ECLI:CZ:NSS:2011:NAO.9.2011:148
sp. zn. Nao 9/2011 - 148
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Ministr spravedlnosti,
se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, proti žalovanému: JUDr. T. V., v řízení o kárné žalobě JUDr.
Jiřího Pospíšila, ministra spravedlnosti, ze dne 2. 11. 2010, o námitce podjatosti uplatněné
žalobcem proti členům kárného senátu Mgr. Ing. Josefu Cingrošovi a Mgr. Stanislavu Molákovi,
takto:
Členové kárného senátu Mgr. Ing. Josef Cingroš a Mgr. Stanislav Molák
nejsou v y l o u č e n i z projednávání a rozhodnutí věci vedené ve společném řízení
u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 14 Kse 6/2010.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal kárné žaloby proti žalovanému, soudnímu exekutorovi, ve které namítá
jeho kárné provinění podle §117 odst. 2 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů.
[2] Podle rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu projednává tyto věci, vedené
ve společném řízení pod sp. zn. 14 Kse 6/2010, kárný senát složený z předsedkyně JUDr. Marie
Turkové, JUDr. Zdeňka Novotného jako zástupce předsedkyně senátu, Mgr. Ing. Josefa
Cingroše, Mgr. Stanislava Moláka, JUDr. Tomáše Homoly a Mgr. Petra Škvaina. K vyrozumění
o složení senátu došlo dne 15. 11. 2010.
[3] Žalovaný zaslal dne 24. 1. 2011 elektronickou poštou dopis, jehož obsahem byla výzva
k obraně společných zájmů exekutorů, kterým se obrací na všechny členy Exekutorské komory
ČR. Z dopisu vyplývá, že nesouhlasí s postupem ministerstva spravedlnosti vůči jeho osobě
v předmětném kárném řízení a tento postup podle jeho názoru překračuje oprávnění ministerstva
zasahovat do činnosti exekutorů.
[4] Uvedený dopis byl jedním z adresátů zaslán žalobci dne 26. 1. 2011 na vědomí. Žalobce
na základě toho vznesl podáním ze dne 28. 1. 2011 včas námitku podjatosti členů kárného senátu
Mgr. Ing. Josefa Cingroše a Mgr. Stanislava Moláka, jakožto přísedících z řad soudních
exekutorů. V podání namítá „nepřípustné ovlivňování soudu hraničící se zasahováním do nezávislosti soudu
ve smyslu §335 zákona č. 40/2009 Sb. (trestní zákoník)“ a domáhá se určení, do jaké míry jsou tito
členové kárného senátu ovlivněni výzvou žalovaného.
[5] Mgr. Stanislav Molák ve svém vyjádření k námitce podjatosti uvedl, že přestože byl
s obsahem dopisu seznámen, nemá žádný poměr k věci ani k účastníkům, který by zakládal
důvod podjatosti a ani v této věci dříve nerozhodoval. Dále uvedl, že pokud by dopis žalovaného
rozeslaný všem exekutorům měl být důvodem podjatosti, museli by být podjatí všichni exekutoři
a nemohl by být ustaven žádný kárný senát. Obdobně se k námitce podjatosti vyjádřil
i Mgr. Ing. Josef Cingroš. Ten prohlásil, že k věci ani k účastníkům žádný poměr nemá. Dodal,
že je pro tuto okolnost potřebné se s podobnými situacemi vypořádat i do budoucna.
[6] Námitka podjatosti byla postupem podle §8 odst. 5 věty páté s. ř. s. (srov. též usnesení
NSS ze dne 10. 7. 2003 čj. Nao 28/2003 – 5, publ. pod č. 49/2004 Sb. NSS) předložena
k rozhodnutí prvnímu senátu Nejvyššího správního soudu, který o ní uvážil následovně.
[7] Podle §5 odst. 3 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců
a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, se na práva a povinnosti přísedícího senátu
kárného soudu přiměřeně použijí ustanovení o právech a povinnostech přísedících podle zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších
zákonů (zákon o soudech a soudcích). Soudci a přísedící jsou při výkonu své funkce nezávislí
a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí
(§79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Ochrana nezávislosti a nestrannosti přísedících proti
narušování nebo ohrožování ze strany třetích osob je garantována ve stejné míře jako u soudců
(§79 odst. 2 tamtéž).
[8] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci „vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“ Toto ustanovení se uplatňuje rovněž
v situacích, kdy je namítána podjatost člena senátu, který není soudcem, např. přísedícího senátu,
a to na základě §10 zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů.
Ten s odkazem na §8 s. ř. s. stanoví, že „[n]a vyloučení člena senátu z projednávání a rozhodování věci
se přiměřeně použije ustanovení zvláštního právního předpisu. Pro nahrazení vyloučeného člena senátu se použije
obdobně §6 odst. 4.“
[9] Mluví-li tedy výše citované předpisy o soudcích, míní tím také přísedící, kteří jsou
při rozhodování v senátech v obdobném postavení jako soudci, a na které je nutno tato
ustanovení přiměřeně aplikovat. Z tohoto důvodu zdejší soud v dalším odůvodnění podřadil
přísedící do širší množiny soudců.
[10] Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, je garance, aby ve věci rozhodoval skutečně nezávislý a nestranný soudce. Podjatost
soudce zasahuje do principu nezávislosti soudce, neboť nestrannost soudce tento princip
předpokládá. Samotný pojem soudce totiž s sebou nese atribut nezaujatosti a nestrannosti.
[11] Nestrannosti a nezaujatosti soudce nesporně napomáhá i celkové právní a institucionální
postavení soudců. V této souvislosti je potřeba zmínit judikaturu Ústavního soudu, který
se v nálezu Pl. ÚS 55/05 ze dne 16. 1. 2007 (N 9/44 SbNU 103, 65/2007 Sb.) k otázce záruk
soudcovské nezávislosti vyjádřil výstižně
takto:„…princip nezávislého soudnictví je jednou z podstatných
náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Požadavek nezávislé justice pramení ze dvou
zdrojů: z neutrality soudců jako garance spravedlivého, nestranného a objektivního soudního řízení a ze zajištění
práv a svobod jednotlivců soudcem „odčleněným“ od politické moci. Nezávislost soudců je garantována zárukami
zvláštního právního postavení (mezi něž nutno zařadit nesesaditelnost, neodvolatelnost, nedotknutelnost), dále
zárukami organizační a funkční nezávislosti na orgánech reprezentujících zákonodárnou a zejména výkonnou
moc, jakož i oddělením soudnictví od moci zákonodárné a výkonné (zejména uplatněním zásady inkompatibility).
Z hlediska obsahového je pak soudcovská nezávislost zajištěna vázaností soudců toliko zákonem, tj. vyloučením
jakýchkoli prvků subordinace v soudcovském rozhodování. …Nezávislost soudců je v první řadě podmíněna jejich
morální integritou a odbornou úrovní, zároveň ale je spjata i s jejich přiměřeným materiálním zajištěním …
s ohledem na důstojnost jejich profese a pracovní zatížení …“ (srov. k tomu zejména bod 50 a 51
cit. nálezu).
[12] Materiální zajištění soudců pak má chránit soudce před tlakem směřujícím k ovlivnění
jejich rozhodnutí a všeobecně k ovlivnění jejich chování při nalézání práva a zároveň vyloučit
svévolné zásahy jako eventuální formu „penalizace“ soudců ze strany legislativy či exekutivy
[srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 12/10 ze dne 7. 9. 2010 (269/2010 Sb.) – Platy soudců XI.].
[13] Nepochybně lze obdobný závěr učinit i ve vztahu k přísedícím, či už z řad soudních
exekutorů, advokátů nebo státních zástupců. Přísedící musí mít v případě, že jsou povoláni
rozhodovat v senátu, zajištěny přiměřené záruky svobodného rozhodování ve věci, kdy jsou
vázáni pouze zákonem resp. mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, jako soudci
„z povolání“. Je pravdou, že nestrannost soudce (přísedícího) je přitom především subjektivní
psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce (přísedícího) k projednávané věci
v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům
atd.). O ní je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám, a proto je obtížné jeho vnitřní
rozpoložení objektivně přezkoumat. Z tohoto důvodu je potřeba kategorii nestrannosti soudce
vnímat šíře, také v rovině objektivní.
[14] Ústavní soud k tomu již v minulosti několikrát judikoval na straně jedné, „že vyloučení
soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy,
jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 167/94; Sb NU ÚS, svazek 6,
nález č. 127), na straně druhé vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem
k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.
To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet pouze
ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které
k těmto pochybnostem vedou“ [nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533),
zvýraznění doplněno]. K obdobným závěrům opakovaně dospěl také zdejší soud (k tomu
srov. např. usnesení NSS ze dne 11. 11. 2010, čj. Nao 97/2010 – 132 nebo ze dne 13. 4. 2010,
čj. Nao 13/2010 - 68).
[15] Podle ÚS k „vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní,
že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes
zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná
o případy, kdy soudce je současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by v řízení mohl být dotčen
na svých právech; shodně to platí, že soudce má k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně
nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti […] S přihlédnutím k výše uvedeným ilustrativním důvodům
pro vyloučení je třeba dle názoru Ústavního soudu posoudit vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich
zástupcům, v daném případě současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto
vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah.“
[viz shora cit. nález sp. zn. I. ÚS 722/05, srov. též nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001
(N 98/23 SbNU 11), obdobně srov. sp. zn. IV. ÚS 3037/10 ze dne 15. 11. 2010 a sp. zn.
III. ÚS 1944/08 ze dne 11. 9. 2008].
[16] V usnesení III.ÚS 3212/10 ze dne 2. 12. 2010, ve kterém se zabýval námitkou podjatosti
soudce v trestním řízení, Ústavní soud uvedl, že příslušná úprava vyloučení soudců
z rozhodování „směřuje k tomu, aby ve věci jednal a rozhodoval soudce, jehož nestrannost nebude ovlivněna tím,
že má sám osobní (pohnutkami osobního rázu motivovaný) zájem na výsledku […] řízení […] Poměr vyloučené
osoby k věci musí mít tedy zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem,
podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce nestranně přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím.“
[17] Postup, kterým je věc odnímána zákonnému soudci a přidělena jinému soudci, je nutno
chápat jako postup výjimečný. Soudce lze proto vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené
věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu
se zákonem nezaujatě a spravedlivě (usnesení NSS ze dne 29. 4. 2003, čj. Nao 19/2003 – 16). Jen
za dodržení těchto pravidel bude zachována a naplněna ústavní zásada zákazu odnětí zákonnému
soudci (čl. 36 odst. 1 věta první Listiny základních práv a svobod).
[18] Jak již bylo uvedeno výše, všichni členové kárného senátu (viz shora bod [13]),
tj. i přísedící, mají v době rozhodování konkrétního případu postavení nezávislých soudců.
Žalobce spatřuje důvod podjatosti jen a pouze v tom, že soudním exekutorům Mgr. Ing. Josefu
Cingrošovi a Mgr. Stanislavu Molákovi byl odeslán dopis, jehož obsahem je výzva žalovaného,
aby se ostatní členové tohoto profesního stavu ztotožnili s jeho názorem. Takovýto důvod
podjatosti sám o sobě však nemůže obstát. Vznesl-li účastník řízení námitku podjatosti podle §8
odst. 5 věty čtvrté s. ř. s., musí jí zdůvodnit a uvést konkrétní skutečnosti, z nichž podjatost
soudce, resp. přísedícího dovozuje. To plyne i z rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. 11. 2004,
čj. Nao 43/2004 - 319‚ (publ. pod. č. 1137/2007 Sb. NSS). Podle něho dovozuje-li účastník
„podjatost soudce z jeho poměru k blíže určeným fyzickým osobám, aniž by však uvedl, v čem tento poměr spočívá
a jakým způsobem souvisí s projednávanou věcí a soudcem, který se na projednávání podílí, vznesená námitka
podjatosti není důvodná.“ To však žalobce v tomto případě neučinil.
[19] Pokud by zdejší soud přistoupil na žalobcovo pojetí institutu nepodjatosti, mohlo
by v hraničním případě snadno dojít k situaci, na kterou upozorňují i členové kárného senátu,
jejichž podjatost je v projednávaném případě namítána. Z projednání věci by totiž teoreticky
museli být vyloučeni všichni, resp. ti, které by si účastník řízení za účelem vyloučení „vybral“.
Stačilo by jen, aby účastník řízení rozeslal jím vybraným soudcům svůj názor na věc. Takový
postup by snadno zabránil dovolávání se práv a spravedlnosti a byl by v rozporu
s demokratickými základy státu. Soudci jsou podobným situacím vystavováni denně, neboť krom
toho, že se podílejí na výkonu státní moci, denně komunikují s okolním světem, sledují média,
a jsou sami médii i občany sledováni a začasté i ostře kritizováni. Jinými slovy vedou osobní život
v každodenní realitě, nežijí ve slonovinové věži. Proto mezi osobní kvality přísedícího zcela
nepochybně patří také připravenost takovým vlivům čelit, což ostatně prohlašují ve svém slibu
při ujímání se jejich funkce (srov. §5 odst. 5 zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců
a soudních exekutorů). K témuž účelu ostatně slouží i procedura výběru přísedících kárného
senátu (viz §4b téhož zákona). Pouhý leták nebo zpráva, které soudce nebo přísedící obdrží,
nemohou jejich nepodjatost ohrozit.
[20] Prokázal-li by žalobce, že mezi nařčenými členy kárného senátu a žalovaným existuje
osobní vztah, anebo že existují jiné okolnosti, které by vyvolávaly pochybnosti o schopnosti
soudců (přísedících) přistupovat k věci nestranně, bylo by to důvodem pro výjimečný postup
podle §8 s. ř. s. Tuto skutečnost však žalobce ani netvrdil.
[21] Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2011
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu