ECLI:CZ:US:2008:3.US.3033.07.1
sp. zn. III. ÚS 3033/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, zastoupené JUDr. Lenkou Pochylou, se sídlem v Brně, Orlí 27, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007 č. j. 54 Co 219/2007-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 11. 2007 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdila, že postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces a soudní ochranu dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v konečném důsledku i právo vlastnické dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 10. 2006 č. j. 15 C 87/2006-20 byla zamítnuta žaloba Jednoty, spotřebního družstva Kroměříž, proti stěžovatelce jako žalované na zaplacení 15 530 Kč. Tato částka měla představovat bezdůvodné obohacení - peněžní plnění z neplatné kupní smlouvy uzavřené dne 20. 11. 2003, jejímž předmětem byla koupě nemovitostí v k. ú. Rusava žalobcem. Důvodem neplatnosti těchto smluv mělo být, že již předtím, ke dni 1. 7. 2001, došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalobce, a to na základě ustanovení §879c občanského zákoníku. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, načež odvolací soud jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci výše uvedenou částku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se soudy při svém rozhodování nevypořádaly s jejími argumenty uvedenými v průběhu řízení. Konkrétně pak stěžovatelka polemizuje se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, na který soud prvního stupně odkázal a který se měl týkat věci se stejným právním základem. Podstata této polemiky spočívá v tom, zda ustanovení §879c občanského zákoníku mohlo vykazovat právní účinky (konkrétně - při splnění jím předpokládaných podmínek - vznik vlastnického práva žalobce) za situace, kdy Ústavní soud nálezem ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.) zrušil ke dni 31. prosince 2004 část druhou zákona č. 229/2001 Sb. (nazvaná "Změna občanského zákoníku čl. II"), kterým byl předtím, s účinností ke dni 30. 6. 2001 mj. zrušen již zmíněný §879c občanského zákoníku; stěžovatelka má za to, že v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu "oživené" ustanovení občanského zákoníku nemohlo založit vznik práv a povinností v době, kdy součástí tohoto zákona nebylo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, z něhož odvolací soud vycházel. K tomu je nutno uvést, že ústavnost tohoto rozhodnutí byla na základě ústavní stížnosti stěžovatelky předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, který dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh a usnesením ze dne 20. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 755/06 jej odmítl; stejně tak se stalo v případě dalších ústavních stížností stěžovatelky v obsahově shodných případech (viz usnesení ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. IV. ÚS 914/07, ze dne 20. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 2741/07, ze dne 25. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 210/08).
V těchto rozhodnutích Ústavní soud na základě interpretace "plenárního" nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 dospěl k závěru, že "zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k ,rehabilitaci' ustanovení §879c až §879e občanského zákoníku, která jsou tak součástí platného právního řádu", a že "se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními". V důsledku toho došlo k nabytí vlastnického práva žalobce, a následně uzavřené smlouvy jsou proto neplatné a plnění z nich představuje bezdůvodné obohacení. Současně Ústavní soud odmítl námitku nedostatečného zdůvodnění soudních rozhodnutí, a to (v podstatě) s tím, že není třeba konkrétně reagovat na všechny námitky stěžovatelky, protože ty jsou dostatečně vypořádány vysloveným právním názorem opírajícím se o zmíněný nález.
Vzhledem k tomu, že závěry obsažené ve výše označených rozhodnutích plně dopadají i na nyní posuzovanou věc, Ústavní soud, který pro stručnost na jejich odůvodnění stěžovatelku odkazuje, podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu