ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.3810.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3810/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce V. K., proti žalované Ing. V. K., zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 12, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 157/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2008, č. j. 62 Co 108/2008-157, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 25.5.2005 se žalobce domáhal určení, že „důvody pro jeho vydědění Ing. J. K., (dále též jen „zůstavitel“), „nejsou dány“, neboť je dědicem zůstavitele. Uvedl, že „manželství rodičů bylo rozvedeno v roce 1969, kdy mu bylo 16 let“; že „rozhodnutím soudu byl svěřen do výchovy matky“ a že „otec se nijak netajil tím, že ke svému synovi cítí averzi“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7.11.2007, č.j. 25 C 157/2005-123, určil, že důvody pro vydědění žalobce zůstavitelem nejsou dány a že žalobce je dědicem zůstavitele; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že „z výpovědi žalované ani ze žádného jiného důkazu neplyne, že zůstavitel syna o pomoc žádal a že si přál, aby to byl právě syn, který mu má poskytnout pomoc“; že proto „nemohl chování žalobce popsané v listině o vydědění považovat za důvod k vydědění pro neposkytnutí pomoci“; že „u důvodu vydědění, že potomek o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, v projednávaném případě zkoumal, zda žalobce měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem ve vazbě na to, zda i zůstavitel měl sám zájem se se synem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy“; že „z dokazování nevyplynul jediný úkon zůstavitele během posledních 20 let navázat kontakt se synem, naopak, byť minimální, snahu měl žalobce se s otcem setkat, když v roce 1989 mu nesl balíček od jeho bratra J. R. a když v roce 1998 mu chtěl sdělit, jak vyřešil svůj spor s bývalou manželkou ohledně bydlení“ a že „při posouzení, zda došlo k naplnění tohoto důvodu vydědění, nepovažuje za významné zpětně hodnotit příčiny rozvratu manželství zůstavitele s matkou žalobce a plnění vyživovací povinnosti vůči žalobci“. Vycházel ze závěru, že „žalobci nelze vyčítat nedostatek opravdového zájmu o zůstavitele a usuzovat z něho naplnění důvodu vydědění ve smyslu ust. §469a odst. 1 písm. b) obč.zák.“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.9.2008, č. j. 62 Co 108/2008-157, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení, že důvody vydědění žalobce nejsou dány, zamítl; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl , že „v posuzovaném případě bylo zjištěno, že zůstavitel trpěl ke konci svého života řadou onemocnění, nevyšlo však najevo, že by žalobce žádal o pomoc a že by si přál, aby to byl právě on, kdo by se měl o něj ve stáří starat“; že „žalovaná uvedla, že se o zůstavitele starala ona sama spolu se svou rodinou“; že „o zůstavitele tedy bylo postaráno, nezůstal bez potřebné pomoci“; že „zůstavitel neměl o pomoc ze strany žalobce žádný zájem“; že „nelze ponechat bez povšimnutí příčinu nezájmu potomka o zůstavitele, spočívající v chování samotného zůstavitele“; že „v posuzovaném případě vyšlo najevo, že žalobce se ze strany otce cítil od dětství utiskován, protože ten s ním neměl trpělivost, snižoval jeho sebevědomí a vystupoval vůči němu despoticky“; že „uvedený postoj vyústil v žádost zůstavitele o zrušení rodičovských práv vůči žalobci“; že „účastníci řízení sice učinili nesporným, že žalobce napsal zůstaviteli v roce 1974 dopis, jeho obsah však mezi nimi již nesporný nebyl“; že „žalobce tvrdil, že v dopise popisoval chování svého otce do svých 15 let, žalovaná tvrdila, že se žalobce v tomto dopise zůstavitele zřekl jako svého otce“ a že „vyšlo rovněž najevo, že žalobce se pokusil se zůstavitelem setkat v roce 1989, avšak zůstavitel mu to neumožnil, stejně jako v roce 1998, kdy mu chtěl žalobce sdělit, jak vyřešil spor s bývalou manželkou ohledně bydlení“. Dospěl k závěru, že „zůstaviteli evidentně tento způsob vzájemného vztahu se žalobcem nevadil, ani se jej citově nedotýkal“ a že „není možné dovodit, že by žalobce o zůstavitele neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl“. Zdůvodnil, že rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku, jímž bylo určeno, že důvody vydědění žalobce nejsou dány, protože uvedené určení je pouze předběžnou otázkou pro rozhodnutí o dědickém právu žalobce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že „napadené rozhodnutí řeší otázku vydědění žalobce zůstavitelem v rozporu s hmotným právem“, když soudy obou stupňů „nevzaly v potaz důkazy svědčící ve prospěch žalované“ a když „se vyrovnávají poněkud jednostranným způsobem s dalšími podstatnými důkazy svědčícími v neprospěch žalobce“. Je přesvědčena, že „v rámci řízení bylo prokázáno, že zůstavitel uplatnil vůči žalobci právo vydědění, přičemž důvody k takovému postupu uvedené v §469a odst. 1 písm. a) a b) občanského zákoníku byly v daném případě bezesporu dány“; že „žalobce v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci a ve stáří a dále o zůstavitele trvale neprojevoval zájem, který by jako potomek projevovat měl“; že „jedním z důkazů, že žalobce o zůstavitele trvale neprojevoval zájem, je i dopis, kterým žalobce svého otce zavrhnul“; že „naproti tomu zůstavitel měl o svého syna zájem, jeho snahou bylo zajistit žalobci slušnou existenci, a to i přesto, že žalobce se k zůstaviteli v žádném případě nechoval způsobem, jakým by se syn k otci chovat měl“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 17.12.2009, č. j. 21 Cdo 273/2009-179, dovolání žalované odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Vycházel ze závěru, že námitky uplatněné žalovanou v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., případně podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.; že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto posléze uvedených dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
K ústavní stížnosti žalované Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 9.9.2010, sp.zn. I. ÚS 869/10, rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.12.2009, č.j. 21 Cdo 273/2009-179, „bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, a proto se toto rozhodnutí zrušuje; současně rozhodl, že „se Nejvyššímu soudu ukládá, aby nahradil stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 8 640,- Kč do 3 dnů od doručení tohoto nálezu, a to k rukám JUDr. Petra Vaňka, advokáta se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1“. Dospěl k závěru, že „rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, lze obecně napadnout jednak z důvodu nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodu vad řízení“ a že „výklad, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 9.9.2010, sp. zn. I. ÚS 869/10, dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitel sepsal dne 10.3.1999 závěť, podle níž se dědičkou veškerého majetku zůstavitele stala žalovaná. Z téhož dne je datována i listina o vydědění žalobce, v níž zůstavitel uvedl, že mu syn v rozporu s dobrými mravy neposkytl potřebnou pomoc v nemoci a stáří a i v jiných případech a že o otce neprojevuje zájem. Zůstavitel v listině o vydědění vydědil rovněž své vnuky P. a J., popř. i další potomky, o kterých neví, jakož i potomky vnuků. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24.3.2005, č.j. 34 D 248/2004-129, byl žalobce vyzván, aby ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci usnesení své dědické právo uplatnil žalobou o určení, že je dědicem zůstavitele.
Žalovaná v dovolání především namítá, že soudy obou stupňů „nevzaly v potaz důkazy svědčící v její prospěch“; že „se vyrovnávají poněkud jednostranným způsobem s dalšími podstatnými důkazy svědčícími v neprospěch žalobce“; že „žalobce v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci a ve stáří a dále o zůstavitele trvale neprojevoval zájem, který by jako potomek projevovat měl“; že „se žalobce o zdravotní stav zůstavitele vůbec nestaral, přestože bydlel poblíž“; že „pohřeb vypravila žalovaná“; že „žalobce se na pohřeb ani nedostavil, přestože obdržel parte“; že „naproti tomu zůstavitel měl o svého syna zájem, jeho snahou bylo zajistit žalobci slušnou existenci, a to i přesto, že žalobce se k zůstaviteli v žádném případě nechoval způsobem, jakým by se syn k otci chovat měl“ a že „zůstavitel se o svého syna staral“. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové závěry odvolacího soudu, jejichž nesprávnost žalovaná v dovolání namítá, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil [„zůstavitel trpěl ke konci svého života řadou onemocnění, nevyšlo však najevo, že by žalobce žádal o pomoc a že by si přál, aby to byl právě on, kdo by se měl o něj ve stáří starat“; že „žalovaná uvedla, že se o zůstavitele starala ona sama spolu se svou rodinou“; že „o zůstavitele tedy bylo postaráno, nezůstal bez potřebné pomoci“; že „zůstavitel neměl o pomoc ze strany žalobce žádný zájem“; že „nelze ponechat bez povšimnutí příčinu nezájmu potomka o zůstavitele, spočívající v chování samotného zůstavitele“; že „v posuzovaném případě vyšlo najevo, že žalobce se ze strany otce cítil od dětství utiskován, protože ten s ním neměl trpělivost, snižoval jeho sebevědomí a vystupoval vůči němu despoticky“; že „uvedený postoj vyústil v žádost zůstavitele o zrušení rodičovských práv vůči žalobci“; že „účastníci řízení sice učinili nesporným, že žalobce napsal zůstaviteli v roce 1974 dopis, jeho obsah však mezi nimi již nesporný nebyl“; že „žalobce tvrdil, že v dopise popisoval chování svého otce do svých 15 let, žalovaná tvrdila, že se žalobce v tomto dopise zůstavitele zřekl jako svého otce“; že „vyšlo rovněž najevo, že žalobce se pokusil se zůstavitelem setkat v roce 1989, avšak zůstavitel mu to neumožnil, stejně jako v roce 1998, kdy mu chtěl žalobce sdělit, jak vyřešil spor s bývalou manželkou ohledně bydlení“; že „zůstaviteli evidentně tento způsob vzájemného vztahu se žalobcem nevadil, ani se jej citově nedotýkal“ a že „není možné dovodit, že by žalobce o zůstavitele neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl“]. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.
Žalovaná v dovolání nenamítá, že by soudy neprovedly navržené důkazy. Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (i soudu odvolacího, který se se skutkovými zjištěními i právním hodnocením soudu prvního stupně ztotožnil) je navíc zřejmé, že soudy se důkazními návrhy žalované zabývaly a že proto ani nemusel být zdůvodňován závěr o jejich případné neopodstatněnosti. Žalovaná tak nemohla být ani tímto postupem v dané věci dotčena na svých právech chráněných Ústavou ČR, případně Listinou základních práv a svobod (srov. např. nálezy Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 61/94, sp.zn. I. ÚS 549/2000, sp.zn. II. ÚS 663/2000, sp.zn. IV. ÚS 67/2000, I. ÚS 413/2002).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovanou uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2012
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu