ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2258.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2258/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána , advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému P. S. , zastoupenému Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 52/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2012, č. j. 39 Co 11/2012-81, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 16. 2. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) se JUDr. Tomáš Pelikán jako insolvenční správce majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243 (dále jen „dlužník“), domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizenou mu předat „bytovou jednotku č. 2488/4 v budově č.p. 2486, č.p. 2487, č.p. 2488, č.p. 2489, č.p. 2490 a č.p. 2491, postavené na pozemcích parc. č. 2780/2, 2780/3, 2780/4, 2780/5, 2780/6 a 2780/7, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. 3025 pro katastrální území S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ či „předmětná jednotka). Žalobu odůvodnil zejména tím, že dlužník je vlastníkem tohoto bytu, který žalovaný užívá bez právního důvodu. Usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 – A – 256, Městský soud v Praze zjistil (s účinky od 17. 4. 2009, 9.30 hod.) úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty dlužníka ustanovil žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 7. 2011, č. j. 21 C 52/2011-54, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že dlužník je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník bytu, že uzavřel jako budoucí prodávající s Českou bankou, a.s. jako budoucí kupující smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o majetkovém převodu předmětného bytu reg. číslo 650, a to do devadesáti dnů od právní moci kolaudačního rozhodnutí příslušného objektu za předpokládanou kupní cenu 590.130,- Kč. Následně uzavřeli dne 9. 12. 1993 Česká banka, a.s. a žalovaný – se souhlasem dlužníka – dohodu o postoupení práv a povinností, na jejímž základě byla převedena práva a povinnosti ze smlouvy o budoucím majetkovém převodu reg. číslo 649 (dále jen „Smlouva o budoucí smlouvě“). Dne 16. 3. 1994 potvrdil dlužník žalovanému, že podle smlouvy reg. č. 649 uhradil kupní cenu 590.128,- Kč a příslušné poplatky, předal mu předmětný byt a uzavřel s ním nájemní smlouvu (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu určitou s tím, že jde o nájem bezúplatný, který počíná od podpisu smlouvy a bude ukončen vložením vlastnického práva žalovaného k předmětné jednotce a spoluvlastnického podílu na společných částech domu do katastru nemovitostí. Dne 29. 11. 1995 uzavřeli dlužník a žalovaný dodatek ke Smlouvě o budoucí smlouvě, podle něhož se dlužník zavázal k uzavření kupní smlouvy na předmětný byt, a to do 12-ti měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného pozemku hlavním městem Prahou a budoucím prodávajícím upraven právní vztah způsobem, který vyžaduje zákon č. 72/1994 Sb. Dne 18. 12. 1998 uzavřeli dlužník a žalovaný dohodu o narovnání ve smyslu §585 občanského zákoníku, ve které se dlužník opětovně zavázal k převodu předmětné bytové jednotky žalovanému podle zákona č. 72/1994 Sb. bez zbytečných průtahů po vyřešení majetkoprávního vztahu k zastavěnému a věcně příslušného pozemku. Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy podle §3 občanského zákoníku. Za významné považoval to, že „žalovaný byt užívá 17 let, uhradil jeho kupní cenu, dlužník dlouhodobě nezpochybňoval, že jej má za budoucího vlastníka a oprávněného uživatele předmětného bytu. I když dlužník disponoval značnými finančními prostředky žalovaného, svým závazkům ve vztahu k němu nedostál a uvedl jej do nejisté situace“. Uzavřel, že je třeba upřednostnit právo žalovaného na legitimní očekávání uzavření kupní smlouvy před ochranou vlastnického práva žalobce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2012, č. j. 39 Co 11/2012-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a za správný považoval i jeho závěr, že nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku) z důvodů tímto soudem uvedených, zejména zdůraznil s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10, právo žalovaného na legitimní očekávání uzavření kupní smlouvy. Kromě toho doplnil, že smlouvu označenou jako nájemní je třeba považovat ve smyslu ustanovení §51 občanského zákoníku za platnou smlouvu inominátní s prvky smlouvy nájemní a smlouvy o výpůjčce, na základě níž užívá žalovaný byt oprávněně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) a odůvodnil je ustanovením §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s ř. Předně namítal, že žalovaný nemá žádný platný titul k užívání předmětného bytu a že otázku právní povahy užívacího titulu posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou v obdobných věcech. Dále zpochybnil závěr odvolacího soudu, že podaná žaloba na vyklizení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, když nesouhlasil zejména s tím, že žalovanému svědčilo právo legitimního očekávání nabytí vlastnictví k bytové jednotce. Měl rovněž za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval závěry sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 6/2009, když žalobu definitivně, bez časového určení zamítl, aniž se zabýval tím, zda nejsou splněny podmínky pro poskytnutí bytové náhrady či delší lhůty k vyklizení. Poukázal i na to, že účastníkem řízení v postavení žalobce není dlužník, nýbrž insolvenční správce, který jedná na základě výslovných zákonných příkazů, podle nichž musí majetek dlužníka – v tomto případě bytovou jednotku – zpeněžit, čemuž však brání „okupace jednotky žalovaným bez právního důvodu“. Z toho dovozoval, že není možné považovat za rozporné s dobrými mravy jednání insolvenčního správce, který hájí oprávněné zájmy věřitelů dlužníka. Konečně namítal, že rozsudek odvolacího soudu je v části, kde odvolací soud paušálně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a kde hodnotí dohodu o narovnání ze dne 18. 12. 1998, nepřezkoumatelný, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatel předně namítal nesprávné posouzení platnosti a povahy užívacího titulu žalovaného k předmětnému bytu. Touto otázkou se dovolací soud zabýval již v obdobných věcech a dovodil, že uzavřená Nájemní smlouva je s přihlédnutím ke svému obsahu a také k účelu, který smluvní strany jejím uzavřením sledovaly, smlouvou nájemní, což plyne nejen z jejího názvu, ale i z odkazu účastníků na „ustanovení §663 a násl. občanského zákoníku“. Z ustanovení §685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření Nájemní smlouvy – dále jen „obč. zák.“) však plyne, že základním pojmovým znakem smlouvy o nájmu bytu (stejně jako jakéhokoliv jiné nájemní smlouvy) je její úplatnost. Jestliže tento definiční znak chybí (ve smlouvě byl nájem sjednán jako „bezúplatný“), nemůže jít o platnou nájemní smlouvu.
Odpovídá-li uzavřená smlouva určitému (výslovně upravenému) smluvního typu – nájemní smlouvě – je už z tohoto důvodu vyloučeno posuzovat takto uzavřenou smlouvu jako smlouvu jiného smluvního typu, příp. jako smlouvu inominátní (§51 obč. zák.) jen proto, že v ní schází určitá obligatorní náležitost předepsaná pro daný (upravený) smluvní typ. Neobstojí proto názor, že jde o smlouvu inominátní (tedy výslovně neupravenou) s prvky smlouvy nájemní (jen proto, že v ní bylo užito pojmů typických pro tento smluvní typ) a s prvky smlouvy o výpůjčce (jen proto, že neobsahuje ujednání o nájemném - srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2018/2012, ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3873/2011, a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3077/2012).
I když otázku platnosti Nájemní smlouvy posoudil odvolací soud v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, neshledal dovolací soud toto pochybení za právně významné, neboť pro danou věc je určující závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobce realizovaný žalobou na vyklizení je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., který žalobce dovoláním rovněž zpochybnil.
Zákon nestanoví, co jsou to dobré mravy; podle výkladu jsou dobré mravy měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti (poctivosti, čestnosti, vzájemnou úctou, tolerancí, důvěrou atd.) v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Jejich stanovení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění; judikatura pojednávající o výkonu práv v rozporu s dobrými mravy zdůrazňuje komplexnost posuzování konkrétních situací, v nichž by se důsledky ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. měly projevit (s přihlédnutím k rozhodným okolnostem panujícím na straně osoby povinné i osoby k výkonu práva oprávněné).
Výkon práva musí být uplatněn v rámci zákona, tj. v souladu s jeho obsahem, a zároveň být přiměřený (proporcionální) s ohledem na cíl, kterého má být dosaženo; nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného; v opačném případě by šlo o zneužití výkonu práva, který není dovolen, a je proto sankcionován ( §3 odst. 1 obč. zák.).
Judikatura Nejvyššího soudu při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. ve věcech vyklizení bytu nebyla v minulosti jednotná, prošla vývojem, ke sjednocení došlo až přijetím stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 6/2010“). V něm dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obecné pravidlo, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), se vztahuje na výkon veškerých „soukromých“ práv a není důvod pro to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob. Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na bytovou náhradu, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud i při řešení obdobných věcí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 915/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 2569/12 - a ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3942/12).
Odvolací soud v souladu s uvedenou judikaturou postupoval a jeho úvaha, že výkon práva dovolatele, jenž se domáhá vyklizení žalovaného z předmětného bytu, je v rozporu s dobrými mravy, není zjevně nepřiměřená. Přihlédl totiž ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatele, tak i na straně žalovaného - zejména, že dlužník převzal v roce 1994 od žalované zálohu ve výši předpokládané ceny bytu (590.128,- Kč), předal mu předmětný byt do užívání, s prostředky disponoval po celou dobu, aniž by splnil svou opakovaně deklarovanou smluvní povinnost (uzavřít smlouvu o převodu předmětného bytu do vlastnictví žalovaného) a žalovaný měl za to, že do doby vložení jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí má právo předmětný byt užívat, což dlužník nezpochybňoval.
Okolnostem případu odpovídá i odvolacím soudem zvolený závěr o zamítnutí žaloby. I když dovolateli lze přisvědčit v názoru, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace §3 odst. 1 obč. zák. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým, připadá výjimečně do úvahy např. tehdy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného – zpravidla jde o zajištění bydlení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99). Zamítl-li odvolací soud žalobu na vyklizení předmětného bytu, nerozhodl, že žalovaný je oprávněn byt užívat trvale a bezúplatně. Zamítnutí žaloby je rozhodnutím jen „pro tentokrát“ (srovnej R 6/2010), nebrání dovolateli, aby se vyklizení předmětného bytu domáhal znovu. Rozhodnutím odvolacího soudu žalovanému ani nevzniklo právo užívat předmětný byt bezúplatně; úprava plnění podle §451 a násl. obč. zák. při užívání bytu bez právního důvodu není tímto rozhodnutím nijak dotčena.
Nad rámec uvedeného dovolací soud již jen pro úplnost dodává, že bez právního významu je pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. okolnost, že v tomto řízení nyní vystupuje na straně žalobce namísto dlužníka insolvenční správce. Je tomu tak proto, že otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) se posuzuje podle objektivních okolností, za nichž bylo právo vykonáno, a nikoli podle subjektu, který je vykonal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012).
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který spatřoval v částečné nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Uvedená námitka však nemůže založit závěr o přípustnosti dovolání žalobce podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. totiž nemůže být - jak je nepochybné ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu