ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2262.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2262/2005-59
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované E. R., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 5 C 106/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2005, č.j. 11 Co 73/2005-32, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2005, č.j. 11 Co 73/2005-32, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. prosince 2004, č.j. 5 C 106/2004-11, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 12. 2004, č.j. 5 C 106/2004-11 (poté, co jeho rozsudek ze dne 11. 3. 2002, č.j. 5 C 98/2000-81, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2003, č.j. 18 Co 379/2002-81, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 9. 2004, č.j. 26 Cdo 1793/2003-100, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), zamítl žalobu na vyklizení žalované z „prostor označených jako byt č. 13, IV. kategorie, v 5. podlaží (4. patře) domu č.p. 318, v S. 6, v P. 7 a prostory sestávající ze 3 místností kolaudovaných jako pokoje, ze sklepa a dalších prostor užívaných společně s dalším uživatelem p. K., tj. předsíně, WC a koupelny“; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně, poté, co doplnil dokazování opakováním listinných důkazů obsažených ve spise téhož soudu sp.zn. 5 C 98/2000, jakož i obsahem jeho spisu sp.zn. 5 C 97/2000, dospěl k závěru, že žalovaná užívá na základě práva nájmu prostory označené ve výroku jako byt č. 13 (dále „byt“), že užívá společně s panem K. předsíň, WC a koupelnu, a že zbývající prostory, jejichž vyklizení se žalobce domáhá (dále „předmětné prostory“), užívá bez právního důvodu. Dovodil dále, že za situace, kdy v řízení nebylo prokázáno, že by nájemní vztah žalované k bytu č. 13 zanikl některým ze způsobů upravených v zákoně, a kdy žalovaná nezavinila, že jí k předmětným prostorám nevzniklo právo nájmu, je výkon práva žalobce domáhat se vyklizení těchto prostor v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.); v této souvislosti poukázal též i na její osobní a majetkové poměry (neexistence jiné možnosti bydlení a nemajetnost). Na základě toho soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 6. 2005, č.j. 11 Co 73/2005-32, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že žalobě není možno s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. vyhovět, když žalovaná předmětné prostory (spolu s bytem) užívala v dobré víře, že je užívá právem a plnila povinnosti nájemce. Poukázal též na to, že zamítnutí žaloby není v rozporu s dobrými mravy ve vztahu k žalobci, jehož vlastnické právo k domu, v němž se nacházejí, nebylo zkráceno, když způsob užívání odpovídá původnímu kolaudačnímu stavu. Neshledal důvodnou námitku žalobce, že měl být soudem prvního stupně veden k úpravě žalobního petitu, ani jeho odkaz na nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 190/94.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Dovolatel má za to, že uvedené ustanovení nelze v dané věci aplikovat, neboť žalované nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětných prostor. Obsáhle rekapituluje průběh řízení v dané věci, cituje rozhodnutí Ústavního soudu, s nimiž je dle jeho názoru napadené rozhodnutí v rozporu, a namítá, že napadeným rozhodnutím je mu odpíráno právo disponovat se svým majetkem (místnostmi, které žalovaná obývá) a „požívat plody svého vlastnictví a je fakticky vyvlastňován“; v této souvislosti poukazuje na to, že nájemné placené žalovanou zdaleka nepokrývá náklady na údržbu předmětného bytu a společných částí domu. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s napadeným rozhodnutím a namítla, že žalobu bylo nutno zamítnout i z toho důvodu, že směřuje i na vyklizení bytu, k němuž jí svědčí právo nájmu. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci (po zrušení předchozích rozhodnutí soudů obou stupňů v dovolacím řízení).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že žalovaná užívá předmětné prostory k bydlení bez právního důvodu (správnost tohoto právního závěru nebyla dovoláním zpochybněna) a že jsou dány důvody ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. pro odepření výkonu práva na vyklizení bytu, přičemž žalobce správnost posléze uvedeného právního závěru napadl.
Výklad otázky, zda lze odepřít výkon práva na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč.zák., se v soudní praxi ustálil. Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o vyklizení bytu, jde o rozhodnutí odporující ustálenému řešení této otázky. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení uvedené otázky. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, formuloval právní názor, podle nějž na základě ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu byla uzavřena neplatně. K odůvodnění uvedeného názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti bez právního důvodu představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. 11. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v časopise Soudní judikatura 11/2001, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč.zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč.zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i ve vztahu k užívání bytu bez právního důvodu (srov. např. jeho rozhodnutí ze dne 17. 12. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2319/2003, ze 3. 2. 2004, sp.zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2686/2003, z 15. 6. 2005, sp.zn. 26 Cdo 306/2005, a z 23. 5. 2005, sp.zn. 26 Cdo 280/2005).
Dovodil-li tedy odvolací soud shodně se soudem prvního stupně, že požadavku na vyklizení předmětných prostor užívaných bez právního důvodu lze zabránit prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., nelze – vzhledem k uvedené judikatuře – pokládat jeho právní posouzení věci za správné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu