ECLI:CZ:US:2014:3.US.2303.14.1
sp. zn. III. ÚS 2303/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky multigate, a. s., se sídlem v Olomouci, Riegrova 373/6, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2014 č. j. 5 Afs 94/2013-33 a č. j. 5 Afs 93/2013-34, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2013 č. j. 30 Af 31/2011-130 a č. j. 30 Af 30/2011-137, rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 14. 6. 2011 č. j. 10849/MJ/2011-2 a č. j. 10973/MJ/2011-2 a rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 14. 3. 2011 č. j. MMHK/046640/2011 OE3/Mal a č. j. MMHK/046664/2011 OE3/Mal, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 2 odst. 3, 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů a soudů, vydaná v daňovém řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Magistrát města Hradec Králové rozhodnutími ze dne 14. 3. 2011 č. j. MMHK/046640/2011 OE3/Mal a č. j. MMHK/046664/2011 OE3/Mal zamítl žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj v částkách 146 930 Kč a 125 951 Kč.
Odvolání stěžovatelky Krajský úřad Královéhradeckého kraje ze dne 14. 6. 2011 č. j. 10849/MJ/2011-2 a č. j. 10973/MJ/2011-2 zamítl a napadená rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku potvrdil.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudky ze dne 11. 9. 2013 č. j. 30 Af 31/2011-130 a č. j. 30 Af 30/2011-137 zamítl žaloby stěžovatelky, jež proti rozhodnutím krajského úřadu podala; též obě kasační stížnosti proti rozhodnutím krajského soudu Nejvyšší správní soud rozsudky ze dne 29. 4. 2014 č. j. 5 Afs 94/2013-33 a č. j. 5 Afs 93/2013-34 jako nedůvodné zamítl.
Rozhodné důvody, na nichž správní orgány i soudy založily svá rozhodnutí, jsou stěžovatelce známy a byly též podrobně rekapitulovány v dřívějších v rozhodnutích Ústavního soudu (srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 2878/13, sp. zn. III. ÚS 3343/13, sp. zn. I. ÚS 3792/13 a další), kterými bylo rozhodnuto o obdobných stížnostech téže stěžovatelky, pročež znovu reprodukovat je netřeba.
Totéž platí i o obsahu dané ústavní stížnosti (viz též níže).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.
V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, a především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami, obsaženými v jiných ústavních stížnostech téže stěžovatelky v obdobných právních věcech, které Ústavní soud již dříve usneseními sp. zn. II. ÚS 2878/13, sp. zn. I. ÚS 2879/13, sp. zn. II. ÚS 2880/13, sp. zn. III. ÚS 3343/13, sp. zn. IV. ÚS 3520/13, sp. zn. I. ÚS 3792/13, sp. zn. III. ÚS 177/14 a další odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v dané věci; jejich podrobná zdůvodnění jsou též stěžovatelce známa, a proto postačí na ně toliko odkázat.
K námitce stěžovatelky, že "stávající skutkové a právní okolnosti" této věci jsou "poněkud odlišné" oproti okolnostem, na nichž Ústavní soud založil svá (stěžovatelce známá) rozhodnutí v jiných jejich věcech, přičemž "tyto nuance mají pro věc zásadní význam", se připomíná usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 451/14, podle něhož "se jedná o shodné námitky, kterými se rovněž zabýval v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 3792/13 a sp. zn. II. ÚS 3734/13, v nichž byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie opět téměř identické ústavní stížnosti, včetně předmětného tvrzení odlišných skutkových a právních okolností, přičemž v uvedených řízeních soudy rovněž uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci".
Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - ani v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu