ECLI:CZ:US:2016:4.US.2750.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2750/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Sergeje Vidrase, zastoupeného Mgr. Petrem Šlaufem, advokátem se sídlem Kozinovo náměstí 1533/8, Praha 10, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2012, č.j. 73 Cm 54/2009-325, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, č.j. 7 Cmo 182/2012-371, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, č.j. 29 Cdo 50/2015-492, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2012, č.j. 73 Cm 54/2009-325, byla zamítnuta žádost stěžovatele, coby žalovaného, o osvobození od soudního poplatku za odvolání.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, č.j. 7 Cmo 182/2012-371, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno ve správném znění: žalovanému se osvobození od soudního poplatku za odvolání nepřiznává.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, č.j. 29 Cdo 50/2015-492, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), neboť dovolání neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
II.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a také jeho právo dle čl. 11 Listiny vlastnit majetek.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v tom, že se soudy při posuzování žádosti o osvobození od soudního poplatku dopustily zjevného excesu a libovůle, porušily zásadu rovnosti účastníků řízení a stěžovateli tak znemožnily uplatnění jeho práva u soudu.
Stěžovatel poukazuje na fakt, že je nepodnikající fyzickou osobou, s množstvím dluhů a bez zaměstnání, což podle něj bylo soudům z řízení dobře známo. Soudem vyměřený poplatek za odvolání přitom činí částku skoro šest set tisíc korun. Stěžovatel je proto přesvědčen, že v jeho případě zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků byly splněny.
Městský soud v Praze dle názoru stěžovatele neučinil jakýkoliv krok k tomu, aby zjistil skutečný stav věci, nýbrž v příkrém rozporu s předloženými důkazy neodůvodněně uzavřel, že stěžovatel vlastní více prostředků, než sám uvádí. Vrchní soud v Praze pak jako údajný příjem vyhodnotil dluh stěžovatele z titulu vratné půjčky a nepřiznání osvobození od soudního poplatku zdůvodnil také tím, že je stěžovatel vlastníkem obchodního podílu ve společnosti Technostar Plus, s.r.o., která je v řízení žalobcem. V této souvislosti stěžovatel namítá také to, že žalobci bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno již v rámci prvostupňového řízení, přičemž se jedná o obchodní společnost. Soudy obou stupňů tak k účastníkům řízení podle stěžovatele nepřistupovaly stejně a zjevně jej znevýhodnily.
Ve vztahu k podanému dovolání stěžovatel namítá, že v něm vymezil, jaká otázka má být dovolacím soudem posouzena, uvedl, jak se s ní soudy vypořádaly a také uvedl, že nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, případně má být dovolacím soudem vyřešena jinak, a odkázal na doktrínu a použitelné závěry Nejvyššího správního soudu. Odmítnutí dovolání pak podle stěžovatele nelze hodnotit jinak než jako přepjatý formalismus, v jehož důsledku byl stěžovatel zkrácen na svých právech a byl mu odepřen přístup ke spravedlnosti.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci již uplatněnou v odvolání a v dovolání. Předložené námitky se pohybují v rovině jednoduchého práva, když podstatou ústavní stížnosti je jen polemika s výkladem a aplikací příslušných ustanovení, u nichž má stěžovatel za to, že jsou nesprávné. Tím však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
Obecně lze opakovaně uvést, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. viz usnesení sp. zn. III. ÚS 4876/12 ze dne 10. 1. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 3769/12 ze dne 18. 11. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2430/14 ze dne 22. 10. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 206/15 ze dne 5. 8. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2473/15 ze dne 22. 10. 2015, a řada dalších, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. Žádné ze shora formulovaných pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
V.
Dle §138 o.s.ř. může předseda senátu na návrh účastníkovi zčásti přiznat osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2012, č.j. 73 Cm 54/2009-325, vyplývá, že stěžovatel doložil své osobní a majetkové poměry, ale výpisy z účtů předložil pouze za období jednoho měsíce a vůbec nedoložil, zda je či není majitelem motorového vozidla, na základě čehož prvostupňový soud dovodil, že majetkové poměry stěžovatele osvobození od soudního poplatku neodůvodňují a nejsou zde důvody, které by mu bránily splnit povinnost každého, který se domáhá svého práva.
Vrchní soud v Praze zjistil, že stěžovatel je jednatelem společnosti AVS Euro s.r.o. a od této společnosti mu byla v roce 2011, kdy osvobození od soudního poplatku žádal, poskytnuta záloha ve výši 609 000,-Kč. Soud dovodil, že stěžovatel není nemajetný, když kromě tohoto peněžitého příjmu ve výši 609 000,- Kč od společnosti AVS Euro s.r.o., zohlednil také to, že stěžovatel vlastní 25% obchodní podíl ve společnosti Technostar s.r.o, která ve věci vystupuje na straně žalobce. Na základě zjištěných majetkových poměrů stěžovatele tak ani odvolací soud zvláštní důvody pro osvobození od soudních poplatků neshledal a usnesení soudu prvního stupně proto potvrdil ve správném znění, tedy že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává - blíže viz s. 3-4 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, č.j. 7 Cmo 182/2012-371.
Ve vztahu k první skupině námitek stěžovatele je tak možno uvést, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na příslušné právní předpisy a tyto aplikovaly na konkrétní případ stěžovatele. Závěry, ke kterým dospěly, přiměřeně odůvodnily a nastínily, jaké úvahy je k učiněným závěrům vedly. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelem přehodnocovat.
Ústavní soud je dále nucen konstatovat, že ani námitky stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu nejsou důvodné.
Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu, požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o.s.ř.) je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř., jako je tomu i v projednávané věci, je dovolatel povinen vymezit, která z tam uvedených hledisek považuje za splněná, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o.s.ř., na což právě se však stěžovatel omezil. Dovolání stěžovatele tedy tuto základní náležitost postrádalo, a proto bylo odmítnuto.
Po seznámení se s dovoláním stěžovatele musí dát Ústavní soud v tomto směru Nejvyššímu soudu zapravdu - viz bod II. dovolání, ze kterého je zřejmé, že stěžovatel požadovaným způsobem nevymezil, v čem přesně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale pouze obecně citoval celé ustanovení §237 o.s.ř. bez vztahu ke konkrétní otázce.
Z usnesení Nejvyššího soudu je přitom patrné, že se dovoláním stěžovatele řádně zabýval a své závěry o odmítnutí dovolání také adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k dané problematice.
VI.
Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil. Z výše uvedených důvodů proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu