ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.986.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 986/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce K. N., zastoupeného advokátem, proti žalované I. Č., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 19/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích ze dne 6.11.2003, č.j. 23 Co 344/2003-421, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6.11.2003, č.j. 23 Co 344/2003-421, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, ze dne 7.2.2003, č.j. 7 C 19/92-380, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7.2.2003, č.j. 7 C 19/92-380, uložil žalované povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné poloviny nemovitostí, blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Současně v odstavci II. zamítl návrh žalobce, aby žalovaná byla povinna uzavřít s žalobcem dohodu o vydání druhé poloviny předmětných nemovitostí. Vyšel ze zjištění, že na základě kupní smlouvy ze dne 9.10.1968, registrované Státním notářstvím v Pardubicích dne 3.3.1969 pod R I 848/68, R II 565/68, prodal MěNV v P. předmětnou nemovitost manželům J. a M. V. za kupní cenu 8.740,- Kč. Vzal za prokázáno, že MěNV v P. současně zřídil za úhradu 3.630,- Kč shora jmenovaným kupujícím právo osobního užívání pozemku – parcely č. 5157/2 v k.ú. P. – S. o výměře 363 m2. Rovněž vzal za prokázáno, že kupní smlouvou sepsanou formou notářského zápisu NZ 1216/82, N 1178/82 ze dne 30.11.1982 prodali předmětné nemovitosti manželé J. a M. V. manželům M. a I. Č. a s převodem vlastnictví ke stavbě přešlo na nabyvatele ve smyslu §218 o.z. ( ve znění do 31.12.1991 ) i právo osobního užívání pozemku. Dále zjistil, že rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 10.7.1986 ve věci dědictví po M. Č., zemřelém dne 30.12.1985, byla schválena dohoda dědiců, podle které veškerý majetek do dědictví patřící nabyla pozůstalá manželka I. Č., jež v rámci vypořádání BSM převzala rodinný domek č.p. 55 a parcelu č. 5157/2 v osobním užívání, vše v k.ú. P. Vzal též za prokázáno, že předmětné nemovitosti dříve vlastnil otec žalobce K. N., který byl odsouzen rozsudkem Státního soudu v Brně ze dne 14.7.1951, sp.zn. 1 Ts II 57/51 pro trestný čin velezrady a byl mu uložen trest mimo jiné i propadnutí celého jmění a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4.12.1990, sp.zn. 1 Rt 354/90 byl plně rehabilitován. Dospěl k závěru, že žalobce prokázal, že je oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a včas ( tj. dne 4.3.1991 ) vyzval žalovanou ve smyslu §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání nemovitosti. Dále vyslovil závěr, že žalovaná je povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože její rodiče, kteří koupili nemovitost od státu, ji nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť kupní smlouva ze dne 9.10.1968 nebyla schválena Krajským národním výborem v H. podle §16 odst. 2 vyhl. č. 104/1966 Sb. o správě národního majetku. Dovodil, že žalovaná je povinnou osobou pouze ve vztahu k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí, protože vlastnické právo k jedné polovině nemovitostí na žalovanou nepřešlo dle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž jej nabyla vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů po smrti jejího manžela zemřelého dne 30.12.1985. Současně uzavřel, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se vydá oprávněné osobě také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek uvedených v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti odkazoval na nálezy Ústavního soudu I. ÚS 118/98, IV. ÚS 644/2000, III. ÚS 580/2000, III. ÚS 648/2000 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 1850/2000 a 28 Cdo 762/2000.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6.11.2003, č.j. 23 Co 344/2003-421, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že žalovaná je povinna uzavřít s žalobcem dohodu o vydání jen jedné ideální poloviny domu č.p. 55 v P. – C. a současně i dohodu o vydání jedné ideální poloviny pozemku, na němž dům stojí. Ztotožnil se též s právním závěrem osudu prvního stupně, že v dané věci bylo zapotřebí ke kupní smlouvě ze dne 9.10.1968 schválení krajského národního výboru. Podle odvolacího soudu podmínky pro převod vlastnictví národního majetku byly upraveny v §15,16 odst. 1, 2 vyhlášky č. 104/1966 Sb. a Směrnice pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům vydaná dne 2.4.1964 Ministerstvem financí pod č.j. 314/17.756/1964 nebyla obecně závazným předpisem. Přisvědčil též soudu prvního stupně, který zatížil žalovanou povinností tvrdit a prokázat, že byl dán souhlas k prodeji národního majetku předchůdcům žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 10.2.2004 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. b), c) o.s.ř., která je dána v otázce posouzení charakteru bezpodílového spoluvlastnictví manželů pro účely §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tvrdil, že výše uvedená otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, navíc ji odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatele zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. spočívá v určení, zda je osoba, která spolu s manželem nabyla za trvání manželství do BSM majetek, osobou povinnou ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu k celému majetku, a to v případě, že před účinností restitučního předpisu došlo k úmrtí manžela a k následnému vypořádání BSM. Namítal, že žalovaná je povinnou osobou ve vztahu k předmětným nemovitostem jako celku a podle judikatury je každý z manželů považován za vlastníka celé věci v BSM a jeho vlastnické právo je však omezeno vlastnickým právem druhého manžela (např. rozhodnutí a stanoviska R 34/71, R 21/70, R 42/72, Pls 1/67 apod.). Konstatoval, že žalovaná tedy byla vlastnicí celých nemovitostí, a to od okamžiku jejich nabytí do BSM. Poukazoval na skutečnost, že žalovaná nemohla vypořádáním BSM nabýt práva, která jí již za doby trvání BSM svědčila. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatněnost.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vzhledem k formulaci důvodů podaného dovolání je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu, nesoucích se k výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.ve vztahu k ustanovení §143 a násl. o.z. ve znění účinném do dne 31.12.1991, jakož i §35 notářského řádu (zákon č. 95/1963 Sb.).
Podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění, jsou povinnými osobami fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §1 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Podle §143 o.z. ve znění účinném do 31. 12. 1991, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být vše, co může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictví nebo darem, jakož i věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů.
Ustálený výklad citovaného ustanovení vycházel jednak z toho, že tato úprava BSM byla kogentní, jednak z toho, že bezpodílovost spoluvlastnictví manželů znamenalo, že míra účasti manželů není vyjádřena podíly. Každý z manželů byl proto úplným vlastníkem každé věci, která spadala do BSM, přičemž jeho vlastnictví bylo omezeno stejným úplným vlastnictvím druhé manžela. Zmíněný výklad tak odlišoval institut BSM od pojmu podílového spoluvlastnictví definovaného v ustanovení §137 odst. o.z., v tomtéž znění, podle něhož podíl vyjadřoval míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Z doslovného znění §143 o.z., smyslu a účelu tohoto institutu, pak vycházela i konstantní judikatura z té doby. Rovněž znění zákona nepřipouštělo podklad pro úvahu, že by za trvání BSM bylo možno pojmově uvažovat o nějakých podílech manželů (účastníků BSM). Bezpodílové spoluvlastnictví manželů mohlo zaniknout mimo jiné i smrtí jednoho z manželů, což byla alternativa spadající pod hypotézu §148 odst. 1 o.z. („Zánikem manželství zanikne i bezpodílové spoluvlastnictví manželů“). Smrt jednoho z manželů znamenala zánik manželství, tudíž i zánik BSM. Pro ten případ stanovil zákon v ustanovení §149 o.z. postup zahrnující postupně vypořádání, a to dohodou, nebo soudním rozhodnutím, případně (po účinnosti zákona č. 131/1982 Sb.), fikcí stanovenou v §149 odst. 4 o.z. v tehdy platném znění. Ustanovení §149 odst. 1 o.z. pak odkazovalo na zásady pro vypořádání zaniklého BSM uvedená v §150 o.z. Podle první věty tohoto ustanovení „Při vypořádání se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné“. Kritéria uvedená v posledně uvedeném ustanovení se uplatnila i v té části řízení o dědictví, která byla upravena ustanovením §35 notářského řádu.
Výrazem shora zmíněné povahy institutu BSM lišícího se od pojmu podílového spoluvlastnictví, byly závěry zaujaté dobovou judikaturou, na kterou dovolatel přiléhavě odkazuje. Tak v rozhodnutí č. 34/1971 Sbírky rozhodnutí a stanovisek bylo uvedeno „Při vypořádání podle ustanovení §149 a §150 o.z. nedochází k úplatnému nebo k bezúplnému převodu ani k přechodu nemovitosti“. Obdobně ve stanovisku R V/67 na str. 521 odst. 2. a 2 bylo uvedeno „V případě vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nedochází k převodu nemovitosti a nepodléhá tedy toto vypořádání registraci státním notářstvím.“
Z toho, co bylo shora uvedeno, tak plyne závěr, podle něhož zánikem manželství v důsledku smrti jednoho z manželů, došlo i k zániku BSM. Tento důsledek nastupoval ze zákona, dohoda o vypořádání zaniklého BSM uzavřená v průběhu řízení podle okolností konkrétního případu upravovala práva a povinnosti přeživšího manžela jako účastníka vztahu z BSM. Tato dohoda sice měla konstitutivní účinek, šlo však o dílčí nezbytný krok v rámci vypořádání dědictví, po níž následovalo rozhodnutí státního notářství o určení obecné dědictví a posléze o vypořádání dědictví, ať schválením dohody dědiců či autoritativním rozhodnutím tehdejšího státního notářství.
Uvedený závěr však nic nemění na hodnocení, že šlo však o případ, kdy práva a povinnosti ze zaniklého BSM koncentrovala se v osobě manžela zůstavitele, který tak jediný nadále vystupoval jako nositel práv a povinností ze zaniklého BSM.
Tento výklad je třeba mít na mysli při hodnocení postavení osoby povinné ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 věty poslední zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaná tak splňuje podmínky osoby povinné ve smyslu citovaného ustanovení, nikoliv však k pouhé polovině předmětu restitučních nároků žalobce, když je to pojmově – s ohledem na shora uvedený výklad – vyloučené, nýbrž k celé nemovitosti, jak tato byla na ni a jejího manžela převedena rodiči – původními vlastníky, kteří věc nabyli od státu za podmínek stanovených zákonem, jak to uznaly soudy obou stupňů. Samotná dohoda o vypořádání nároků ze zaniklého BSM uzavřená v průběhu řízení o vypořádání dědictví na tomto důsledku nemohla nic změnit.
Odlišnému právnímu závěru odvolacího soudu tak nebylo možno přisvědčit. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 in fine o.s.ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně, i pro svou odvolací závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř., za použití §226 odst.1 o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu