ECLI:CZ:NSS:2012:NAO.47.2012:53
sp. zn. Nao 47/2012 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci navrhovatele: Nejvyšší státní
zástupce, Jezuitská 4, Brno, proti kárně obviněnému: JUDr. V. R., státní zástupce Vrchního
státního zastupitelství v Praze, v řízení o kárné žalobě nejvyššího státního zástupce ze dne 1. 3.
2012, o námitce podjatosti uplatněné kárně obviněným proti člence kárného senátu JUDr.
Mileně Čečotkové,
takto:
Členka kárného senátu JUDr. Milena Čečotková není vyloučena z projednávání
a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 12 Ksz 8/2012.
Odůvodnění:
[1] Navrhovatel, nejvyšší státní zástupce, podal kárnou žalobu proti kárně obviněnému
státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze, ve které namítá jeho kárné provinění
podle §13i zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství a §8 odst. 5 písm. a) zákona
č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů.
[2] Podle rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu projednává tuto věc kárný senát č. 12
pro řízení ve věcech státních zástupců, a to ve složení z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové,
JUDr. Jana Engelmanna jako zástupce předsedkyně senátu a přísedících JUDr. Bohuslava Vacaty,
JUDr. Mileny Čečotkové, JUDr. Zory Krejčí a JUDr. Gabriely Halířové.
[3] Kárně obviněný v podání ze dne 11. 5. 2012 vznesl včasnou námitku podjatosti vůči
člence kárného senátu JUDr. Mileně Čečotkové, přísedící z řad státních zástupců, a navrhl,
aby byla vyloučena z projednávání a rozhodování předmětné věci, neboť pro její poměr k osobě
kárného navrhovatele je dán důvod pochybovat o její nepodjatosti. V podání konkrétně namítá,
že členka senátu je státní zástupkyní pracující na Nejvyšším státním zastupitelství a je tudíž
podřízená navrhovateli, nejvyššímu státnímu zástupci. Zdůrazňuje také, že je to právě nejvyšší
státní zástupce, který má na jeho odsouzení osobní zájem, což dokládá např. odkazem na článek
na webu www.novinky.cz s názvem „Buď odejde R., nebo já, prohlásil šéf žalobců Z.“ či poukazem na
(v době podání námitky) neúspěšné odvolání z funkce. V takové situaci se podle kárně
obviněného jeví v zájmu principů spravedlivého procesu jako absurdní, aby v takové situaci byla
jeho podřízená členkou senátu. Jako přílohu námitky zaslal kárně obviněný organizační strukturu
Nejvyššího státního zastupitelství a kopii citovaného článku.
[4] JUDr. Milena Čečotková ve svém vyjádření k námitce podjatosti ze dne 29. 5. 2012
uvedla, že sice skutečně je podřízená navrhovateli, ale působí v odboru trestního řízení,
jehož kompetence zevrubně popsala, a nikoli v kabinetu nejvyššího státního zástupce, kam spadá
agenda kárných žalob. Dodala také, že jejím přímým nadřízeným je ředitel odboru trestního řízení
á a potažmo I. náměstek sekce trestních agend a mezinárodní justiční spolupráce.
[5] K věci se na výzvu soudu vyjádřil také navrhovatel, nejvyšší státní zástupce, který ve svém
podání ze dne 27. 6. 2012 sdělil, že se JUDr. Čečotková žádným (a to ani neformálním)
způsobem na přípravě kárné žaloby proti JUDr. R. nepodílela, a že návrh na zahájení kárného
řízení proti státnímu zástupci vypracoval kabinet nejvyššího státního zástupce.
[6] Námitka podjatosti byla postupem podle §10 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech
soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, a §8 odst. 5 věty
páté s. ř. s. předložena k rozhodnutí senátu Nejvyššího správního soudu, který o ní uvážil
následovně.
[7] Podle §5 odst. 3 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců
a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, platí, že se na práva a povinnosti přísedícího
senátu kárného soudu přiměřeně použijí ustanovení o právech a povinnostech přísedících
podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Soudci a přísedící
jsou při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou povinni vykládat
jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí (§79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích).
Ochrana nezávislosti a nestrannosti přísedících proti narušování nebo ohrožování ze strany
třetích osob je garantována ve stejné míře jako u soudců (§79 odst. 2 tamtéž).
[8] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci „vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“ Toto ustanovení se uplatňuje rovněž
v situacích, kdy je namítána podjatost člena senátu, který není soudcem, např. přísedícího senátu,
a to na základě §10 zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů.
Ten s odkazem na §8 s. ř. s. stanoví, že „[n]a vyloučení člena senátu z projednávání a rozhodování věci
se přiměřeně použije ustanovení zvláštního právního předpisu. Pro nahrazení vyloučeného člena senátu se použije
obdobně §6 odst. 4.“
[9] Citované předpisy je tedy třeba přiměřeně aplikovat i na postavení přísedících, kteří jsou
při rozhodování v senátech v obdobném postavení jako soudci (k této otázce viz např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2011, č. j. Nao 9/2011 - 148).
[10] Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
je garance, aby ve věci rozhodoval skutečně nezávislý a nestranný soudce. Nestrannosti
a nezaujatosti soudce nesporně napomáhá i celkové právní a institucionální zakotvení postavení
soudců. V této souvislosti Nejvyšší správní soud navazuje na judikaturu Ústavního soudu,
který se v plenárním nálezu Pl. ÚS 55/05 ze dne 16. 1. 2007 (N 9/44 SbNU 103, 65/2007 Sb.)
k otázce záruk soudcovské nezávislosti vyjádřil následovně: „…princip nezávislého soudnictví je jednou
z podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Požadavek nezávislé justice
pramení ze dvou zdrojů: z neutrality soudců jako garance spravedlivého, nestranného a objektivního soudního
řízení a ze zajištění práv a svobod jednotlivců soudcem „odčleněným“ od politické moci. Nezávislost soudců
je garantována zárukami zvláštního právního postavení (mezi něž nutno zařadit nesesaditelnost, neodvolatelnost,
nedotknutelnost), dále zárukami organizační a funkční nezávislosti na orgánech reprezentujících zákonodárnou
a zejména výkonnou moc, jakož i oddělením soudnictví od moci zákonodárné a výkonné (zejména uplatněním
zásady inkompatibility). Z hlediska obsahového je pak soudcovská nezávislost zajištěna vázaností soudců toliko
zákonem, tj. vyloučením jakýchkoli prvků subordinace v soudcovském rozhodování. …Nezávislost soudců
je v první řadě podmíněna jejich morální integritou a odbornou úrovní, zároveň ale je spjata i s jejich přiměřeným
materiálním zajištěním … s ohledem na důstojnost jejich profese a pracovní zatížení …“
[11] Nepochybně lze obdobný závěr učinit i ve vztahu k přísedícím kárného senátu z řad
státních zástupců. Přísedící musí mít v případě, že jsou povoláni rozhodovat o kárném provinění,
zajištěny záruky svobodného rozhodování, kdy jsou, stejně jako soudci „z povolání“, vázáni
pouze zákonem resp. mezinárodní smlouvou. Na nestrannost přísedícího je přitom třeba pohlížet
jednak jako na subjektivní kategorii, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce (přísedícího)
k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení,
jejich právním zástupcům atd.). O ní je schopen relativně přesně referovat především on sám,
a proto je obtížné jeho vnitřní rozpoložení zvnějšku přezkoumat. Z tohoto důvodu je nutné
kategorii nestrannosti soudce vnímat v širší perspektivně a nepomíjet ani prokazatelný
a objektivní kontext.
[12] Ústavní soud k tomu již v minulosti několikrát judikoval, „že vyloučení soudce z projednávání
a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy,
jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 167/94; Sb NU ÚS, svazek 6, nález
č. 127), na straně druhé vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem
k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.
To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet
pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru
skutečností, které k těmto pochybnostem vedou“ [nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007
(N 42/44 SbNU 533)]. K obdobným závěrům opakovaně dospěl také zdejší soud
(k tomu srov. např. usnesení NSS ze dne 11. 11. 2010, č. j. Nao 97/2010 – 132, ze dne
13. 4. 2010, č. j. Nao 13/2010 - 68 nebo ze dne 9. 2. 2011, č. j. Nao 9/2011 - 148).
[13] Nejvyšší správní soud také v této souvislosti navazuje na další nález ÚS, podle něhož
platí, že k „vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah
soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem
stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná o případy,
kdy soudce je současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by v řízení mohl být dotčen na svých
právech; shodně to platí, že soudce má k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah,
příp. vztah ekonomické závislosti […] S přihlédnutím k výše uvedeným ilustrativním důvodům pro vyloučení
je třeba dle názoru Ústavního soudu posoudit vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům,
v daném případě současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu
a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah.“ [viz shora
cit. nález sp. zn. I. ÚS 722/05, srov. též nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001
(N 98/23 SbNU 11)].
[14] Námitkou podjatosti soudce v trestním řízení se pak Ústavní soud zabýval
např. v usnesení III. ÚS 3212/10 ze dne 2. 12. 2010, v němž uvedl, že příslušná úprava vyloučení
soudců z rozhodování „směřuje k tomu, aby ve věci jednal a rozhodoval soudce, jehož nestrannost nebude
ovlivněna tím, že má sám osobní (pohnutkami osobního rázu motivovaný) zájem na výsledku […] řízení […]
Poměr vyloučené osoby k věci musí mít tedy zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně
pádným důvodem, podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce nestranně přistupovat k věci a k úkonům
jí se týkajícím.“
[15] Postup, kterým je věc odnímána zákonnému soudci a přidělena jinému soudci,
tedy Nejvyšší správní soud považuje v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu
za zcela výjimečnou systémovou pojistku. Soudce (či přísedícího) lze proto vyloučit
z projednávání a rozhodování přidělené věci pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, které
mu skutečně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě (usnesení NSS
ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003 – 16). Jen za dodržení těchto pravidel bude naplněn ústavní
princip zákazu odnětí zákonnému soudci (čl. 36 odst. 1 věta první Listiny základních práv
a svobod).
[16] Takové výjimečné okolnosti podjatosti ale v tomto řízení dány nebyly. Kárně obviněný
vznesl námitku podjatosti vůči člence senátu pro poměr k osobě navrhovatele z důvodu
formálního pracovního vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Ve své námitce sice konkrétně
dokládá údajnou zaujatost navrhovatele vůči jeho osobě, vůbec však nekonkretizuje poměr
JUDr. Čečotkové k věci či k osobě navrhovatele, její podjatost z důvodu poměru k osobě
kárného navrhovatele dovozuje pouze na základě jejího pracovního zařazení v rámci NSZ.
Skutečnost, že členka kárného senátu je podřízenou navrhovatele, však nemůže, izolovaně
a bez dalších bližších indicií naznačujících možnou podjatost, postačit pro její automatické
vyloučení z rozhodování.
[17] Nelze totiž pominout, že Nejvyšší státní zastupitelství je vrcholnou institucí veřejné
žaloby, v jeho rámci tedy lze předpokládat i vyšší míru profesionality a respektování etických
pravidel. Zároveň nelze zapomenout, že jde o personálně početnou instituci, v níž pracuje
v různých odborech několik desítek státních zástupců. Mezi JUDr. Čečotkovou a navrhovatelem
nepochybně existuje formální pracovní vztah podřízené a nadřízeného. Z hlediska hierarchické
organizační struktury, vnitřního členění NSZ a věcných kompetencí jmenované v odboru
trestního řízení však ani z hlediska pracovních vztahů nejde o vztah blízký, provázený
každodenní přímou spoluprácí a bezprostředními osobními vztahy, jež je naopak příznačná
pro kabinet nejvyššího státního zástupce, jak je dále popsáno. Přijmout argumentaci kárně
obviněného by znamenalo dojít k absurdnímu závěru, že každý státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství by byl coby přísedící kárného senátu ve všech případech,
kdy je navrhovatelem nejvyšší státní zástupce, podjatý. Je přitom zjevné, že nejen zákonná
konstrukce, ale i konzistentní judikatura v otázkách podjatosti vyžaduje pro použití institutu
vyloučení mnohem bližší vazby, které dosáhnou určité intenzity. Kárně obviněný však neuvedl
žádný jiný konkrétní důvod, pro který by měla být členka senátu z projednávání a rozhodování
ve věci vyloučena, a jeho námitka ve vztahu k JUDr. Čečotkové je zcela obecné nekonkrétní
povahy.
[18] Z vyjádření JUDr. Čečotkové, nejvyššího státního zástupce i materiálů kárného spisu
navíc zřetelně vyplývá, že se na přípravě kárné žaloby proti kárně obviněnému nijak nepodílela.
Odbor trestního řízení, v němž jmenovaná působí, má naprosto odlišné věcné kompetence,
a je proto logické, že s věcí nijak nepřišla do styku, podle sdělení navrhovatele ani neformálně.
Agendou kárných žalob se zabývá kabinet nejvyššího státního zástupce, což je věcně
i organizačně nejbližší pracovní tým navrhovatele, který pro něj vedle dalších úkolů připravuje
podklady ve věcech kárných řízení státních zástupců.
[19] Je třeba také důsledně odlišit postavení JUDr. Čečotkové jako státní zástupkyně v rámci
Nejvyššího státního zastupitelství na straně jedné, kdy při plnění úkolů je povinna respektovat
příkazy nadřízeného, a její zcela specifický statut členky kárného senátu na straně druhé,
jež je postaven na principu nezávislosti, do něhož její nadřízený nemůže a nesmí jakkoliv
zasahovat. Člen kárného senátu na sebe po složení slibu přejímá kromě soudcovských záruk
nezávislosti a nestrannosti i celou řadu povinností, např. povinnost mlčenlivosti, povinnost
rozhodovat pouze podle zákona a mezinárodní smlouvy nebo povinnost oznámit vlastní
podjatost. Jako členka kárného senátu má tedy v souladu s již citovanou judikaturou postavení
obdobné postavení jako soudce a tato její role v kárném soudnictví je v zákonných intencích
zcela odloučena od jejího běžného pracovního zařazení na NSZ. Nadto lze konstatovat,
že jednou ze záruk, poskytující členům kárného senátu, kteří nejsou soudci „z povolání“, oporu,
aby na ně nebyl vytvářen profesní či jiný vnější tlak, je kromě povinnosti mlčenlivosti také tajnost
hlasování členů senátu (např. tajnost hlasovacího protokolu). I tato záruka posiluje odloučení
pracovních vazeb státní zástupkyně od soudního působení v kárném senátu. V praktickém
důsledku totiž mj. znamená, že nadřízený členky kárného senátu nemá žádnou zákonnou
možnost dozvědět se, jak v daném řízení ona sama rozhodovala či pro který výrok hlasovala.
[20] Nejvyšší správní soud tedy usoudil za to, že okolnosti, které by podmiňovaly výjimečné
použití institutu vyloučení členky kárného senátu a prolomení ústavního principu zákonného
soudce, nejsou v tomto případě dány. Proto z výše uvedených důvodů rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
[21] Na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že v tomto konkrétním řízení, týkajícím
se kárně obviněného, nelze vzhledem k jeho rezignaci na funkci státního zástupce ze dne
29. 6. 2012 očekávat jiný výsledek řízení než zákonem předvídané zastavení kárného řízení
v důsledku zániku funkce kárně obviněného státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2012
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu