ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1276.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1276/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. listopadu 2005 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněných E. L. a J. L., které podali proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 61 To 190/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 16/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných E. L. a J. L. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 44 T 16/2005, byli obvinění E. L. a J. L. uznáni vinnými pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. d), e), odst. 3 písm. a) tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. a byl jim podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře tři a půl roku v případě obviněné E. L. a tří let v případě obviněného J. L., pro jehož výkon byli oba obvinění podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Oběma obviněným byl dále podle §57a odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. P. na dobu tří let. Rozsudkem bylo dále odsuzujícími výroky rozhodnuto i ohledně spoluobviněné S. L. a V. S.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláními obviněných E. L., J. L. a S. L. a odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch všech obviněných. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 61 To 190/2005, mj. tak, že k odvolání obviněné E. L. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu zákazu pobytu na území hl. m. P.; odvolání obviněného J. L. a odvolání státního zástupce ohledně obviněných E. L. a J. L. odvolací soud zamítl podle §256 tr. ř.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění E. L. a J. L. řádně a včas v podstatě obsahově totožná dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svých mimořádných opravných prostředků obvinění uvedli, že dokazování zůstalo omezeno na obsah lišících se výpovědí svědků L. B. K., které soud nijak neprověřil. Část svých mimořádných opravných prostředků obvinění věnovali trestně právní teorii týkající se prokazování subjektivní stránky trestného činu, přičemž v této souvislosti uvedli, že popírají své zavinění a že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když jejich důkazní význam byl prvostupňovým soudem podsunut na základě účelových úvah, aby se ve vztahu k obvinění staly usvědčujícími. Obvinění dále uvedli, že je jim znám restriktivní výklad dovolacího soudu ve vztahu k důvodnosti dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy Nejvyšší soud explicitně nepřipouští meritorní přezkum z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesního postupu předepsaného pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů (§2 odst. 5 a 6 tr. ř.); tento postup Nejvyššího soudu byl ovšem opakovaně kritizován Ústavním soudem např. v nálezech sp. zn. IV. ÚS 558/02, IV. ÚS 564/02, IV. ÚS 219/03, I. ÚS 4/04, přičemž v aktuálním ústavním nálezu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, Ústavní soud judikoval, že z hlediska spravedlnosti je v dovolacím řízení lhostejno, zda vada spočívá na právním či skutkovém základě, a že Nejvyšší soud vykládá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. restriktivně, takže není k dispozici efektivní prostředek k nápravě určitých vad. Obvinění v této souvislosti zmínili i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 863/2004, které připouští zásah do skutkového zjištění v rámci řízení o dovolání, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento „nesoulad“, resp. nesprávnost předmětem dovolání. Obvinění se domnívají, že v jejich případě se jedná právě o extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a to z toho důvodu, že se soudy přiklonily jako k jediné možné verzi skutkového děje popsané v rozsudečném výroku a zpětně dovodily obsah důkazů, kterými měla být prokazována a současně vyvrácena jejich obhajoba. Obvinění v této souvislosti dále uvedli, že soud dostatečně neprověřil okolnosti týkající se rozporů v postavení zúčastněných osob a popisu skutkového děje a nevzal v potaz postavení a vzdálenost svědků od místa činu, která byla taková, že nemohli bezpečně rozpoznat, jestli obviněná E. L. skutečně natáhla ruku po kabelce nebo prohledávala kabelku poškozené K. Podle obviněných není možné odvozovat jejich úmysl okrást poškozenou jen z toho, že se na V. n. pohybovali v její blízkosti, když sama poškozená vypověděla, že si ničeho podezřelého nevšimla; vina obviněných je proto odvozována jen z toho, že (jak je uvedeno v rozsudku odvolacího soudu) je policisté L. B. a K. znají již z minulosti, že se jedná o zkušené kapesní zloděje a že již byli za tento trestný čin odsouzeni.
Obvinění E. L. a J. L. dále uvedli, že přezkoumal-li odvolací soud napadené rozhodnutí na podkladě řádného opravného prostředku věcně a odvolání zamítl podle §256 tr. ř., založil svým rozhodnutím dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, protože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V závěru svých mimořádných opravných prostředků obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu nalézacího, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí a aby toto rozhodnutí o dovolání učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání konstatoval, že obvinění E. L. a J. L. se neztotožnili se zjištěným skutkovým stavem, neboť v podstatě tvrdí, že jim nebylo prokázáno jednání popsané v bodě 1 skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. S obhajobou obviněných založenou na tvrzení, že do P. přijeli hledat svého strýce a že byli bezdůvodně zadrženi při procházení V. n., se již ve svém rozhodnutí vypořádal odvolací soud, který věnoval přiměřenou pozornost i obsahu výpovědí svědků M. L., P. B. a M. K., přičemž se zabýval i rozpory ve stanoviscích těchto svědků, které označil za nepodstatné a vcelku i logické. Státní zástupce dospěl k závěru, že tvrzení dovolatelů, že pozitivní rezultát o jejich vině pokusem předmětného trestného činu krádeže byl odvozen jen z toho, že oba obvinění již byli za obdobný trestný čin odsouzeni a že svědci M. L., P. B. a M. K. znají obviněné z dřívějška jako zkušené kapesní zloděje, je účelové a že je zřejmé, že dovolatelé zpochybňují výpovědi uvedených svědků a nabízejí dovolacímu soudu jinou verzi průběhu skutkového děje; v daném případě se tedy jedná o polemiku se zjištěným skutkovým stavem, tj. neztotožnění se s provedenými důkazy a jejich hodnocením ze strany soudů obou stupňů. Pokud obvinění poukazují na nálezy Ústavního soudu, zejména pak na nález sp. zn. I. ÚS 55/04, musí Nejvyšší státní zastupitelství odkázat, pokud jde o otázku skutkových námitek, na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03, IV. ÚS 73/03 a ÚS 138/05. Státní zástupce dále odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, které se týká obviněnými namítaného extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, a konstatoval, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, že se tedy nejednalo o extrémní nesoulad, jak se domnívají dovolatelé, a že tedy obvinění sice formálně odkázali prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř. na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ve své podstatě uplatnili iracionální námitky, které nejsou způsobilé naplnit nejen uplatněné dovolací důvody, ale ani jiné z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných E. L. a J. L. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a to podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Státní zástupce dále pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ovšem nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť s ohledem na ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03, dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 231/05).
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde.
Oba obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili námitku existence shora uvedeného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, věnovali se trestně právní teorii týkající se prokazování subjektivní stránky trestného činu a uvedli, že své zavinění popírají a že jejich úmysl okrást poškozenou K. není možné odvozovat jen z toho, že se na V. n. pohybovali v její blízkosti; z těchto skutečností je podle dovolacího soudu zřejmé, že obvinění formálně namítají existenci extrémního nesouladu ohledně právního závěru o naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. d), e), odst. 3 písm. a) tr. zák. Z konkrétních námitek, které podle obviněných jimi tvrzený extrémní nesoulad odůvodňují, je ovšem zřejmé, že obvinění de facto nenamítají extrémní nesoulad mezi soudy již učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozeným právním závěrem o jejich úmyslu okrást poškozenou J. K., ale napadají správnost postupu soudů nižších stupňů při provádění důkazů a hodnocení důkazů a tedy i správnost učiněných skutkových závěrů, na základě nichž soudy dříve činné v posuzované trestní věci dospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu krádeže, a domáhají se tedy jiné verze skutkového děje, než jaký je popsán především v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Tato skutečnost je jednoznačně zřejmá zejména z námitek, podle nichž soudy nevzaly v úvahu postavení a vzdálenost svědků od místa činu, neprověřily okolnosti týkající se rozporů v postavení zúčastněných osob a popisu skutkového děje, a taktéž z již zmiňované námitky, že „není možné odvozovat úmysl okrást poškozenou K. jen z toho, že … se na V. n. pohybovali v její blízkosti“ (str. 4 dovolání obviněného J. L.). Z těchto námitek nepochybně vyplývá, že se dovolatelé svými mimořádnými opravnými prostředky domáhají toliko přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch, popř. provedení důkazů nových, a nenamítají žádné relevantní skutečnosti, jež by jimi tvrzený extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.
V této souvislosti dále dovolací soud poznamenává, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Dále je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných E. L. a J. L. v rozsahu opírajícím se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť v tomto rozsahu byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obvinění od jimi tvrzené existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozují taktéž naplnění druhé varianty důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle níž dovolání lze podat, pokud v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
Obvinění sice ve svých mimořádných opravných prostředcích dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili /což je nezbytná podmínka pro naplnění druhé varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odvoláním na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení/, ovšem jimi uplatněné námitky tomuto dovolacímu důvodu věcně neodpovídají. Z tohoto důvodu Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněných i v části opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš