ECLI:CZ:US:2005:4.US.172.05
sp. zn. IV. ÚS 172/05
Usnesení
IV. ÚS 172/05
Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti CZECH International, a.s., se sídlem Havířov - Suchá, U Pošty 2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem, Advokátní kancelář v Praze, Na Záhonech 71, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27.1.2005, č.j. 5 Afs 79/2004-44, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2.12.2003, č.j. 30 Ca 453/2001-22, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 17.7.2001, č.j. 474/2001-01-0101/2, a rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 28.11.2000, č.j. 3675-0223/02/2000/CZ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 22.3.2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že nebyla poskytnuta soudní ochrana jeho právům garantovaným Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel převzal jako ručitel závazek zaplatit celní dluh podle §260 celního zákona za deklaranta Z. Ch. do výše 267.893,- Kč. V jednotné celní deklaraci bylo zboží, za které převzal stěžovatel záruku, uvedeno pod názvem "N-alkány těžké C14-C18" s poznámkou "BUDE POUŽIT JAKO ČISTÍCÍ PROSTŘEDEK". Celní úřad Břeclav - dálnice tuto záruku stěžovatele, uvedenou pod číslem 10223249-01498-1, přijal a povolil, aby se stěžovatel stal deklarantovi ručitelem. Poté bylo Celním úřadem Břeclav - dálnice zjištěno, že deklarant prodal deklarované zboží jako surovinu pro výrobu bionafty, a nikoli jako čistící prostředek. Z tohoto důvodu byl Celním úřadem Břeclav - dálnice vydán dodatečný platební výměr, kterým deklarantovi doměřil celní dluh ve výši 250 066,- Kč, neboť zboží odpovídalo jiné položce celního sazebníku, než bylo uvedeno v jednotné celní deklaraci.
Dodatečný výměr se nepodařilo deklarantovi doručit, a proto mu bylo doručeno veřejnou vyhláškou. Deklarant svůj dluh neuhradil. Celní úřad Břeclav - dálnice rozhodnutím ze dne 28.11.2000 stanovil povinnost stěžovateli, z titulu jeho ručitelského závazku, výše uvedený dluh uhradit. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k Celnímu ředitelství Brno, které jeho odvolání rozhodnutím ze dne 17.7.2001 zamítlo.
Hlavní námitkou stěžovatele, kterou uvedl i v řízení před Krajským soudem v Brně a v navazujícím řízení před Nejvyšším správním soudem, bylo toto tvrzení: Z obsahu záruční listiny nelze zjistit ani dovodit vůli stěžovatele zavázat se ručit za celní dluh jiný, než-li vztahující se ke zboží a jeho použití uvedenému v jednotné celní deklaraci. Stěžovatel uvádí, že nemohl nijak ovlivnit, jak bylo po propuštění do režimu volného oběhu se zbožím nakládáno, a že poskytl záruku výhradně na "1. cisternu, N-alkány těžké C14-18, bude použito jako čistící prostředek".
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27.1.2005, kterým kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2.12.2003 zamítl, mimo jiné uvedl:
"Skutečnost, že stěžovatel nemohl ovlivnit nesprávné celní zařazení, neboť jednal v dispozicích deklaranta, který sdělil nepravdivé údaje, je pro závěr o existenci ručitelského závazku, jakož i jeho obsahu za operaci deklarovanou v celním prohlášení, bezvýznamná. ...Vznik platební povinnosti stěžovatele není odvislý od dodatečného platebního výměru, ale od skutečnosti, že dlužník celní dluh neuhradil a že za splnění dluhu stěžovatel, jako ručitel, odpovídá na základě záruční listiny."
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení, uvádí argumenty, které použil v předchozích řízeních a navíc vznáší některé dosud neuplatněné námitky. Stěžovatel nově poukazuje zejména na postup celních orgánů při opravách celního prohlášení, vady dodatečného platebního výměru, který považuje za paakt, a porušení ustanovení §257 odst. 1 písm. a) celního zákona. Dále stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 362/1998, I.ÚS 107/2000 a I. ÚS 445/2000. Stěžovatel se domnívá, že jeho případ je obdobou neoprávněně vybrané daně, jak již bylo řešeno Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 460/2000. Na základě výše uvedených tezí má stěžovatel za to, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené ústavním pořádkem.
Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně poukazuje na skutečnost, že obsahově zcela shodnou ústavní stížností stěžovatele vedenou pod sp. zn. III. ÚS 171/05 se již Ústavní soud zabýval. Čtvrtý senát Ústavního soudu dospěl ke stejným závěrům jako třetí senát Ústavního soudu v předchozí věci a neshledal důvod k odlišnému posouzení věci.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s interpretací institutu ručení aplikovanou správními a poté soudními orgány. Z ústavně právního hlediska pak jde především o posouzení, zda tento výklad představuje namítané porušení práva na soudní ochranu.
Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud však připouští, že v některých případech může být interpretace právních předpisů obecnými soudy natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného práva a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv (I. ÚS 157/96); to však není stěžovatelův případ.
Cílem celního zákona a jeho prováděcích předpisů je na jedné straně zjednodušení dovozu zboží do České republiky, ale současně zajištění výběru cla (celního dluhu), které vzniká, nebo by mohlo vzniknout tímto dovozem (srov. Pl. ÚS 54/2000).
Ručení je jedním ze zajišťovacích prostředků, který má posílit možnosti věřitele, v tomto případě státu, dosáhnout splnění jeho pohledávky. Vztah případné odpovědnosti mezi stěžovatelem a deklarantem nemůže oslabovat nárok věřitele (státu). Ústavní soud má interpretaci institutu ručení uvedenou v rozsudku Nejvyššího správního soudu za ústavně konformní a vzhledem k tomu, že se Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku se všemi námitkami stěžovatele řádně vypořádal a obsáhle vyložil, proč byl postup celních orgánů v souladu s celním zákonem, může Ústavní soud - při souhlasu se závěry Nejvyššího správního soudu - na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat.
Závěrem je nutno uvést, že Ústavní soud neshledal podobnost se stěžovatelem namítanou judikaturou Ústavního soudu, a to ani s případem řešeným pod sp. zn. IV. ÚS 460/2000.
Vzhledem k těmto závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. října 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu