smyslu §33 odst. 1 a 2 vládního nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správní řízení).
3. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 5. 2017 č. j. 11 C 87/2016-216 žalobu zamítl. Konstatoval, že nebylo možné, aby konfiskace majetku osob německé či maďarské národnosti postihla právnickou (církevní) osobu; vyhláška proto podle závěrů soudu nemohla nabýt vůči právnímu předchůdci stěžovatelky právních účinků a završit proces konfiskace. Postih právnických osob připadal v úvahu podle §3 odst. 1 písm. a/ či b/ dekretu č. 12/1945 Sb., a to rozhodnutím zemského národního výboru případně (v pochybnostech) ministerstva zemědělství v dohodě s ministerstvem vnitra. Takové rozhodnutí však vydáno nebylo.
4. Vrchní soud k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se stěžovatelce nevydávají pozemky parc. č. 1039/15, 1200/10, 1200/15, 1200/16, 1234/7, 1234/8, 1926/7, 1970/1, 1971/2, 1971/3, 1973, 1974, 1975/2, 1977/3, 1977/4, 1978 a 2194/5 v kat. území Malonty, a tím se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 10. března 2016, čj. SPU 363782/2013/505333/R1711/RR18076/2016/ŠM ve znění opravného rozhodnutí ze dne 1. dubna 2016 čj. SPU 165337/2016/105/ŠM. V odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že v předmětné věci byla vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 vydána k tomu příslušným orgánem podle §1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., přičemž se tak stalo před rozhodným obdobím. V tomto případě tedy dopad vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 ani její souladnost s tehdy platnými právními předpisy zkoumat nelze. Tvrzení o tom, že podle uvedeného ustanovení nebylo možno konfiskovat majetek osob právnických, směřuje k věcnému přezkumu správnosti shora vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici, jenž je v poměrech projednávané věci vyloučen; to platí i pro přezkum tehdejších podmínek pro konkrétní způsob doručování správního aktu [nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 194/96 ze dne 25. 3. 1997 (N 33/7 SbNU 219)]. Své závěry soud dále opíral o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1393/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1091/96 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. 26 Cdo 2716/2000 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 225/96 ze dne 20. 2. 1997 (N 18/7 SbNU 123). V závěru odůvodnění soud s poukazem na závěry vyslovené ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), uzavřel, že ve věci je významné pouze to, že ke konfiskaci skutečně došlo a tato skutečnost byla deklarována vyhláškou Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945, jelikož ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo zpravidla - při splnění stanovených podmínek - přímo ze zákona bez správního řízení [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 89/94 ze dne 10. 11. 1994 (U 20/2 SbNU 251)]. Majetek právního předchůdce stěžovatelky, který je předmětem tohoto řízení, tedy není původním církevním majetkem ve smyslu §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, neboť právní předchůdce účastníka pozbyl tento majetek před 25. 2. 1948, v rozhodném období uvedený majetek nevlastnil, resp. mu nepříslušel, a to aniž by byla potřebná intabulace.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl. Odkázal přitom na svou judikaturu, v níž dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se konfiskované věci staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4922/2016). Stran posuzování stěžovatelkou namítaných vad konfiskačního řízení odkázal obdobně jako vrchní soud na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a dodal, že konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. ve světle uvedené judikatury byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí. Vyšlo-li tudíž v posuzované věci najevo, že nemovité věci nárokované stěžovatelkou podle zákona č. 428/2012 Sb. nabyl Československý stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. na základě konfiskační vyhlášky vydané Okresní správní komisí v Kaplici dne 18. 10. 1945, jíž byl za osobu podléhající konfiskaci označen právní předchůdce stěžovatelky, je zjevné, že tyto věci přešly coby součást majetku konfiskací postižené osoby do vlastnictví státu již dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí obecných soudů v podstatě třemi okruhy námitek. Jednak namítá, že Nejvyšší soud odmítl posuzovat konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., a to z hlediska nicotnosti na ni navazující vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici. Dále měl soud podle stěžovatelky opomenout a extrémně nepřiléhavě hodnotit důkazy odnětí předmětných pozemků, přičemž interpretačními a aplikačními postupy měl rovněž odhlédnout od restituční podstaty věci. Svou argumentaci dále v ústavní stížnosti rozvíjí; zdůrazňuje, že podle jejího názoru se mohla konfiskace majetku prostřednictvím vyhlášky Okresní správní komise v Kaplicích týkat pouze fyzických osob, přičemž navíc příslušný k jejímu vydání byl zemský národní výbor. V podstatě tak opakuje stěžejní body argumentace uplatňované již dříve v řízení před obecnými soudy.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud opakovaně ve vztahu k předestřeným otázkám zaujímá názor, podle něhož konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. Ostatně ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 89/94), byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2003 sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. Odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůže být v takových případech v rozporu s čl. 11 Listiny. Je zde podle Ústavního soudu nutno poukázat na dobu, kdy Listina vznikala a rovněž zřejmý úmysl zákonodárce zakotvit ochranu především toho, co bylo dříve v masovém měřítku porušováno. Tento článek je tak především reakcí na předchozí zásahy totalitní moci do vlastnictví, obdobně jako tomu bylo v případě prvního předobrazu Listiny - Deklarace práv člověka a občana z roku 1789, případně Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 i Protokolu č. 1 z roku 1952 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Je nezpochybnitelné, že žádný z uvedených dokumentů neměl na mysli poskytování ochrany dávno nevykonávanému a mnohdy zapomenutému formálnímu právu; v opačném případě by nebylo možné ani vydržení (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Od těchto závěrů se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi neodklonil a naopak na ně dále ve svém rozhodování navázal i Nejvyšší soud rozsáhlou judikaturou, zabývající se otázkou přezkumu správních - konfiskačních aktů v době před 25. 2. 1948, resp. povahou samotné konfiskace na základě dekretu č. 12/1945 Sb. (srov. zejména citovaná rozhodnutí výše v bodech 5. a 6.). Sluší se přitom poukázat i na nedávný nález Ústavního soudu sp zn. IV. ÚS 2056/18 ze dne 23. 6. 2020. Ústavní soud proto v tomto směru zdůrazňuje, že do ustálené judikatury v této otázce nehodlá zasahovat, a to tím spíše, že v nyní posuzované věci jak vrchní soud, tak i Nejvyšší soud poskytly stěžovatelce rozsáhlý rozbor konstantně zastávaného přístupu k této problematice.
9. Ústavní soud v posuzované věci nedovodil ani porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy v posuzované věci své závěry opřely o přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, přičemž jejich rozhodnutí nelze vytknout absenci dostatečného odůvodnění. Ústavní soud nezjistil, že by v napadených rozhodnutích došlo k ústavněprávnímu pochybení a taktéž neshledal, že by postup obecných soudů byl projevem svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu